III. ÚS 3121/09
III.ÚS 3121/09 ze dne 14. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. K. a 2. E. K., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Adamem, advokátem v Českém Krumlově, Rooseveltova 37, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 2009 č. j. 33 Cdo 2354/2008-167, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2008 č. j. 22 Co 2819/2007-148 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 27. 8. 2007 č. j. 6 C 122/2007-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhují zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o určení vlastnického práva a zaplacení 33 500,- Kč. Tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jejich základní práva podle čl. 4 Ústavy ČR, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Soud prvního stupně v ústavní stížností napadeném rozsudku zamítl návrh stěžovatelů, jímž se domáhali určení vlastnického práva k nemovitostem. Jmenovaný soud vycházel ze zjištění, že v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky vyžadované pro možný zánik darovacího vztahu, jenž byl mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem, synem stěžovatelů, založen darovací smlouvou z roku 1992. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vedlejší účastník se svým jednáním vůči stěžovatelům nedopustil hrubého porušení dobrých mravů, čímž nebyla naplněna zákonná podmínka vrácení daru. K odvolání stěžovatelů rozhodl odvolací soud tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku soudu druhého stupně stěžovatelé podali dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, není opodstatněná.

Z obsahu ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud neshledal zásah do základních práv, jichž se stěžovatelé v návrhu dovolávají. Jmenovaný soud opodstatněně odmítl dovolání jako nepřípustné, když uvedl, že hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud dále konstatoval, že posouzení otázky, zda chování vedlejšího účastníka, jako obdarovaného, lze kvalifikovat jako chování hrubě porušující dobré mravy, postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu a závěry v konkrétním případě lze jen velmi obtížně posoudit. Výklad pojmu "rozpor s dobrými mravy" podal Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích a odvolací soud rozhodl v intencích tohoto výkladu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud podmínky přípustnosti dovolání neshledal, dovolání stěžovatelů odmítl.

Dovolací soud, s poukazem na obsah dovolání, na rozsudek odvolacího soudu, jakož i na svou judikaturu, rozhodnutí přiléhavě odůvodnil. Proto na toto odůvodnění lze v dalším odkázat. Nutno dodat, že navrhovatelé v ústavní stížnosti závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání ničeho nevytýkají.

Rovněž v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti v záhlaví označeným rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, posoudil ji Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou. Jak vyplývá ze samotného textu jejich ústavní stížnosti, jsou si stěžovatelé vědomi skutečnosti, že funkcí Ústavního soudu není plnit úlohu další přezkumné soudní instance ve vztahu k soudům obecným; jeho funkcí je výlučně ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod, nikoliv přezkum správnosti aplikace a interpretace norem podústavního práva, jak ji v souladu s principem nezávislosti soudního rozhodování realizují obecné soudy. Předmětná ústavní stížnost je však toliko polemikou se skutkovými a právními závěry soudů obecných, jež nedosahuje ústavněprávní roviny a není tudíž způsobilá odůvodnit kasační zásah Ústavního soudu.

Pro výše uvedené byl návrh, směřující jak proti usnesení Nejvyššího soudu, tak proti rozsudkům krajského a okresního soudu, zjevně jako neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdních předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2010

Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.