III. ÚS 3123/13
III.ÚS 3123/13 ze dne 7. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Ronovského, zastoupeného Mgr. Bc. Přemyslem Hradečným, advokátem se sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2012 č. j. 62 Co 298/2011-102 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013 č. j. 21 Cdo 2139/2012-122, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností (doručenou Ústavnímu soudu elektronicky dne 10. 10. 2013) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. To s tvrzením, že porušila jeho základní práva a svobody (zaručené zejména čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).

2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (ze dne 8. 3. 2011 č. j. 38 C 77/2010-74), jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Obsah tohoto rozhodnutí není třeba blíže rozvádět, neboť to s ohledem na naplnění podmínek řízení před Ústavním soudem nebylo podstatné, když napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro neodstranění vad dovolání ve lhůtě k tomu stanovené (podle § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 věty první o. s. ř.). V odůvodnění Nejvyšší soud uvedl: "Protože dovolání žalobce neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá ... a protože lhůta dvou měsíců určená k podání dovolání a počítaná od doručení napadeného rozsudku odvolacího soudu žalobci (jeho zástupci) dne 13. 2. 2012, během níž bylo možné dovolání o uvedení dovolacích důvodů doplnit (§ 240 odst. 1, § 241b odst. 3 o. s. ř.), marně uplynula dne 13. 4. 2012 (k doplnění dovolání o uvedení dovolacích důvodů podáním žalobce ze dne 25. 4. 2012 doručeným soudu prvního stupně téhož dne nelze přihlížet), zabránil žalobce dovolacímu soudu, který je vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), aby mohl napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska jeho správnosti přezkoumat.".

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti směřuje svými námitkami jednak proti rozsudku městského soudu, tj. do merita věci, jednak vůči závěrům Nejvyššího soudu, kterému vytýká formalistický postup. Podle stěžovatele v mnoha jiných případech Nejvyšší soud se dovoláním věcně zabýval a napadený rozsudek přezkoumával, přestože dovolací důvody byly dovolatelem doplněny až po uplynutí dvouměsíční lhůty. Pro příklad stěžovatel uvedl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 č. j. 30 Cdo 1222/2013-130. Dále Nejvyššímu soudu vytýká, že pokud se nemínil zabývat dovoláním stěžovatele, měl rozhodnout nikoli až za 15 měsíců po podání dovolání. Po tak dlouhé době již měl stěžovatel legitimní očekávání, že se Nejvyšší soud bude dovoláním stěžovatele zabývat.
III. Posouzení formálních předpokladů projednání návrhu a opodstatněnosti ústavní stížnosti

4. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil právní názor Nejvyššího soudu (výklad § 241b odst. 3 věta první o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013 včetně), podle kterého lze dovolání podané advokátem (právně relevantně) doplnit jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Stěžovatel však tomuto názoru po věcné stránce nic konkrétního nevytýká a omezuje se jen na závěr (bez argumentace), podle kterého by mělo jít ze strany Nejvyššího soudu o formalismus.

7. S tímto závěrem se Ústavní soud neztotožnil. Je nutno poukázat na jednoznačné znění § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. Z hlediska judikatury Ústavního soudu je uplatněný výklad souladný s ústavním pořádkem (srov. usnesení ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 437/11, usnesení ze dne 14. 3. 2007 sp. zn. IV. ÚS 569/06, usnesení ze dne 2. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2397/09, usnesení ze dne 21. 5. 2007 sp. zn. IV. ÚS 629/07 či usnesení ze dne 20. 2. 2006 sp. zn. I. ÚS 410/04), přičemž též sleduje ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Tvrzený zásah do právní jistoty stěžovatele proto nebyl shledán.

8. Ostatně stěžovatel nepředestřel žádný věcný argument, pouze poukázal na údajně odlišný výklad v jednom rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 1222/2013). To bylo ovšem vydáno až dne 25. 6. 2013, přičemž v nyní posuzované věci stěžovatel podával dovolání již dne 12. 4. 2012; z logiky věci tak nemohl konstruovat vlastní dobrou víru ve správnost rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo vydáno až více než rok po podání nynějšího dovolání. Jen stěží může jediné rozhodnutí narušit právní jistotu v kontrapozici s konstantním opačným výkladem, když navíc z jeho odůvodnění ani opačný výklad neplyne (není tam z hlediska nyní posuzované otázky uvedeno nic relevantního).

