III. ÚS 3109/09
III.ÚS 3109/09 ze dne 23. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudce zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti J. P., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Krkonošská 16/2001, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2008 sp. zn. 3 To 54/2008, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti, byl stěžovatel rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2008 sp. zn. 4 T 15/2005, spolu s řadou dalších obžalovaných uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu, za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osm a půl roku.

Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině napadeného rozsudku [bod 1) až 12), bod 15) a 18)]. Trestná činnost stěžovatele dle zjištění obecného soudu spočívala zkráceně řečeno v tom, že s úmyslem vylákat na příslušném finančním úřadu vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (DPH) z titulu vývozu zboží do zahraničí, vytvořil spolu s dalšími podnikateli účelový řetězec obchodních společností, v jehož rámci prováděli částečně či zcela simulované obchody se zbožím neznámého původu, při nichž ke zdanitelným plněním nedocházelo vůbec, případně pouze částečně, nebo v podstatně nižších cenových relacích, než byly uváděny ve smlouvách, fakturách a dalších dokladech. Společnost tvořící v případech jednotlivých útoků poslední článek řetězu pak u příslušného finančního úřadu uplatnila mnohamilionové odpočty DPH. Z trestného jednání stěžovatele dle skutkových zjištění nalézacího soudu České republice vznikla nebo bezprostředně hrozila vzniknout škoda několikanásobně přesahující hranici škody velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák.

Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání do výroků o vině i trestu. V záhlaví označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2008 byl rozsudek nalézacího soudu ohledně stěžovatele zrušen ve výroku o trestu a stěžovateli byl odvolacím soudem uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s dozorem.

V trestní věci stěžovatele bylo rovněž podáno dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 8 Tdo 622/2009 tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť shledal, že námitky v dovolání uplatněné ohlášenému (ani žádnému jinému) důvodu dovolání dle § 265b tr. řádu neodpovídají.

II.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil obdobné námitky, zejména skutkového rázu, jež uváděl již v rámci své obhajoby v trestním řízení. Rozhodnutí nalézacího soudu stěžovatel vytýkal nesprávný popis skutku a "nepřezkoumatelnost definování rozsahu stíhané trestné činnosti". Dle názoru stěžovatele soud prvého stupně pominul, případně nesprávně hodnotil řadu důležitých důkazů ve prospěch stěžovatele. Při dokazování si tento soud dle stěžovatele měl počínat selektivně a "nadržovat obžalobě". Úmyslné zavinění stěžovatele bylo obecným soudem presumováno, nikoli prokázáno. V rovině procesní mělo v původním řízení docházet k neúměrným průtahům, včetně nedůvodného prodlužování vazby stěžovatele.

Pokud se týče rozhodnutí Vrchního soudu, dle stěžovatele se tento soud jeho argumentací uplatněnou v odvolání náležitě nezabýval; odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je prý toliko povšechné. Vrchní soud v Praze bezdůvodně neprovedl důkaz katalogem zboží, jenž mu byl v řízení o odvolání předložen.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu o mimořádném opravném prostředku stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti toliko konstatuje, vyjadřuje s ním stručně nesouhlas, a odvozuje od jeho doručení běh lhůty k podání ústavní stížnosti. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel jako napadené rozhodnutí výslovně označil toliko rozsudek odvolacího soudu, zatímco rozhodnutí soudu nalézacího a dovolacího označil jako "související". V petitu (závěrečném návrhu) ústavní stížnosti stěžovatel výslovně žádá, aby Ústavní soud zrušil toliko rozhodnutí soudu odvolacího a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání. Skutečnost, že rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatel nenapadl, má pro řízení o ústavní stížnosti zcela zásadní význam. Platí totiž, že Ústavní soud je vázán petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
III.

Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Dle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Lhůtu k podání ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud prodloužit ani prominout, neboť jde o lhůtu kogentní.

Ústavní soud zároveň připomíná, že pokud jde o zachování lhůty proti rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, toto ustanovení míří především na tzv. nenárokové dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, které je přípustné, jen pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce význam. Ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu tak představuje výjimku z pravidla, plynoucího z podmínky vyčerpání všech procesních prostředků, podle nějž je povinností stěžovatele napadnout ústavní stížností vždy to rozhodnutí, jímž bylo o posledním procesním prostředku k ochraně práva rozhodnuto. Stěžovatel totiž již nemůže podat ústavní stížnost jen proti předchozímu rozhodnutí (když ne z jiného důvodu, tak proto, že mu mezitím uplynula lhůta) a ochrany svého práva se může dovolávat jen tím, že zpochybní závěr o nepřípustnosti mimořádného opravného prostředku, kterým bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumáváno věcně (tj. rozhodnutí, jímž byl mimořádný opravný prostředek zamítnut nebo odmítnut pro zjevnou neopodstatněnost nebo z jiných kvazimeritorních důvodů. Blíže viz Wagnerová, E.; Dostál, M.; Langášek, T.; Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, 2007, str. 340 či usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06, III. ÚS 2461/07, III. ÚS 2601/07, III. ÚS 939/09, dostupná v internetové databázi NALUS).

S ohledem na výše uvedené je v projednávané věci třeba zdůraznit, že dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. tr. řádu) není vždy posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Bylo-li dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, nestalo se tak pro nepřípustnost ,,z důvodů závisejících na uvážení" dovolacího soudu, nýbrž z jiných důvodů, které na uvážení nezávisejí. Proto v tomto případě neplatí (srov. znění výše citovaného ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. Dobrodiní ustanovení § 74 odst. 4 tohoto zákona se zde neuplatní, neboť ,,mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje" nebyl ,,odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení".

Ústavní soud byl tudíž nucen na projednávanou ústavní stížnost hledět jako na návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem, neboť běh této lhůty se odvíjí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, k němuž muselo bezesporu dojít dříve, než ve věci rozhodoval dovolací soud (26. 8. 2009), zatímco projednávaná ústavní stížnost byla elektronicky odeslána dne 2. 12. 2009.

K uvedenému lze ještě poznamenat, že pokud by se stěžovatel domníval, že k porušení jeho ústavně chráněných práv nebo svobod došlo rozhodnutím dovolacího soudu, musel by v petitu ústavní stížnosti výslovně napadnout též rozhodnutí dovolacího soudu (což v tomto případě neučinil). Ústavní soud je zásadně vázán petitem ústavní stížnosti a nemůže podrobovat ústavněprávnímu přezkumu taková rozhodnutí, která nejsou stěžovatelem napadena. Naopak, pokud by se stěžovatel domníval, že rozhodnutím prvoinstančního a druhoinstančního soudu došlo k porušení jeho ústavně chráněných práv nebo svobod, avšak vytýkané vady nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. řádu, bylo jeho právem podat ústavní stížnost již proti rozhodnutí druhoinstančního soudu a to ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení. V takovém případě totiž posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), bylo již odvolání.

S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako opožděnou [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2010

Jan Musil v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.