III. ÚS 3133/09
III.ÚS 3133/09 ze dne 7. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 51, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2009, č j. 36 Cm 173/2007-189, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze.

Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 173/2007 domáhá žalobou po žalované společnosti Equity Holding, a. s., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 297/14 (dále též "vedlejšímu účastníkovi"), zaplacení částky 1 994 945,90 Kč s příslušenstvím jako rozdílu mezi cenou 103,80 Kč za jednu akcii vedlejšího účastníka (dříve Apollón holding, a. s.) uvedenou v povinné nabídce převzetí vedlejšího účastníka, kterou stěžovatel přijal ohledně 37 067 akcií, a cenou 157,62 Kč, o níž se domnívá, že byla cenou přiměřenou.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 3. 2009, č. j. 36 Cm 173/2007-92, ustanovil znalcem ke stanovení přiměřené ceny akcií vedlejšího účastníka "společnost PRAGUE ACCOUNTING SERVICES s. r. o., IČ 25095921, sídlem Žerotínova 35/1124, 130 00 Praha 3" (dále též "ustanovený znalec").

Uvedený soud rozhodl o stěžovatelově námitce podjatosti znalce (ze dne 12. 6. 2009) tak, že ustanovená "společnost ... není vyloučena z funkce znalce v projednávané věci".

Konstatoval, že "nelze dovodit právní zájem jmenovaného znalce na projednávané věci" a "v daném případě se nejedná ani o ekonomickou závislost, ani o personální propojení znalecké společnosti s kterýmkoli z účastníků", nýbrž o "pouhou skutečnost, že znalec v minulosti oceňoval akcie společnosti, která má určitou vzdálenou vazbu na žalovaného". Poukázal též na "velký časový odstup" vznesení námitky podjatosti "od uplynutí lhůty určené (pro tento procesní úkon) v usnesení o ustanovení znalcem" za situace, kdy okolnosti rozhodné z hlediska jejího obsahového vymezení "nastaly dávno před ustanovením znalce", v jehož důsledku se stěžovatel "nemůže dovolávat toho, že mu dříve nebyly známé, a tudíž je nemohl namítat".

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že "pokud znalec již dříve svými znaleckými zakázkami pracoval pro koncern a za svoji práci inkasoval od koncernu smluvní finanční odměnu, nemůže nyní plnoprávně vystupovat v soudním řízení jako nezávislý znalec". Tato situace nastala podle jeho názoru tím, že "dochází opakovaně k zadávání vypracování posudků" právě tímto znalcem (tentýž znalec byl ustanoven Městským soudem v Praze k vypracování znaleckého posudku ohledně "hodnoty akcií společnosti TECHNO PLUS, v. o. s. se sídlem v Bratislavě, a to za účelem jejich prodeje společností J&T FINANCE GROUP, a. s.", a dále vypracoval znalecký posudek v souvislosti s "veřejnou dražbou nevyzvednutých akcií společnosti J&T FINANCE GROUP II., a. s."), v důsledku čehož "zde musí z pohledu znalce existovat určitá ekonomická závislost, a také bezpochyby přátelský obchodní vztah", resp. "kolegialita a loajalita zmíněného znalce ve vztahu ke koncernu J&T a osobám v orgánech jednotlivých společností v rámci zmíněného koncernu", daná též bonitou klienta. Městskému soudu stěžovatel vytýká, že otázku "podjatosti" nepřípustně ztotožnil s "přímým právním zájmem znalce na projednávané věci", čímž se dostal do kolize se Zprávou občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství Cpj 161/79, schválenou usnesením pléna tohoto soudu z 23. prosince 1980, Pls 3/80 (jež byla publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/1981). Dovozuje pak, že soud k prokázání důvodu vyloučení znalce neprovedl v rozporu s § 16 odst. 3 o. s. ř. dokazování. Stěžovatel současně upozorňuje, že ustanovený znalec neučinil oznámení podle § 11 odst. 2 zákona 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, a uchýlil se k tvrzení, že posudky zpracoval "na základě povinnosti stanovené zákonnými předpisy" a svým předmětem se "ani okrajově nedotýkaly" projednávané věci. Stěžovatel též oponuje konstatování soudu o "určité vzdálené vazbě" společnosti, jejíž akcie ustanovený znalec oceňoval, k vedlejšímu účastníkovi, neboť ten "je jednoznačně a nezpochybnitelně součástí koncernu J&T dle koncernového práva České republiky (což bylo zcela řádně doloženo zprávami o vztazích mezi propojenými osobami)". "Odlišný a nerovný přístup" k účastníkům řízení se měl podle stěžovatele uplatnit též při zadání otázek ustanovenému znalci, kdy soud "v podstatě doslovně" převzal znění otázek formulovaných vedlejším účastníkem (z pěti jím navržených otázek doslovně převzal čtyři s vypuštěním jedné). Stěžovatel konečně uznává, že lze "namítat a posléze řešit podjatost znalce až v odvolacím řízení", avšak zdůrazňuje, že jde o postup v rozporu se zásadou procesní ekonomie a kvůli své nahraditelnosti "okamžitým vyřešením námitky podjatosti"... "zcela zbytečný". Argumentace soudu "opožděností" podání námitky je neudržitelná již proto, že se ve vztahu k vyloučení znalců neuplatní úprava obsažená v § 15a o. s. ř. Otázku přípustnosti ústavní stížnosti je podle stěžovatele nutno posoudit se zřetelem k § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť výrok soudního rozhodnutí by byl ve smyslu § 159a odst. 2 o. s. ř. a § 183c odst. 5 obch. zák., v rozhodném znění, závazný "pro dalších 93 akcionářů oprávněných proti vedlejšímu účastníkovi ..., kteří akceptovali veřejný návrh smlouvy o koupi akcií".
Ústavní soud předně připomíná, že ve smyslu čl. 83 Ústavy - jakožto orgán ochrany ústavnosti - nepředstavuje instančně nadřízený orgán obecných soudů; je proto v zásadě nepřijatelné, aby působil v postavení odvolacího orgánu proti rozhodnutím obecných soudů, zvláště pak v situaci, kdy zákon proti napadenému rozhodnutí nepřipouští ani řádný opravný prostředek. Úkolem Ústavního soudu je proto posoudit, zda vytýkaným postupem obvodního soudu nebylo zasaženo některé stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svoboda; až na případy extrémní není zpravidla oprávněn zasahovat do obecnými soudy zvolených procesních postupů v rámci probíhajícího řízení.

