III. ÚS 3135/11
III.ÚS 3135/11 ze dne 4. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti ZÁMEČNICKÁ, a. s., se sídlem v Liberci 4, Zámečnická 563, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2011 č. j. 14 Cmo 364/2011-223 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. 5. 2011 č. j. 38 Cm 119/2010-192, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud pro porušení jejích ústavních práv a svobod zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, jimiž bylo proti ní nařízeno předběžné opatření. Současně navrhla, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění (dále jen "o. s. ř.").

II. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci sp. zn. 38 Cm 119/2010 se podává následující.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v záhlaví uvedeným usnesením v řízení o žalobě, kterou se vedlejší účastníci 1. a 2. J. J. a T. J. domáhají určení, že jsou akcionáři stěžovatelky (s odůvodněním, že upsali akcie ve specifikovaných počtech a jmenovitých hodnotách), nařídil na základě ustanovení § 102 odst. 1 o. s. ř. předběžné opatření, kterým stěžovatelce zakázal přijímat rozhodnutí na valných hromadách ve věcech uvedených v § 187 odst. 1 písm. a), b), c), i), j), k) a m) obch. zák. Soud s poukazem na § 169 odst. 2 větu první o. s. ř. uvedl, že jelikož návrhu na vydání předběžného opatření zcela vyhověl, rozhodnutí nebylo třeba odůvodnit.

Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky a L. P., P. V. a E. P. (v řízení před Ústavním soudem vedlejších účastníků 3. - 5.) shodně shledal, že zákonné předpoklady pro nařízení předběžného opatření (§ 102 odst. 1 o. s. ř.) byly splněny, a usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Absenci odůvodnění shledal souladnou s § 169 odst. 2 o. s. ř., a to i ve vztahu k nálezu sp. zn. IV. ÚS 1554/08 ze dne 15. 1. 2009, když připomenul, že se "týká předchozího znění" tohoto ustanovení. Posléze konstatoval, že předběžné opatření je dostatečně určité, neboť se zjevně týká všech valných hromad společnosti, na nichž "o předmětných věcech rozhodováno být nesmí".

III. Oproti tomu stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že obě usnesení se zmíněným nálezem Ústavního soudu kolidují. Položila důraz na ty závěry, podle nichž "smyslem ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř. je zbavit soud povinnosti odůvodnit rozhodnutí, které zřejmě nebude napadeno odvoláním, neboť s ním všichni účastníci souhlasí" (což v případě usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, dáno není), a že "postrádá racionalitu zbavit soud povinnosti odůvodnit rozhodnutí tam, kde se k návrhu, na jehož základě bylo rozhodnutí vydáno, účastník vůbec nemohl vyjádřit." Citovala též tam vyslovený názor, že nedostatek řádného odůvodnění zakládá "nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také protiústavnost", neboť "nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování". Stěžovatelka posléze oponuje odvolacímu soudu, pakliže uvedl, že dovolávaný nález vychází z odlišné procesní úpravy, a dovozuje, že nosné důvody tohoto rozhodnutí jsou aplikovatelné i nadále, a mezi případy akceptovatelné absence odůvodnění (jednotlivě vylíčené) daná situace přiřaditelná není.

Stěžovatelka též vyslovila přesvědčení, že absencí odůvodnění usnesení soudu prvního stupně jí byla fakticky odepřena možnost se efektivním způsobem bránit a uvádět argumenty na obranu proti úvahám, na základě kterých soud předběžné opatření vydal; nemohla seznat, které skutečnosti považoval soud prvního stupně za osvědčené [§ 75c odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

Návrh, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř., odůvodnila stěžovatelka rovněž poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1554/08, jmenovitě na názor o eliminaci ústavněprávně konformního výkladu v případě, že "by bylo usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, v § 169 odst. 2 o. s. ř. výslovně uvedeno", což se účinností zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, stalo.

