III. ÚS 312/05
III.ÚS 312/05 ze dne 12. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2006 v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Z. J. a 2. Mgr. V. J., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 3. 2005, čj. 22 Cdo 1917/2004-138, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2003, čj. 21 Co 344/2001-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 8. 6. 2005 napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 2005, čj. 22 Cdo 1917/2004-138, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2003, čj. 21 Co 344/2001-111, s tím, že obecné soudy porušily čl. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, výše označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno - venkov ze dne 4. 12. 2000, čj. 12 C 715/97-68, kterým bylo k žalobě B. K. podané proti stěžovatelům určeno, že žalobce je vlastníkem ideální poloviny nemovitostí - domu čp. 451 a pozemku p. č. 1902 a p. č. 1903, v obci a k. ú. Veverská Bítýška, okr. Brno - venkov. Dospěl totiž k závěru, že žalobce a stěžovatelka při uzavírání smlouvy ze dne 23. 8. 1990, označené jako kupní, jednali v úmyslu obejít § 23 odst. 4 zákona č. 146/1984 Sb., a tak je tento úkon podle § 39 občanského zákoníku (dále jen "o. z.") neplatný. Krajský soud se s názorem soudu prvního stupně ztotožnil a doplnil, že vůle účastníků smluvního vztahu směřovala k bezúplatnému převodu a pokud byla uzavřena kupní smlouva, stalo se tak ve snaze obejít povinnost hradit poplatek z převodu nemovitostí ve vyšší výši. Kupní smlouva, jakožto simulovaný právní úkon, je neplatná pro absenci skutečné a vážné vůle jednajících stran (§ 34, § 37 odst. 1 o. z.), obstát nemůže ani darovací smlouva, jakožto disimulovaný právní úkon dle § 41a odst. 2 o. z., neboť nejsou splněny jeho náležitosti, a to náležitost písemné formy. Rozhodnutí odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR touto ústavní stížností napadeným usnesením pro nepřípustnost (mj. i z hlediska § 239 odst. 2 o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.) podle § 243b odst. 4 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy z "nepochopitelných" důvodů odhlédly od skutečnosti, že diskriminující zákonná úprava znevýhodňovala institut darování mezi příbuznými a nutila je tak "proti přirozenosti" rodinných, příbuzeneckých vztahů zastírat svou skutečnou vůli. Popření této "notoriety" má představovat porušení povinnosti soudů ve smyslu § 132 o. s. ř., tj. přihlížet k okolnostem, za nichž byl daný právní úkon učiněn, v daném případě těm, které tvoří pozadí, resp. právní rámec, ve kterém byli občané nuceni se pohybovat a který měl odporovat jejich přirozeným právům svobodně, bez poplatkové diskriminace disponovat se svým majetkem. Z tohoto důvodu stěžovatelé považují výkon práva předmětnou žalobou za šikanu, jež nemůže požívat soudní ochrany, resp. u této žaloby není dán naléhavý právní zájem, jak plyne z judikatury Nejvyššího soudu ČR. V souvislosti s tím (resp. k závěru odvolacího soudu, že nejde o šikanózní výkon práva) stěžovatelé uvádějí, že žalobce se předmětnou žalobou nedomáhal vrácení daru (§ 630 o. z.), kde je aktuální otázka chování stěžovatelů k žalobci nebo k členům jeho rodiny; danou otázku je třeba řešit v obecné rovině, jak naznačeno shora, tedy že žalobce se domáhá určení vlastnictví z důvodu neplatnosti kupní smlouvy za situace, kdy její účastníci naplňovali vůli předmět zcizení darovat z důvodu diskriminujících poplatkových povinností. Přitom prý není v zájmu společnosti chránit deformovanou právní úpravu ani deformovaný výkon práva žalobce (stěžovateli označeného jako dominus litis), jde-li o převod předmětných nemovitostí, který se dovolává vlastní nepoctivosti. Dle stěžovatelů se ochrany dle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy nemůže dovolávat ten, kdo právo v konkrétním případě sám porušuje. K odmítavému usnesení dovolacího soudu pak stěžovatelé uvádějí, že jeho interpretace do dnešních právních poměrů promítá libovůli totalitního zákonodárce, jenž poplatkově dramaticky, v zásadě sankčním způsobem znevýhodnil bezúplatné převody, a tak i tato sama nese prvky libovůle. Stěžovatelé přitom poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/02. Skutečnost, že se jednalo o diskriminující právní úpravu, má dokládat důvodová zpráva k novele zákona č. 146/1984 Sb. Stěžovatelé jsou i toho názoru, že jde o interpretaci poznamenanou nahodilostí, neboť v době rozdílných právních režimů pro úplatné a bezúplatné převody stejně postupovala řada občanů a v právním státě není myslitelné, aby platnost těchto převodů závisela na takové nahodilosti, jakou je kdykoliv učiněná, vědomá změna názoru jedné ze smluvních stran, jako je tomu v dané věci. Vzhledem k tomu jde o extrémní interpretaci zakládající porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Současně mělo dojít k porušení čl. 1 Listiny, neboť základním znakem soukromoprávních vztahů je rovnost jejich subjektů s preferencí dispozitivnosti, čemuž tak je bez možnosti jednostranných změn. Závěrem stěžovatelé znovu poukazují na to, že ze strany žalobce jde o šikanózní výkon práva, neboť k němu došlo na základě změny jeho názorů v soukromoprávních vztazích za současného využití prostoru daného totalitním zákonodárcem, přičemž žalobce se výkonem svého práva nedovolával dosud mu upíraného práva vlastnického, ale předmětnou žalobou "trestá" stěžovatele za spory vysloveně rodinného, soukromého charakteru právě s úmyslem způsobit jim újmu. Vzhledem k tomu stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že jde o návrh podaný včas, splňující i všechny další formální náležitosti a podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Poté přistoupil k posouzení, zda se nejedná o zjevně neopodstatněný návrh, přičemž vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů.

