III. ÚS 3111/13
III.ÚS 3111/13 ze dne 5. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného JUDr. Josefem Šlampou, advokátem se sídlem Komenského 617, Kyjov, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. července 2011 č. j. 18 T 35/2010-601 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. června 2012 č. j. 8 To 206/2012-655, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 23. 8. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 10. 2013, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy podle § 217 odst. 1 písm. b), § 235 odst. 1, § 217 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) a § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona (účinného do 31. 12. 2009) a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let s tím, že se pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o trestu zrušil a nově rozhodl, že se stěžovateli ukládá úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3,5 roku, pro jehož výkon se stěžovatel zařazuje do věznice s ostrahou.

Jak bylo dále z veřejně přístupných zdrojů (viz internetové stránky http://www.nsoud.cz a http://infosoud.justice.cz) zjištěno, stěžovatel napadl posledně uvedený rozsudek dovoláním, to však Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 12. 2012 sp. zn. 3 Tdo 1481/2012 podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. Stěžovatel podal také návrh na obnovu řízení, tento návrh však soud prvního stupně dne 11. 4. 2013 zamítl a jeho rozhodnutí bylo (ke stěžovatelově stížnosti) stížnostním soudem potvrzeno dne 25. 6. 2013.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], načež dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Pokud by Ústavní soud vyšel z toho, že běh lhůty pro podání ústavní stížnosti, směřující proti v záhlaví označeným soudním rozhodnutím, lze odvíjet od doručení výše zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012 sp. zn. 3 Tdo 1481/2012, neboť (až) toto rozhodnutí představuje poslední procesní prostředek ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, musel by konstatovat, že ústavní stížnost byla podána po zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě. Dotazem u Okresního soudu ve Znojmě bylo zjištěno, že uvedené usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 11. 2. 2013 a jeho obhájci dne 2. 1. 2013 (č. l. 10 spisu Ústavního soudu), ústavní stížnost však byla podána k poštovní přepravě až dne 8. 10. 2013.

Na doplnění možno uvést, že pokládá-li stěžovatel za rozhodující datum doručení rozhodnutí, jímž byla ve stejné trestní věci zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně o návrhu na povolení obnovy řízení, tomuto přístupu přisvědčit nelze, a to s ohledem na ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, které návrh na obnovu řízení za tzv. poslední, z hlediska lhůty pro podání ústavní stížnosti relevantní procesní prostředek nepovažuje (a jeho "vyčerpání" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepožaduje). V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že soudní rozhodnutí vydaná ve věci obnovy řízení mají jiný předmět řízení (tzv. iudicium rescindens), je třeba je napadnout samostatnou ústavní stížností a nemohou sloužit jako prostředek k otevření cesty k podání ústavní stížnosti, u které již uplynula lhůta k jejímu podání (viz výše).

Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2013

Jan Filip v. r. soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.