Stěžovatelka konečně připomenula i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ruiz Torija v. Španělsko, jmenovitě jeho odstavec 29, a odtud dovozuje další argument ve prospěch úsudku, že § 169 odst. 2 o. s. ř. svým "paušálním určením" (že usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, nemusí být odůvodněna) protiústavně zbavuje obecné soudy povinnosti posuzovat potřebu a rozsah odůvodnění s ohledem na zvláštnosti jednotlivé věci.

IV. Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že napadené usnesení soudu prvního stupně přezkoumatelné je, neboť se z jeho výrokové části podává příklon k důvodům obsaženým v návrhu na nařízení předběžného opatření, které stěžovatelka znala a v podaném odvolání jim oponovala.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci předeslal, že ústavní stížnost zpochybňuje primárně ústavnost úpravy obsažené v § 169 odst. 2 o. s. ř., a nikoli jím zvolený procesní postup či přijaté rozhodnutí. Vyslovil pochybnost, zda zástupce stěžovatelky byl k zastupování povolán řádně, neboť před obecnými soudy probíhají řízení, v nichž "vyšlo najevo", že stěžovatelka emitovala specifikované akcie neplatně, přičemž právě hlasy spojenými s těmito akciemi byli zvoleni členové představenstva, které posléze zmocnilo k zastupování stěžovatelky JUDr. Tomáše Sokola. Příslušná usnesení valných hromad jsou přitom napadena žalobami podle § 131 a § 183 obch. zák., o nichž jsou vedena dosud pravomocně neskončená řízení.

Vedlejší účastníci 1. J. J. a 2. T. J. ve (společném) vyjádření k ústavní stížnosti namítli, že ústavní stížnost byla podána osobou zjevně neoprávněnou, a navrhli, aby ji Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl. Uvádějí, že jsou coby jediní upisovatelé základního kapitálu oprávněni vykonávat práva akcionářů (§ 155 odst. 1, věta druhá obch. zák.), zatímco akcie stěžovatelky o celkové nominální hodnotě 18 100 000,- Kč, k jejichž vlastnictví se přihlásili vedlejší účastníci 3. - 5. (L. P., P. V. a E. P.), jsou neplatné pro absenci zákonných údajů o formě akcie a datu emise (tyto údaje byly na předmětné listinné akcie doplněny dodatečně, což však nemohlo "neplatnost zhojit"), přičemž jim byly "protiprávně odejmuty", resp. je na vedlejší účastníky 3 - 5 "nikdy nepřevedli". V důsledku toho žádná z valných hromad, na kterých hlasovali vedlejší účastníci 3 - 5 (tj. valných hromad konaných ve dnech 18. 12. 2009, 12. 2. 2010, 2. 12. 2012 a 1. 6. 2011) nemohla přijmout platné usnesení, orgány stěžovatelky zapsané do obchodního rejstříku na základě těchto valných hromad jsou "zapsány neoprávněně a jejich funkce jim nikdy nevznikly", a tudíž ani nemohly JUDr. Tomáši Sokolovi udělit platnou plnou moc k podání předmětné ústavní stížnosti, resp. zastupování v řízení před Ústavním soudem.

V replice k těmto vyjádřením stěžovatelka označila vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci za "flagrantní porušení principu nestrannosti a nezávislosti soudce" (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť nepřípustně "předjímá, jak rozhodne soud v daném řízení, a to bez toho, že by bylo alespoň skončeno dokazování a mohl tak konstatovat, že výše uvedená tvrzení vyplývají z provedených a účastníky navržených důkazů". Dokud není žádné z těchto řízení pravomocně skončeno, uvedla dále stěžovatelka, platí, že v době podání ústavní stížnosti byl předsedou představenstva P. V., který JUDr. Tomáši Sokolovi udělil plnou moc pro zastupování v řízení před Ústavním soudem.

