III. ÚS 3136/09
III.ÚS 3136/09 ze dne 11. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 11. února 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. K., právně zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 3 Tdo 929/2009, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. 4 To 159/2009, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2009 sp. zn. 12 T 147/2008, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv dle článku 8 odst. 2 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále mělo v trestní věci stěžovatele dojít k porušení článku 90 Ústavy ČR.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2009 uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Tohoto trestného činu se stěžovatel dle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil tím, že "dne 24. 11. 2007 v době kolem 03.30 hod. v Brně, v ulici Vackova v bytě v domě č. 1 fyzicky napadl poškozenou A. H. údery pěstí do hlavy, obličeje a celého těla, poté ji kopl do hlavy a opětovně bil pěstí do celého těla, kdy v důsledku jednoho z úderů poškozená upadla kotoulem vzad přes postel na zem a utrpěla tak vedle pohmoždění obličeje v oblasti horního rtu s hematomem a dalšími hematomy po celém těle i zlomeninu pátého krčního obratle bez posunu, vymknutí mezi pátým až šestým a šestým až sedmým krčním obratlem se zúžením meziobratlových prostor, otřes mozku lehčího až středně těžkého stupně a pohmoždění měkkých pokrývek lebky, a tato zranění si vyžádala omezení v obvyklém způsobu života po dobu nejméně tří měsíců" Za to byl stěžovatel podle § 221 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř a půl roku. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená A. H. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. 4 To 159/2009, jímž toto odvolání podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu a současně i proti předcházejícímu odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel ještě dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nejvyšší soud však v záhlaví označeným usnesením ze dne 26. 8. 2009 dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť shledal, že námitky v dovolání uplatněné ohlášenému ani žádnému jinému důvodu dovolání dle § 265b tr. řádu neodpovídají.

V odůvodnění projednávané ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v jeho trestní věci došlo k porušení zásady materiální pravdy dle ust. § 2 odst. 5 tr. řádu, neboť nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a dokazování bylo vedeno jednostranně v neprospěch stěžovatele. Napadená rozhodnutí dle názoru stěžovatele nevyhovují požadavkům na odůvodnění dle § 125 odst. 1 tr. řádu. Tyto obecné námitky stěžovatel rozvedl v obsáhlou polemiku se skutkovými závěry soudu prvého a druhé stupně, jež se do značné míry shoduje s jeho obhajobou uplatněnou v původním řízení. Stěžovatel zejména vyjádřil nesouhlas s postupem odvolacího a dovolacího soudu, které nevyhověly jeho návrhu na opětovný výslech svědka K., jímž měla být prokázána nesprávnost skutkových závěrů nalézacího soudu. Další část námitek stěžovatele má ryze skutkovou povahu, stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s hodnocením svědeckých výpovědí a listinných důkazů nalézacím soudem a závěry, jež tento soud na základě těchto důkazů učinil.
II. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Projednávaná ústavní stížnost zahrnuje (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu. V odůvodnění ústavní stížnosti však stěžovatel neuvedl žádné námitky, jimiž by oponoval úsudku dovolacího soudu o tom, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem a bylo je tudíž nutno odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Stěžovatel svou argumentaci vůči závěrům Nejvyššího soudu omezil na obecné sdělení, že "dovolací námitky byly plně namístě, resp. naplňovaly po formální i obsahové stránce dovolací důvod uvedený v ust. § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, avšak Nejvyšší soud zaujal stanovisko opačné". Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu se však podává, že stěžovatel v dovolání uváděl pouze totožné skutkové námitky vůči rozhodnutí soudu prvého stupně a soudu odvolacího, jež jsou obsahem i nyní projednávané ústavní stížnosti.

Za této situace je pro ústavněprávní přezkum rozhodující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou adekvátně odůvodněny, a to zcela v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal na to, že stěžovatel s odkazem na uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci a soudy použitou právní kvalifikací, ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, proč typ námitek, které stěžovatel vůči dovoláním napadeným rozhodnutím fakticky vznesl, není způsobilý žádný z dovolacích důvodů naplnit.

