III. ÚS 313/05
III.ÚS 313/05 ze dne 2. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 2. března 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. J., právně zastoupené JUDr. Ing. Petrem Šrámkem, advokátem AK se sídlem Na Viničních Horách 22, 160 00 Praha 6, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 4. 2005 č. j. 8 C 154/2003-47, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena 20. 6. 2005, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 4. 2005 č. j. 8 C 154/2003-47, a to pro porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 17. 10. 2003 stěžovatelce jako žalované uložil, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení vyjádřila k žalobě, a to pod hrozbou fikce uznání (ust. § 114b odst. 5 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."), a vydání rozsudku pro uznání (ust. § 153a odst. 3 o. s. ř.). Stěžovatelka na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 reagovala vyjádřením, které bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 6 doručeno jeden den po uplynutí dané třicetidenní lhůty. Součástí tohoto vyjádření byl i vzájemný návrh stěžovatelky. Obvodní soud pro Prahu 6 vydal dne 19. 4. 2004 rozsudek pro uznání, kterým vyhověl žalobě žalobkyně V. J., přičemž vzájemný návrh stěžovatelky ignoroval. Stěžovatelka podala proti rozsudku pro uznání odvolání, ve kterém kromě jiného namítala i to, že se Obvodní soud pro Prahu 6 nevypořádal s jejím vzájemným návrhem. Obvodní soud pro Prahu 6 předložil spis Městskému soudu v Praze jako soudu odvolacímu. Městský soud v Praze spis vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 zpět a nařídil mu, aby vyloučil vzájemnou žalobu k samostatnému řízení. Vycházeje z instrukce odvolacího soudu, Obvodní soud pro Prahu 6 vydal své usnesení, které je napadáno touto ústavní stížností.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Obvodní soud pro Prahu 6 považoval v ústavní stížností napadeném usnesení vzájemný návrh stěžovatelky za "neurčitý". Pokud by tomu tak bylo, pak měl postupovat způsobem upraveným v ust. § 43 odst. 1 o. s. ř., což se však nestalo. Stěžovatelka se domnívá, že rozhodnutí o vyloučení věci k samostatnému řízení může vydat soud prvního stupně jen do vyhlášení rozsudku. Po jeho vyhlášení již takovýto postup možný není. Navíc podle stěžovatelky nelze vyloučit k samostatnému řízení věc, která má stejný skutkový základ s projednávanou věcí. Stěžovatelka se dále domnívá, že nelze vydat rozsudek pro uznání v případě, kdy je předmětem sporu i vzájemný návrh žalovaného, opírající se o stejný skutkový stav, na základě kterého se žalovaný brání nejen argumentací o zamítnutí žaloby, ale právě tímto vzájemným návrhem. Stěžovatelka dovozuje, že vydáním doplňujícího rozsudku (který by však nebylo možné vydat bez dokazování) by vlastně Obvodní soud pro Prahu 6 připustil, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Stěžovatelka usuzuje, že toto bylo důvodem, pro který byl zvolen protiprávní procesní postup vyloučení věci k samostatnému řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že vydáním napadeného rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 6 porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, a to zejména tím, že ignoroval její vzájemný návrh a věnoval se jen samotné žalobě. Tím soud porušil i zásadu rovného postavení účastníků.

II.

K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 154/2003. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne 19. 4. 2004 vydal Obvodní soud pro Prahu 6 pod č. j. 8 C 154/2003-24 rozsudek pro uznání (ve znění opravného usnesení ze dne 25. 4. 2005 č. j. 8 C 154/2003-45), kterým uložil žalované D. J. povinnost vyklidit byt č. 91, 2+kk v domě čp. 858, Ciolkovského 8, Praha 6, a vyklizený byt odevzdat do 30 dnů od právní moci rozsudku žalobkyni V. J. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že v předmětné věci vydal soud usnesení podle ust. § 114b o. s. ř., v němž žalovanou vyzval k tomu, aby se k žalobě vyjádřila s tím, že pokud tak neučiní, bude mít soud za to, že nárok uznává. Přestože byla žalovaná řádně poučena, své vyjádření soudu zaslala den po uplynutí třicetidenní lhůty, přičemž ve lhůtě ani nesdělila, jaký vážný důvod jí ve vyjádření brání. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že nastala fikce uznání a rozhodl rozsudkem pro uznání. V tomto opožděném vyjádření žalovaná mimo jiné navrhla, aby žaloba byla zamítnuta a aby bylo stanoveno, že je nájemkyní předmětného bytu. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 4. 2005 č. j. 8 C 154/2003-47, byl neurčitý protinávrh o "stanovení" nájemce bytu č. 91, 2+kk v domě čp. 858, Ciolkovského 8, Praha 6, vyloučen k samostatnému řízení.

Proti rozsudku pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 4. 2004 č. j. 8 C 154/2003-24 ve znění usnesení ze dne 25. 4. 2005 č. j. 8 C 154/2003-45, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 4. 2005 č. j. 8 C 154/2003-47 o vyloučení věci neurčitého protinávrhu k samostatnému řízení podala žalovaná odvolání.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2005 sp. zn. 62 Co 328, 329/2005 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, odvolání žalované proti usnesení o vyloučení věci neurčitého protinávrhu k samostatnému řízení odmítl podle ust. § 218 písm. c) o. s. ř., s odůvodněním, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné, neboť podle ust. § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není odvolání přípustné proti usnesení, jímž se upravuje vedení řízení, což je právě tento případ. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že všechny podmínky řízení ve smyslu ust. § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. byly splněny, a proto soud prvního stupně nepochybil, pokud vydal v této věci rozsudek pro uznání podle ust. § 153a o. s. ř. Odvolací soud ověřil, že žalovaná podala vyjádření k žalobě na základě výzvy soudu podle ust. § 114b odst. 5 o. s. ř. den po uplynutí stanovené třicetidenní lhůty, což ostatně sama ani nezpochybňovala. V tomto opožděném vyjádření navrhla, aby byla žaloba zamítnuta, a aby bylo stanoveno, že je nájemkyní předmětného bytu. Pokud jde o toto podání, šlo podle odvolacího soudu o pouhý petit žaloby, která však vůbec neměla náležitosti, jež jsou uvedeny v ust. § 79 a v § 80 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud dále mimo jiné uvedl, že nelze akceptovat tvrzení, že opožděně podané vyjádření se týkalo pouze nároku žalobkyně, nikoli nároku, který uplatnila vzájemným návrhem. Podle odvolacího soudu není pravdivé tvrzení, že vydáním rozsudku pro uznání nebyl vyčerpán celý předmět řízení, přičemž pouhý návrh petitu vzájemné žaloby uplatněný ve vyjádření podaném po stanovené lhůtě je obcházením institutu rozsudku pro uznání a zneužitím práva. Navíc, podotkl odvolací soud, byl tento návrh soudem prvního stupně vyloučen k samostatnému řízení.
III.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

S ohledem na výše uvedené závěry obecných soudů Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Ústavní soud dále podotýká, že ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (viz např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78, str. 243).

Usnesení o vyloučení věci neurčitého protinávrhu k samostatnému řízení je ve smyslu ust. § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozhodnutím, jímž se upravuje vedení řízení, řízení ve věci jím nekončí, a je v podstatě bez vlivu na rozhodnutí ve věci samé. Teprve rozhodnutí, jímž by byl vzájemný návrh (žaloba) stěžovatelky odmítnut či zamítnut, by bylo možno považovat za rozhodnutí, které by mohlo být na újmu práv stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2006

Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.