III. ÚS 3100/08
III.ÚS 3100/08 ze dne 15. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 15. ledna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Poradenství pro podniky - Aleš Klaudy, spol. s r. o., IČ: 60318911, se sídlem Sukova 1042/13, 405 01 Děčín II., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem AK se sídlem Sokolovská 394/17, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2008 č. j. 5 Cmo 59/2008 - 435, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení a 1) Krajského soudu v Ústí nad Labem a 2) České republiky - Ministerstva financí, za které jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. prosince 2008, se stěžovatel domáhal zrušení výroku pod bodem V. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2008 č. j. 5 Cmo 59/2008 - 435, a to pro porušení článku 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 450/96.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2008 č. j. 5 Cmo 59/2008 - 435 byla ve výroku pod bodem V. stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalované České republice - Ministerstvu financí na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 424 979,34 Kč.

II. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Ministerstvo financí České republiky (dále jen "Ministerstvo financí") jako tzv. organizační složka státu a jeden z ústředních úřadů státu disponuje pro ochranu zájmů České republiky dostatečným počtem odborných pracovníků specializovaných k výkonu právní agendy, přičemž při zachování této premisy se stěžovateli jeví přiznání náhrady nákladů nalézacího řízení žalovanému napadeným rozhodnutím v evidentním rozporu s tímto principem odbornosti ústředních úřadů. Je prý v rozporu s principy spravedlnosti, aby náklady související se zastupováním "odborného" úřadu advokátem byly cestou hrazení nákladů soudního řízení přenášeny na stěžovatele.

Stěžovatel je toho názoru, že v případě napadeného rozhodnutí došlo k procesnímu excesu, který nemá toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž je naopak v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Stěžovatel je názoru, že v případě napadeného rozhodnutí jde o stejný případ extrémního rozporu s principy spravedlnosti jako ve skutkovém základu nálezu Ústavního soudu ze dne 9. října 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07. Za situace, kdy v nalézacím řízení vystupovala na straně žalované Česká republika - Ministerstvo financí, tj. jeden z ústředních orgánů státu, a kdy je všeobecně známo, že ústřední orgány státní správy mají zřízeny k výkonu právních agend příslušné právní (legislativní) odbory, zaměstnávající dostatečný počet odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu zájmů České republiky před soudy, nebyl důvod, aby Českou republiku - Ministerstvo financí jako žalovanou stranu zastupoval v nalézacím řízení advokát. Pokud se tak stalo, nelze za této situace na stěžovateli spravedlivě žádat, aby hradil žalované straně náklady řízení takto vzniklé, protože tyto náklady nelze považovat za "náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva" ve smyslu ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Je-li stát k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, kterým byl v přezkoumávaném případě advokát.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, nevzal prý Vrchní soud v Praze při svém rozhodování o náhradě nákladů nalézacího řízení shora uvedené v potaz a následně pak neodůvodnil řádně, které náklady mají být oněmi "náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva" a to v souladu s výše uvedeným principem "odbornosti", nýbrž se spokojil pouze obecným odkazem na ust. § 224 odst. l a ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Tím prý zatížil napadené rozhodnutí vadou ústavněprávního rozměru, přičemž tato vada spočívá v porušení článku 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, a dále vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem a Ministerstva financí, za které dnes jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejších účastníků řízení k projednávané věci.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 26. listopadu 2009 odkázal na zásadu rovného postavení účastníků občanského soudního řízení a zajištění rovných možností k uplatnění jejich práv a splnění jejich povinností jak hmotně právních, tak i procesních. Je-li účastníkem řízení stát, nemůže být jeho postavení odlišné, tedy jako každý jiný účastník má právo nechat se v řízení před soudem zastoupit podle ust. § 25 o. s. ř. na základě plné moci advokátem. Odměna za zastupování je součástí nákladů řízení, o nichž soud v řízení rozhodne. Výrok o nákladech řízení je pak výrokem závislým, odvozeným od výroku ve věci samé, protože základní zásadou, jíž se soud řídí při rozhodování o nákladech řízení, je zásada úspěchu ve věci samé. Tak tomu bylo i v tomto případě, kdy odvolací soud rozhodoval o nákladech řízení podle ust. § 224 odst. l a ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Podle názoru vrchního soudu pak postačuje z hlediska odůvodnění odkaz pouze na příslušné citované ustanovení uvedenou zásadu zakotvující.