Stěžovatelka dále uvedla, že vedlejší účastník 2 předal osobně akcie - již tehdy - obsahující všechny zákonné náležitosti ve smyslu § 155 odst. 3 obch. zák. vedlejšímu účastníkovi 5, což je předmětem probíhajícího dokazování, a připomenula, že spornou valnou hromadu ze dne 18. 12. 2009 svolali vedlejší účastníci 1 a 2 a vedlejší účastník 2 ji z pozice předsedajícího řídil. Zdůraznila, že z protokolu z jednání u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. 1. 2012, č. j. 38 Cm 119/2010-287, vyplývá, že vedlejší účastníci 3 - 5 předložili soudu originály akcií, obsahující veškeré zákonné náležitosti, čímž prokázali, že jsou jejich držiteli a mohou vykonávat akcionářská práva s nimi spojená (srov. § 156 odst. 7, věta třetí obch. zák.).

Vedlejší účastníci 3 - 5 (L. P., P. V. a E. P.) práva podat vyjádření nevyužili.
V. Ústavní soud považuje v prvé řadě za nutné zdůraznit, že poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní rozhodnutí, byť pravomocná, proti nimž byly dostupné opravné prostředky vyčerpány (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005). Z tohoto pravidla jsou přípustné výjimky, spočívající v možnosti napadnout i rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jen určitou procesní otázku, však za podmínky, že je takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, a že námitka porušení těchto práv již nemůže být v dalších stadiích řízení (např. v rámci opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.

K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře dává najevo (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999, N 158/16 SbNU 171). Je přiléhavé zdůraznit, že předběžná opatření typicky nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.

K podmínkám aplikovatelnosti čl. 6 Úmluvy na řízení o předběžném opatření se vyslovil Evropský soud pro lidská práva v rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 10. 2009 ve věci Micallef v. Malta, stížnost č. 17056/06, odst. 84 a 85, tak, že (zaprvé) právo, o které v hlavním a předběžném řízení jde, by mělo být "občanské" v autonomním významu tohoto pojmu uvedeného v čl. 6 Úmluvy... a (zadruhé) povaha předběžného opatření, jeho předmět a účel, stejně jako jeho účinky na předmětné právo by měly být zhodnoceny, přičemž kdykoli bude možné mít za to, že předběžné opatření účinně rozhoduje o daném občanském právu nebo závazku, bez ohledu na délku doby jeho účinnosti, bude článek 6 aplikovatelný.

Ústavní soud v dřívějších rozhodnutích (kupř. sp. zn. IV. ÚS 171/04, sp. zn. II. ÚS 221/98) judikoval, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy České republiky, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). Současně však platí, že ochrana osoby povinné z předběžného opatření nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany; i když některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku. Ústavní soud pouze posuzuje, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno nezávislým, nestranným, resp. příslušným orgánem (čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole dle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999, N 158/16 SbNU 171).

Vymezená hlediska ústavněprávního přezkumu jsou kompatibilní s výše citovaným rozsudkem velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 10. 2009 ve věci Micallef v. Malta, stížnost č. 17056/06, v jehož odstavci 86, se též uznává, že ve výjimečných případech, kdy (kupříkladu) účinnost navrhovaného opatření závisí na rychlosti rozhodovacího procesu, okamžitě naplnit veškeré požadavky článku 6 Úmluvy nemusí být možné. V těchto specifických případech platí, že zatímco nezávislost a nestrannost dotyčného soudu nebo soudce jsou nezbytnými a nezadatelnými zárukami v těchto řízeních, ostatní procesní záruky mohou být aplikovány pouze v míře slučitelné s povahou a účelem posuzovaného předběžného opatření.

VI. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti (resp. s ní spojeného návrhu) jde o to, zda odtud vyplývající - ústavněprávně relevantní - následky nenastaly výkladem a aplikací ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř., jež v dané věci obecné soudy uplatnily.

Ústavní soud je názoru, že nikoli, resp. že požadavkům ústavnosti napadená usnesení vyhovují.

