III. ÚS 3126/13
III.ÚS 3126/13 ze dne 9. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AG AUTO, spol. s r. o., se sídlem Výškovická 127, Ostrava - Zábřeh, zastoupené Mgr. Františkem Kelem, advokátem se sídlem Kovářská 21/126, Kroměříž, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 č. j. 21 Cdo 2296/2012-276 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 2. 2012 č. j. 16 Co 173/2009-236, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její pracovněprávní věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu se podává, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 2. 2012 č. j. 16 Co 173/2009-236 změnil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2009 č. j. 61 C 77/2006-137 tak, že se určuje, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovatelkou (žalovanou) žalobkyni dopisem ze dne 26. 10. 2005 dle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, z důvodu tvrzeného zrušení části zaměstnavatele ke dni 30. 11. 2005, je neplatná. Vázán právním názorem Nejvyššího soudu, vysloveným v předchozím zrušujícím rozhodnutí, konstatoval, že podstatné pro naplnění předpokladů pro výpověď z pracovního poměru podle dovolávaného zákonného ustanovení je, zda ke zrušení části zaměstnavatele skutečně došlo; v dané věci však šlo pouze o přerušení výroby na dobu jednoho měsíce, aniž by příslušné strojní zařízení opustilo výrobní prostory.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 8. 2013 č. j. 21 Cdo 2296/2012-276 stěžovatelčino dovolání zamítl, jelikož závěrům odvolacího soudu přisvědčil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, neboť aniž provedl nové důkazy či předchozí zopakoval a poučil ji dle ustanovení § 118a o. s. ř., dospěl ke "zcela opačným závěrům a skutkovým zjištěním", následkem čehož jí byla odňata možnost reagovat na nově prosazený právní názor. Existenci důvodů pro zrušení části zaměstnavatele je nadto podle stěžovatelky nutno zkoumat ke dni, kdy takové rozhodnutí bylo přijato, neboť v době dání výpovědi nemohla předvídat, že dojde k obnovení obchodní spolupráce s příslušným odběratelem. Klade si pak otázku, zda existuje nějaký časový interval, ve kterém je zrušení provozu považováno toliko za přerušení výroby, a po jeho uplynutí již jde o zrušení části zaměstnavatele.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Co do stěžovatelčiny námitky absence poučení odvolacím soudem o odlišném právním názoru k otázce naplnění podmínek pro dání výpovědi dle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zákoníku práce postačí odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozsudku dovolacího soudu (srov. str. 6), který stěžovatelce připomněl, že s tímto názorem byla seznámena v jeho předchozím zrušovacím rozsudku (a také při návazném ústním jednání v odvolacím řízení, při němž byl obsah tohoto rozsudku přečten, a stěžovatelka na něj reagovala důkazním návrhem výslechu jejího jednatele - srov. č. l. 233 verte procesního spisu). V projednávané věci nebylo sporu o tom, že došlo k ukončení výroby určitého zboží, tedy o otázce skutkové, nýbrž spor se vedl o to, zda jej lze kvalifikovat jako zrušení části zaměstnavatele, což je otázka právní, jejíž odlišné posouzení v odvolacím řízení není samo o sobě podmíněno zopakováním nebo doplněním dokazování; jinak by tomu bylo jen tehdy, pakliže by se tak otevíral prostor pro jiná skutková tvrzení.

Na tomto základě je namístě uzavřít, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, a tím ani důvod k tomu, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí kasačním zásahem odstranil.

Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.