Nelze se podle vrchního soudu ztotožnit s názorem stěžovatele, že Ministerstvo financí jako jeden z ústředních orgánů státní správy má k výkonu právní agendy dostatečný počet odborných pracovníků, kteří by měli být schopni zajistit ochranu zájmů státu i v řízení před soudem a pokud si pro řízení před soudem zvolí zástupce z řad advokátů, nelze takto vzniklé náklady považovat za účelně vynaložené. Právní oddělení ministerstev zpravidla zajišťují tu část právní agendy, která s náplní činností jednotlivých ministerstev bezprostředně souvisí. Tím ovšem není dotčeno právo nechat se zastoupit v řízení před soudem advokátem, v návaznosti na složitost a specifikum problematiky předmětu řízení a na náklady takto vzniklé nelze pohlížet jako na neúčelné a nezbytné. Podle vrchního soudu je absurdní představa, že třeba i velmi schopný legislativec bude schopen adekvátně hájit zájmy České republiky před soudem a to v jakékoliv věci, třeba i s velmi neobvyklým předmětem řízení. Každý jiný účastník řízení s advokátem i jen průměrných kvalit, ale zběhlým v zastupování před soudy, by měl již předem v řízení mnohem více šancí než organizační jednotka státu, která takovými pracovníky s dostatečnou procesní rutinou disponovat z povahy věci nemůže, protože není natolik frekventovaným účastníkem soudních řízení. Výjimkou je jen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Ten v řízeních však opravdu jedná svými pověřenými pracovníky. Ti však mají praxi v zastupování s advokáty srovnatelnou. Ani z pohledu prosté spravedlnosti přece není ani toho nejmenšího důvodu, aby účastník, který neplní své povinnosti vůči státu anebo proti státu uplatňuje neexistentní nároky, nenesl důsledky svého jednání zcela stejně, jako když protistranou v řízení je jakýkoliv jiný subjekt. Vrchní soud poukázal na to, že nejde jen o stát jako jakéhosi abstraktního účastníka řízení, ale tímto státem jsou jeho občané, na které pak důsledky, sice nepřímo, ale přece, nutně dopadají. Vrchní soud proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále též "Úřad") ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 19. listopadu 2009 uvedl, že při posouzení, zda v konkrétní věci jde o porušení principů práva na spravedlivý proces, je třeba zohlednit širší souvislosti. Předmětná věc byla zahájena u Krajského soudu v Ústí nad Labem již v roce 1996. Vedle ostatních žalovaných byl z titulu zákonného ručení označen jako žalovaný ad 2) Fond národního majetku České republiky (dále jen "FNM"). Od 2. září 2002 zastupoval FNM advokát JUDr. P. V., a to na základě mandátní smlouvy uzavřené mezi FNM a tímto advokátem. V průběhu projednávání sporu před Krajským soudem v Ústí nad Labem došlo k zániku FNM a v důsledku jeho zrušení došlo k procesnímu nástupnictví rovněž na straně žalovaného ad 2), kterým se stala Česká republika - Ministerstvo financí. Usnesení o procesním nástupnictví bylo vydáno dne 13. ledna 2006. V průběhu sporu před soudem prvního stupně vzal žalobce (původně Komerční banka, a. s., která cedovala svou pohledávku na GE Money Bank, a. s., a k datu 17. září 2008 se stal ve smyslu smlouvy o postoupení pohledávky žalobcem stěžovatel) svou žalobu dvakrát částečně zpět. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. listopadu 2006 bylo rozhodnuto mimo jiné i vůči žalovanému ad 2) tak, že soud mu uložil povinnost zaplatit žalobci částku v rozsahu 10 020 523,10 Kč spolu s ostatními žalovanými, pro částku 3 562 067,55 Kč žalobu vůči žalovanému ad) 2 zamítl. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud vycházel ze zásady úspěchu a neúspěchu ve věci a zásady zavinění. Na základě odvolání žalovaných ad 2) a ad 4) k Vrchnímu soudu v Praze byl rozsudek ve vztahu k žalovanému ad 2) pro částku 2 347 000,- Kč potvrzen a pro zbylou částku byla žaloba ve vztahu k České republice - Ministerstvu financí, které nadále zastupoval advokát JUDr. P. V., zamítnuta. Odvolací soud uložil žalobci zaplatit žalovanému ad 2) na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů náhradu nákladů v řízení ve výši 424 979,34 Kč. O nákladech řízení ve vztahu žalobce a žalovaného ad 2) rozhodl odvolací soud v rámci komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci, takže rozhodnutí o náhradě nákladů řízení bylo logickým ukončením celého soudního řízení včetně aplikace hlavních zásad, a to zásady úspěchu ve věci a zásady zavinění. Z uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno dne 25. září 2008, vyplynulo, že o nákladech řízení bylo soudem rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že odvolací soud původní rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému ad 2) změnil, resp. potvrdil jen pro částku ve výši 2 347 000,- Kč a pro zbytek žalobu zamítl, dá se usuzovat na nikoli poměrně nepatrný, ale procentuálně nadpoloviční úspěch žalovaného ad 2) ve věci, který byl dosažen postupně, tedy v průběhu jednání před soudy prvního a druhého stupně. Z toho pak lze vyvodit právní názor, že na přiznanou náhradu nákladů řízení, vycházející z výše uvedeného posouzení a zhodnocení soudního řízení jako celku, kde jako dominantní převláda zásada úspěchu ve věci jako zásada hlavní, doplněná v souladu s ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. zásadou zavinění, je možné pohlížet jako na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci takový úspěch neměl. Na základě výše uvedeného Úřad navrhl, aby předmětná ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta.