Stěžovatelka brojí proti postupu soudu prvního stupně, který své rozhodnutí na základě ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř. neodůvodnil, přičemž odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. III. ÚS 346/09 ze dne 3. 9. 2009, N 194/54 SbNU 393, a sp. zn. IV. ÚS 1554/08 ze dne 15. 1. 2009, N 12/52 SbNU 121).

Jak zdůraznil Ústavní soud v pozdějším usnesení sp. zn. II. ÚS 3805/11 ze dne 7. 3. 2012, uvedené nálezy byly ovšem vydány ve vztahu k předchozí právní úpravě, kdy relevantní část uvedeného ustanovení zněla: "Písemné vyhotovení usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, ... nemusí obsahovat odůvodnění", a za této úpravy obecné soudy vycházely ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 19/2006 (stěžovatelkou rovněž citovaného), které bylo Ústavním soudem v uvedených nálezech podrobeno kritice. Přitom však za účinnosti této úpravy Ústavní soud neshledal, že by citované ustanovení bylo samo o sobě protiústavní (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1069/08 ze dne 29. 10. 2008); naopak zdůraznil, že musí být interpretováno v souladu s jeho smyslem a účelem.

Dalším specifikem obou nálezů byla výchozí základna (skutková a procesní) jimi zrušených usnesení, jimiž obecné soudy nařídily předběžné opatření, v ustanovení § 76b o. s. ř., jehož účelem byla ochrana před tzv. domácím násilím, a předběžná opatření se tím vyznačují věcnou vazbou k čl. 12 Listiny, garantujícím právo na prostorově vymezené soukromí, resp. též jejím čl. 7, čl. 8 a čl. 10. V nyní projednávané věci však stěžovatelka netvrdí, že rozhodující soudy zasáhly do jiných jejích práv než zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ani ve stěžovatelkou poukazovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 1554/08 Ústavní soud neshledal důvod ke zrušení uvedeného ustanovení, neboť dospěl k závěru, že je možné je ústavně konformně vykládat ve vztahu ke konkrétním okolnostem toho kterého případu.

Dotčené ustanovení § 169 o. s. ř. doznalo od 23. 1. 2009 změny; zákonodárce rozšířil okruh případů, ve kterých soud nemusí usnesení odůvodňovat, o druhou větu ustanovení § 169 odst. 2, která umožňuje absenci odůvodnění mimo jiné i v případě usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na vydání předběžného opatření. Avšak i tato (novelizovaná) část ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř. byla opakovaně podrobena přezkumnému hodnocení Ústavního soudu při projednání ústavních stížností spojených s návrhem na zrušení ustanovení zákona, a rovněž zde Ústavní soud neshledal důvod k vydání zrušujícího nálezu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2683/10 ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 790/11 ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 1058/11 ze dne 28. 4. 2011), což výslovně konstatoval Ústavní soud v již zmíněném usnesení sp. zn. II. ÚS 3805/11 a neodůvodněné usnesení o nařízení předběžného opatření vydané za účinnosti "nové" právní úpravy v tamním procesním kontextu (srovnatelném s nyní posuzovaným) jako ústavně konformní aproboval (viz též níže).

Tato judikatura nekoliduje, jak se stěžovatelka domnívá, s připomínaným rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija v. Španělsko, stížnost č. 18390/91, odst. 29, pakliže zde soud vyslovil, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy ukládá soudům povinnost odůvodnit svá rozhodnutí, ale nemůže být vykládán jako požadavek na podrobné vypořádání se s každým tvrzením, přičemž rozsah povinnosti odůvodnit své rozhodnutí se může lišit podle povahy rozhodnutí, a proto otázka, zda soud porušil povinnost uvést důvody vyplývající z čl. 6 Úmluvy, může být zodpovězena pouze ve světle okolností konkrétního případu.

Jak se podává z § 75c odst. 2, věta druhá, § 75c odst. 3 a § 102 odst. 3 o. s. ř., soud prvního stupně přijímá rozhodnutí bez slyšení účastníků, z čehož vyplývá, že před svým rozhodnutím účastníkům ani neumožní (nemůže umožnit), aby se k návrhu nebo k nařizovanému předběžnému opatření vyjádřili. Jiným účastníkům než navrhovateli se také z tohoto důvodu doručuje návrh na předběžné opatření až spolu se stejnopisem písemného vyhotovení usnesení, kterým bylo předběžné opatření nařízeno.