Při posuzování otázky, zda ústavní stížnost má ústavněprávní dimenzi, Ústavní soud vychází ze své již ustálené judikatury, dle níž vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a tak jej není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, kdy příslušný proces (v obecném slova smyslu) je zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, přičemž jejich vymezení se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům vadnou, ústavně nekonformní interpretaci a aplikaci jednoduchého práva. V této souvislosti nutno připomenout, že ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných, jde-li o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, zpravidla připadá v úvahu za situace, kdy obecné soudy vycházejí ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně je-li v něm obsažen prvek libovůle (či dokonce svévole) např. v podobě nerespektování jednoznačného znění kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. např. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).

Nesprávný postup má dle stěžovatelů v principu spočívat v tom, že obecné soudy při výkladu a použití ustanovení § 34, § 37 odst. 1, § 39 a § 41a odst. 2 o. z. a § 80 písm. c) o. s. ř. nezohlednily (v souladu s § 132 o. s. ř.) tehdejší diskriminační, s přirozenými právy rozpornou právní úpravu představovanou zákonem č. 146/1984 Sb., o notářských poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Pokud jde o posouzení věci z hlediska hmotného práva, ústavní stížnost žádná východiska pro řešení vzniklé situace nenabízí a jde-li o rozhodnutí obecných soudů, z jejich odůvodnění je patrné, že se tyto otázkou planosti příslušné smlouvy podrobně zabývaly, přičemž své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky zdůvodnily. Interpretace výše uvedených ustanovení občanského zákoníku je přitom plně v souladu s ustálenou soudní praxí i právní teorií.

Kromě toho, jde-li o hodnocení tehdejší právní úpravy, Ústavní soud se s názory stěžovatelů neztotožňuje. Nutno však vzít v úvahu, že předmětná smlouva byla uzavřena dne 23. 8. 1990, tedy v době, kdy již byl uvedený zákon novelizován zákonem č. 201/1990 Sb. I po této novelizaci bylo zachováno rozdílné "zdanění" u osob zařazených do III. skupiny pro případ převodu nebo přechodu na základě dědictví či darování na straně jedné a pro ostatní případy převodu nebo přechodu nemovitostí na straně druhé, došlo však ke zrušení ustanovení § 23 odst. 5, dle kterého byly sazby poplatků z věcí nabývaných ze soukromého vlastnictví nebo do soukromého vlastnictví stanoveny ve dvojnásobné výši, a to nepochybně z důvodu "zrovnoprávnění všech druhů vlastnictví", jak se uvádí v důvodové zprávě, na niž stěžovatelé poukazují.