Ústavní soud sám může v této souvislosti toliko odkázat na svá předchozí rozhodnutí, v nichž konstatoval, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální, neboť skutečná existence dovolacího důvodu (nikoli jen jeho označení) je zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 78/05, dostupné v databázi NALUS). Uplatnil-li stěžovatel důvod dovolání dle § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nebylo možné v dovolacím řízení přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, čehož se stěžovatel v odůvodnění mimořádného opravného prostředku fakticky domáhal. Nejvyšší soud musel vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku. Povinností dovolacího soudu bylo toliko zjistit, je-li právní posouzení skutků popsaných ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušných skutkových podstatách trestných činů s ohledem na skutkový stav zjištěný soudem nalézacím (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 282/03).

Pro úplnost je nutné připomenout, že ve zcela výjimečných případech lze ze zásady vázanosti zákonem stanovenými dovolacími důvody vybočit tam, kde by se jinak postup dovolacího soudu s ohledem na zjevné flagrantní nedostatky dokazování před soudem nalézacím či odvolacím jevil jako přepjatě formalistický, v rozporu s článkem 4 Ústavy a ochranou dle článku 36 a násl. Listiny (srov. nálezy ve věci sp. zn. IV. ÚS 558/02, IV. ÚS 216/04, dostupné v databázi NALUS). Tak by tomu bylo zejména za situace, kdy by Nejvyšší soud ignoroval zjevný extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový významný rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů vyjádřená v popisu skutku jsou ve zjevném rozporu s tím, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V projednávané věci však Nejvyššímu soudu pochybení ve smyslu citovaných nálezů rozhodně vyčíst nelze. Nejvyšší soud napadená rozhodnutí přezkoumal i po stránce odůvodněnosti a dospěl k závěru, že soud prvého stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy zabýval velmi podrobně a náležitě vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů. Odvolací soud pak při respektování ustanovení § 134 odst. 2 tr. řádu v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž vysvětlil důvody, pro které se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. S odkazem na závěry příslušných znalců z oboru zdravotnictví (odvětví chirurgie se specializací na úrazovou chirurgii, odvětví soudní lékařství) soudy neuvěřily stěžovatelem nabízené skutkové verzi, podle které si poškozená objektivně zjištěná zranění (zejména poranění páteře) mohla způsobit sama (např. pouhým pádem z postele) bez přispění další osoby.

Ústavní soud považuje uvedené závěry dovolacího soudu ve světle odůvodnění napadených rozhodnutí za dostatečně podložené. Ztotožňuje se se závěrem dovolacího soudu, že se v projednávané věci zcela zjevně nejedná o extrémní vady dokazování, jež stěžovatel ve svém návrhu obecným soudům vytýká. Meritornímu přezkoumání odsuzujícího rozsudku a druhoinstančního rozhodnutí však Ústavnímu soudu brání formální důvody, a to nedodržení zákonné lhůty pro podání ústavní stížnosti dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Podle naposled citovaného ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Je potřebné mít na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. tr. řádu) není vždy posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 tr. řádu) jím není kupříkladu právě tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v § 265b odst. 1 tr. řádu uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení § 74 odst. 4 tohoto zákona se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" (srov. kupř. sp. zn. III. ÚS 344/06, III. ÚS 454/06, III. ÚS 478/06, III. ÚS 1170/08, III. ÚS 2039/08, III. ÚS 262/09, III. ÚS 2546/09, III. ÚS 3050/09 a další).

Z toho plyne, že bylo-li nevyhnutelné stěžovatelem podané dovolání vskutku posuzovat jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v § 265b tr. řádu, pak je následná ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty, jak bylo řečeno, se odvíjí již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. V projednávané věci bylo napadené usnesení odvolacího soudu vydáno 21. 4. 2009 a doručeno nejpozději před 26. 8. 2009, kdy rozhodoval dovolací soud, zatímco ústavní stížnost byla podána až 4. 12. 2009.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními předpisy zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem).

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.