Uvedený postup akceptoval Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 18. 5. 2010 ve věci Udorovic v. Itálie, v jehož odstavci 49 konstatoval, že systematické konání veřejného jednání v řízeních o návrhu na vydání předběžného opatření by mohlo být na překážku rychlosti sledovaného rozhodnutí. Obdobná hlediska uplatnil soud ve výše citovaném rozsudku ve věci Micallef v. Malta, v odstavci 86, jakož i rozsudku ze dne 2. 7. 2002 ve věci Markass Car Hire Ltd. v. Kypr, stížnost č. 51591/99, týkajícím se rovněž možnosti vydat prozatímní opatření ex parte (resp. závislosti účinnosti navrhovaného opatření na rychlosti rozhodovacího procesu).

Vzhledem k charakteru této fáze řízení je podstatné, že usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo nařízeno předběžné opatření, z vnitřní logiky věci nemohlo obsahovat jiné odůvodnění než přejatá tvrzení, která předestřel navrhovatel ve svém návrhu a připojených listinách (srov. zejm. § 75c odst. 1 o. s. ř.). Jinými slovy, usnesení soudu prvního stupně je "odůvodněno" implicitním odkazem na s ním povinnému zasílané konkrétní písemnosti zprostředkované navrhovatelem.

V širších souvislostech lze připomenout rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 2006 ve věci Klemeco Nord AB v. Švédsko, stížnost č. 73841/01, odst. 42, schvalující postup odvolacího soudu, který potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a připojil jej ke svému rozhodnutí, čímž dal stranám najevo, že souhlasí s odůvodněním soudu nižšího stupně a že nové důkazy ... nemohou jeho závěry změnit.

Současně s vymezením podkladů pro rozhodnutí soudu o návrhu na předběžné opatření se patří zvláště zdůraznit, že stěžovatelkou oponované ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř. - oproti jejímu mínění - diskreci rozhodujícího soudu nevylučuje, nýbrž poskytuje procesní prostor k uvážení, zda usnesení (výslovně) odůvodní či nikoli (učiní tak evidentně tehdy, nebude-li některé navrhovatelem uváděné rozhodné "skutečnosti" pokládat za "osvědčené"). Požadavkům Evropského soudu pro lidská práva formulovaným ve zmiňovaném rozsudku ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija v. Španělsko, stížnost č. 18390/91, odst. 29, takové uvážení očividně odpovídá.

Není bez významu, uvedl-li Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 3805/11 (srov. výše), že "i když odůvodnění prvostupňového usnesení zjevně absentuje, z odůvodnění usnesení odvolacího soudu je dostatečně zřejmé, z jakých skutečností soud prvého stupně dovodil prokázání potřeby zatímní úpravy, takže nelze dospět k závěru, že by jeho postup, resp. postup nalézacího soudu byl projevem libovůle." Byť tak není řešen problém v úplnosti (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 10. 1984 ve věci De Cubber v. Belgie, stížnost č. 9186/80), z hlediska hodnocení spravedlivého řízení "jako celku" je i tím argumentace stěžovatelky zřetelně oslabována.

K poukazu stěžovatelky na úvahu nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1554/08, podle níž by možnost interpretace posuzovaného ustanovení občanského soudního řádu ústavněprávně konformním způsobem byla eliminována "například v situaci, kdy by bylo usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, v § 169 odst. 2 o. s. ř. výslovně uvedeno", se patří uvést, že byla vyslovena coby obiter dictum, čemuž odpovídají specifické (tradičně traktované) konsekvence v rovině její závaznosti. "Preventivní přezkum" ústavnosti hypotetické budoucí úpravy (ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř.) do kompetenčního rámce vymezeného v čl. 87 odst. 1 až 3 Ústavy (viz též ustanovení § 64 až § 125f zákona o Ústavním soudu) očividně nespadá.