Samotnou skutečnost, že existuje pro různé způsoby nabytí vlastnictví rozdílné zdanění, nelze považovat za diskriminační, neboť se jedná o rozdílné situace (a ostatně i dotčené subjekty), přičemž je věcí zákonodárce, jaký poplatek (resp. daň) a v jaké výši pro ně stanoví. Rozpor se základními lidskými právy a svobodami by skutečně mohl nastat tehdy, pokud by ta která právní úprava de facto bránila vlastníkovi disponovat se svým majetkem, jak uvádějí stěžovatelé, což ovšem nenastalo, neboť v daném případě nebyl postup uplatněný smluvními stranami nějakou nutností, šlo pouze o to, že pro nabyvatele nebylo z daňového hlediska "výhodné" nabývat vlastnické právo danou formou. V souvislosti s tím je třeba odmítnout i další argumentaci stěžovatele, že předmětná právní úprava znevýhodňovala institut darování mezi příbuznými, příp. že je proti přirozenosti rodinných, příbuzeneckých vztahů, neboť míra zdanění mezi blízkými příbuznými, tj. osobami zařazenými do I. a II. skupiny, byla nepoměrně nižší (1 %, resp. 5 %). Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že přístup obecných soudů, jde-li o interpretaci a aplikaci hmotněprávních norem, za formalistický, nezohledňující nějaká konkrétní ústavně zaručená základních práva a svobody, označit nelze.

Pokud jde o procesněprávní řešení posuzovaného případu, opět nutno poukázat na pravidla přezkumu rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu, jak byla zmíněna shora. Ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. obsahuje relativně neurčitý pojem "naléhavý právní zájem", jehož interpretace je - zejména v souvislosti s danou právní věcí - téměř výhradně věcí soudů obecných. Pokud totiž tyto soudy v rámci své rozhodovací činnosti vyvodily, že naléhavý právní zájem (na podání žaloby na určení vlastnického práva) není dán tehdy, jde-li o šikanózní výkon práva, pak tím spíše je jejich věcí, aby vymezily případy, kdy se jedná o "šikanózní výkon práva", přičemž jde o situaci do jisté míry obdobnou, již Ústavní soud řešil v souvislosti s interpretací ustanovení § 3 odst. 1 o. z. obecnými soudy. K tomuto bodu uvedl následující: " ... lze vycházet obecně z toho, že "dobré mravy" jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod" (usnesení ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 10, usn. č. 14).

Z těchto důvodů přísluší Ústavnímu soudu pouze zkoumat, zda postup obecných soudů nebyl svévolný v tom ohledu, že jejich závěry nejsou v napadených rozhodnutích řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, zdůvodněny, výjimečně snad rovněž, že jejich, formálně správné, závěry jsou ve skutečně extrémním rozporu s obecně pojímanými principy spravedlnosti. Přitom je třeba vzít v úvahu, že při výkladu pojmu "šikanózní výkon práva" nutno postupovat restriktivním způsobem, neboť se jedná o zásah do ústavně zaručeného základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Jak patrno z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy se rovněž touto otázkou podrobně zabývaly a své závěry řádně zdůvodnily, takže z hlediska ústavnosti nemá Ústavní soud, co by jim mohl vytnout. Na doplnění lze uvést, že je třeba eventualitu šikanózního výkonu práva vždy posuzovat na základě konkrétních okolností individuálního případu, přičemž vytváření obecného pravidla, jak navrhují stěžovatelé, např. že ten, kdo se podílel na obcházení zákona, příp. na simulaci právního úkonu, není oprávněn žalobu podle § 80 písm. c) o. s. ř. podat, není na místě, neboť tato problematika byla již vyřešena ze strany zákonodárce, který, pokud by to pokládal za potřebné, by je zakotvil do příslušného právního předpisu (srov. § 40a, § 41 odst. 2 občanského zákoníku).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2006



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.