Ve vztahu k podstatě stěžovatelova podání je především třeba zdůraznit, že stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s procesním opatřením soudu prvního stupně, jež nalézá výrazu v usnesení, proti kterému odvolání dle § 17 o. s. ř. není přípustné; tím však staví Ústavní soud do pozice přezkumné instance (jinak ex lege vyloučené), jež mu ovšem, jak výše předestřeno, zásadně nepřísluší.

Usnesení, kterým soud prvního stupně nevyhověl námitce podjatosti ustanoveného znalce, je rozhodnutím ryze procesní povahy, proti němuž není přípustné odvolání proto, že je zákon řadí mezi usnesení, jež považuje za méně významná; takové procesní rozhodnutí je totiž posléze, přímo či nepřímo, reflektováno v konečném meritorním rozhodnutí, proti němuž již opravné (řádné i mimořádné) prostředky zásadně připuštěny jsou, což ve svých důsledcích implikuje závěr, že nikoli toto procesní usnesení, nýbrž až rozhodnutí ve věci samé je nadáno způsobilostí zasáhnout sféru základních práv a svobod, jež jsou chráněny prameny ústavního práva.

Negativní rozhodnutí o námitce podjatosti (zde znalce), jak Ústavní soud již vícekrát poznamenal, je rozhodnutím, které pouze vymezuje, jakým směrem se bude postup soudu dále ubírat. Vydáním tohoto usnesení nedochází k zásahu do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť ochrany práv se stěžovatel - obecně vzato - může domáhat v samotném - právě probíhajícím - soudním řízení.

To ostatně stěžovatel připouští, že totiž proces dokazování (i ve smyslu jeho námitek) může být usměrněn v rámci odvolacího řízení; současně však vymezuje konstrukcí vlastní, založenou na přesvědčení, že je z hlediska principu procesní ekonomie "správnější", nicméně neuvádí, proč by ta, které oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl již v dané fázi soudního sporu zasáhnout Ústavní soud.

Argumentací týkající se (případného) odvolacího řízení obsaženou v ústavní stížnosti stěžovatel dává zřetelně najevo, že ji směřuje nikoli proti usnesení, jež bylo vydáno (o námitce podjatosti), nýbrž proti rozhodnutí ve věci samé, které, jakožto pro sebe nepříznivé, zde - pouze - předjímá.

Možnost - již v řízení před soudem prvního stupně - zpochybnit obsahovou správnost posudku vyhotoveného ustanoveným znalcem přitom ústavní stížností napadené usnesení Městského soudu v Praze nikterak nepredisponuje (resp. nevylučuje).

Nedostatek důvodu k zásahu Ústavního soudu je pak evidentní.

Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného plyne, že tak je tomu i v posuzované věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Je namístě zaznamenat, že v obdobných věcech byl vysloven i silnější názor (ve věci sp. zn. I. ÚS 615/03, II. ÚS 429/05, II. ÚS 1451/07), na jehož základě byla ústavní stížnost odmítnuta s poukazem na § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.