9. Co se týče napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, je nutno zdůraznit, že podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve znění do 31. 12. 2012 včetně, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný, z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. V tomto kontextu je nutno poukázat na ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2012), podle kterého bylo dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

10. Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle § 236 a násl. o. s. ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contr. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.] - jen v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle § 238 odst. 2, § 238a odst. 2 o. s. ř.).

11. V této souvislosti dovodila judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. III. ÚS 643/2006, usnesení ze dne 20. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení ze dne 14. 3. 2007 sp. zn. IV. ÚS 569/06, usnesení ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. II. ÚS 419/06, usnesení ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 437/11), že ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejde o důvod "závisející na uvážení" podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (ve znění do 31. 12. 2012 včetně) vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. § 241b odst. 3, s přiměřeným užitím § 43 odst. 2 o. s. ř.). Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá, jak bylo výše uvedeno. V takovém případě třeba proto ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout pro opožděnost. Tento závěr je nutno vztáhnout i na právě projednávaný případ.

12. Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.

13. Zásah Ústavního soudu lze žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem).

14. Ústavní soud uvádí, že rozhodnutí o ústavní stížnosti má potenciál být intenzivním zásahem do právní jistoty, protože případný kasační nález je vydáván zásadně vůči rozhodnutím již pravomocným, nadto mnohdy již delší dobu pravomocným (zejména, když je navíc podáno dovolání proti pravomocnému rozhodnutí). Především z tohoto důvodu není legitimního důvodu "podržet" lhůtu k věcnému ústavněprávnímu přezkumu meritorních rozhodnutí soudu první a druhého stupně (ze strany Ústavního soudu) za situace, kdy dovolatel/stěžovatel - nadto zastoupen advokátem - postupuje v dovolacím řízení do té míry laxně, že nerespektuje jednoznačnou výslovnou zákonnou procesní normu (zakotvenou § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013), navíc potvrzovanou konstantně judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Takovou pasivitou totiž dovolatel/stěžovatel zbytečně (dovolání je odmítnuto z formálního důvodu) - a tudíž nelegitimně - prodlužuje právní nejistotu druhého účastníka řízení, jak sporná věc nakonec dopadne. Není potom spravedlivého důvodu, proč mít i po takovém postupu dovolatele/stěžovatele lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího (nalézacího) soudu za zachovalou, neboť stěžovatel se o ni připravil vlastním pochybením, které lze klást jen k jeho tíži, nikoli k tíži (ve smyslu prohlubující se právní nejistoty) druhého účastníka řízení. Jinými slovy, procesní podmínky zákona o Ústavním soudu nelze vykládat tak, že jsou prostředkem pro pokrytí (zhojení) laxního postupu stěžovatele v řízení dovolacím.

15. V tomto smyslu se nynější důvod odmítnutí dovolání - tj. neuvedení dovolacího důvodu v zákonné lhůtě, ač při zastoupení advokátem - odlišuje od důvodu odmítnutí dovolání v podobě např. uplatnění tzv. nezpůsobilých dovolacích důvodů. V posledně uvedeném (komparovaném) případě by totiž odmítnutí ústavní stížnosti proti odvolacímu jako opožděné mohlo být nepřiměřeně přísné s ohledem na obecnější formulace vymezení dovolacích důvodů (v občanském soudním řádu a i u některých dovolacích důvodů podle trestního řádu). Ve srovnávaném případě by tak odmítání ústavních stížností proti odvolacím rozhodnutím jako opožděných mohlo někdy znamenat ve svém důsledku nepřiměřený požadavek, aby stěžovatelé sami vyhodnotili - byť ve světle judikatury Nejvyššího soudu - jaké úvahy tento soud ohledně naplnění přitom obecněji formulovaného textu zákona přijme, přičemž by jim bylo přičítáno k tíži, pokud - v dobré víře (byť podle pozdějšího závěru Nejvyššího soudu chybně) - měli za to, že přiléhavě vznesli jeden z dovolacích důvodů uvedený v občanském soudním řádu (či § 265b odst. 1 trestního řádu).