VII. I když tedy odůvodnění prvostupňového usnesení absentuje, z jeho kontextu - vytvořeného návrhem předběžného opatření a jeho přílohami - je v dané věci dostatečně zřejmé, z jakých skutečností soud prvého stupně dovodil prokázání potřeby zatímní úpravy, pročež nelze dospět k závěru, že by jeho postup byl projevem libovůle.

Samotné hodnocení listin a dalších okolností, na základě kterých vzaly obecné soudy za osvědčené, že zde potřeba zatímní úpravy v určitém rozsahu reálně existuje, pak s ohledem na výše řečené Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.

Důvod ke kasaci ústavní stížností napadených usnesení Ústavní soud neshledal ani v souvislosti s námitkou stěžovatelky, že vzhledem k absenci odůvodnění prvostupňového usnesení nemohla podat náležité odvolání. Předběžné opatření bylo totiž nařízeno v rámci již probíhajícího řízení a stěžovatelce coby účastníkovi tohoto řízení musel být znám obsah spisového materiálu; nadto jí byl vedle usnesení nařizujícího předběžné opatření k dispozici návrh na jeho vydání (a to již ode dne 11. 5. 2011, srov. odůvodnění stěžovatelčina odvolání, spis Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, sp. zn. 38 Cm 119/2010, č. l. 208), z jehož argumentace soud při vydání předběžného opatření musel plně vycházet (což představuje odlišnost oproti řízení ve věci samé, příp. o dovolání, kde pouhé "přisvědčení" jedné ze stran požadavkům norem ústavního práva, jakož i občanského soudního řádu, vskutku - jak uvádí stěžovatelka - nepostačuje).

Významné též je, že stěžovatelka již ve svém odvolání soustředila pozornost k aplikaci ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř. a nevedla bližší polemiku se samotným návrhem na vydání předběžného opatření, resp. se zde podanými důvody pro jím navržený procesní postup. Tím byl logicky predisponován obsah usnesení Vrchního soudu v Praze, omezujícího se prakticky jen na rekapitulaci platné procesněprávní úpravy a konstatování, že "předběžné opatření je dostatečně určité", neboť dopadá na "všechny valné hromady společnosti" s vymezeným předmětem.

Stojí konečně za zaznamenání, že nařízené předběžné opatření představuje jen prozatímní a dočasnou úpravu práv a povinností účastníků, aniž by jím byl či mohl být předurčován průběh procesu samotného, tedy řízení ve věci samé, anebo bylo prejudikováno rozhodnutí o sporu. Předběžné opatření sice může být dočasnou výhodou pro jeho navrhovatele, však nelze pominout, že ten zároveň nese riziko, že případný neúspěch ve sporu může přinést důsledky v podobě náhrady škody či jiné újmy ve smyslu ustanovení § 77a o. s. ř.

Zcela závěrem se konstatuje, že nebylo namístě přisvědčit návrhu vedlejších účastníků 1 a 2, aby byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Nelze ztrácet se zřetele, že pravomocné vyslovení usnesení valné hromady za neplatné má účinky ex tunc, a napadené usnesení je třeba považovat za usnesení neplatné od okamžiku jeho přijetí; současně v obecné rovině platí ochrana dobré víry dotčených třetích osob, zahrnující jednání v důvěře v zápis v obchodním rejstříku či princip materiální publicity podle § 29 obch. zák. Jinak řečeno, ani skutečnost, že soud (eventuálně) shledá zvolení představenstva neregulérním, není způsobilá bez dalšího zpětně zpochybnit jednání představenstva, která nejsou jinak postižena právními vadami (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, publikované v časopisu Soudní judikatura pod č. 3/1999).

Z popsaných důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než postupovat podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný a rovněž tak i akcesorický návrh na zrušení ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř, zde ve shodě s ustanovením § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.