16. Právě takto Evropský soud pro lidská práva v minulosti kritizoval některá rozhodnutí Ústavního soudu, která odmítla ústavní stížnost proti odvolacímu rozhodnutí jako opožděné po skončení dovolacího řízení. Následně pak konstatoval porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ze strany Ústavního soudu, přičemž odkázal na aplikovatelnost vlastní předchozí judikatury, argumentující zejména nemožností dovolatele/stěžovatele předvídat přípustnost dovolání (například poukázat na rozsudek ze dne 26. 6. 2008, Rechtová proti České republice, č. 27088/05). Porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ze strany Ústavního soudu Evropský soud pro lidská práva konstatoval i v rozsudku ze dne 13. 10. 2011, Tieze a Semeráková proti České republice, č. 26908/09 a 30809/10, který řešil podobnou věc, když dovolací námitky směřovaly jen proti skutkovým zjištěním, přičemž ústavní stížnost proti rozhodnutím soudu odvolacího a nalézacího byla odmítnuta (usnesením ze dne 27. 1. 2009 sp. zn. III. ÚS 3014/08) jako opožděná proto, že nemělo jít o dovolání, které bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

17. Z hlediska vztahu civilního dovolání a ústavní stížnosti je možné odkázat i na rozsudek ze dne 12. 10. 2010, Adamíček v. Česká republika (č. stížnosti 35836/05), kde Evropský soud pro lidská práva konstatoval porušení práva na přístup k Ústavnímu soudu v důsledku skutečnosti, že závěr o opožděnosti ústavní stížnosti byl založen na aposteriorním zjištění, že dovolání je nepřípustné (odst. 57). Nepřípustnost dovolání nebyla evidentní, nýbrž vyšla najevo až rozhodnutím Nejvyššího soudu, byť toto nebylo založeno na svrchované úvaze Nejvyššího soudu (jak je tomu v případě naplnění kategorie otázky zásadního právního významu) a bylo výsledkem aplikace judikatury Nejvyššího soudu. "Takový přístup po stěžovatelích požaduje, aby sami posoudili, byť ve světle judikatury Nejvyššího soudu, jak bude tento soud uvažovat, a sankcionuje je, pokud mají v dobré víře - ale mylně za to, že platně otevřeli otázku zásadního právního významu. Podobný požadavek ve značné míře oslabuje ochranu práv jednotlivců před národním soudem vyššího stupně a může vést k situaci, které bylo třeba se v návaznosti na rozsudky Zvolský a Zvolská a Běleš a ostatní (citované výše) vyhnout, tj. aby stěžovatelé v pochybnosti podávali souběžně dovolání a ústavní stížnost." (odst. 57).

18. I v jiných rozsudcích Evropský soud pro lidská práva z hlediska vztahu civilního dovolání a ústavní stížnosti kritizoval Ústavní soud toliko v tom smyslu, že přehlédl okolnost, že stěžovatelé nemohli předvídat výsledek dovolacího řízení [zejména z hlediska otázky (ne)existence zásadního právního významu odvolacího rozhodnutí], dokud o dovolání nerozhodne Nejvyšší soud, a proto nelze tvrdit, že by podmínky pro meritorní přezkum dovolání (především přípustnost dovolání) jasně vyplývaly ze zákona (srov. např. rozsudek ze dne 12. 11. 2002, Beleš a další proti České republice, č. 47273/99; rozsudek ze dne 12. 11. 2002, Zvolský a Zvolská proti České republice, č. 46129/99; rozsudek ze dne 24. 2. 2004). Pro úplnost lze uvést, že k obdobným závěrům dospěl tento soud pro oblast vztahu trestního řízení a řízení o ústavní stížnosti (např. rozsudek ze dne 13. 10. 2011, Janýr a další proti České republice, č. 12579/06).

19. Z výše uvedeného plyne, že smyslem judikatury Evropského soudu pro lidská práva bylo a je chránit právní jistotu dovolatelů/stěžovatelů. Nynější věc je však podstatně odlišná od výše reprodukované judikatury Evropského soudu pro lidská práva. V projednávané věci o dobré víře stěžovatele (zastoupeného advokátem) ve správnost zvoleného postupu (že snad postačí uvést dovolací důvody až po uplynutí lhůty k podání dovolání) - a tudíž jeho právní nejistotě - řeč být rozumně nemůže (viz argumentaci sub 7). Neexistuje tak legitimní cíl pro prodlužování stavu právní nejistoty druhého účastníka řízení případným nynějším věcným přezkumem napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva proto na nynější případ nedopadá, jak lze dovodit i z jeho již citovaného rozsudku Adamíček v. Česká republika, který do kontrapozice s právní nejistotou a nepřiměřeného břemena pro dovolatele/stěžovatele dává následující případ: "Tyto úvahy Soudu se samozřejmě nevztahují na případy, ve kterých Nejvyšší soud zamítne dovolání pro opožděnost, což svědčí o nedodržení, ze strany stěžovatele, jasných pravidel týkajících se lhůt a nezávisí v žádném případě na uvážení Nejvyššího soudu."

20. V části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout, a to podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.