Krajský soud v Ústí nad Labem se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

Vyjádření Vrchního soudu v Praze a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových Ústavní soud nezasílal ostatním účastníkům řízení k replice, neboť neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti.
III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zásadně intenzity představující porušení základních práv a svobod.

Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu by otázka náhrady nákladů řízení mohla nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace právních norem ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Takové pochybení v souzené věci zjištěno nebylo.

Z obsahu spisu vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 450/1996 a z vyjádření Vrchního soudu v Praze a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, který v předmětné věci jedná za Ministerstvo financí, vyplývá, že v předmětné věci jde o spor o zaplacení částky 13 582 590,- Kč (po částečném zpětvzetí žaloby), který vedl stěžovatel jako žalobce (původně GE Money Bank, a. s., se sídlem v Praze 4, v průběhu odvolacího řízení došlo k procesnímu nástupnictví na straně žalobce) proti žalovaným 1) obchodní společnosti STAKOMA v. o. s. se sídlem v Ústí nad Labem, 2) České republice - Ministerstvu financí [původně Fondu národního majetku České republiky, v důsledku zrušení FNM ke dni 31. prosince 2006 došlo k procesnímu nástupnictví na straně žalovaného ad 2)], 3) L. K. a 4) J. S. Rozsudkem ze dne 29. listopadu 2006 č. j. 20 Cm 450/96-333 (ve znění opravného usnesení ze dne 19. března 2009 č. j. 20 Cm 450/96-454) Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl, že žalovaní ad 1), ad 3) a ad 4) jsou povinni zaplatit žalobci částku 13 582 591,- Kč a žalovaný ad 2) částku 10 020 523,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, že v rozsahu plnění poskytnutého jedním ze žalovaných zaniká povinnost plnit dalším žalovaným (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. krajský soud rozhodl, že vůči žalovanému ad 2) se žaloba v rozsahu částky 3 562 067,55 Kč zamítá. Ve výroku pod bodem III. krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných ad 2) a ad 4) rozsudkem ze dne 25. září 2008 č. j. 5 Cmo 59/2008 - 435 rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému ad 4) potvrdil (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. odvolací soud rozhodl, že ve vztahu k žalovanému ad 2) se napadený rozsudek, pokud jím byla žalovanému ad 2) uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně se žalovanými ad 1), ad 3) a ad 4) částku 2 347 000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, potvrzuje. Ve výroku pod bodem III. vrchní soud rozhodl, že ve zbývajícím napadeném rozsahu ve vztahu k žalovanému ad 2), tj. pokud jím žalovanému ad 2) byla uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně se žalovanými ad 1), ad 3) a ad 4) částku 7 673 523,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, se napadený rozsudek mění tak, že v tomto rozsahu se žaloba ve vztahu k žalovanému ad 2) zamítá. Ve výroku pod bodem IV. odvolací soud rozhodl, že žalovaný ad 4) je povinen zaplatit žalobci na náhradu odvolacího řízení částku 419 486,90 Kč. Ve výroku pod bodem V. vrchní soud rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému ad 2) na náhradu nákladů v řízení před soudy obou stupňů částku 424 979, 34 Kč.

V předmětném řízení zastupoval původního žalovaného ad 2) Fond národního majetku advokát JUDr. P. V. na základě plné moci ze dne 2. září 2002 (č. l. 105 spisu vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 450/1996). V důsledku zrušení FNM ke dni 31. prosince 2006 stanula na straně žalované Česká republika - Ministerstvo financí (o tomto nástupnictví bylo rozhodnuto usnesením ze dne 13. ledna 2006 č. j. 20 Cm 450/96-233), neboť zbylá agenda FNM přešla ze zákona na tuto organizační složku státu. Plnou mocí ze dne 29. srpna 2006 zplnomocnila Česká republika - Ministerstvo financí advokáta JUDr. P. V., aby zastupoval Českou republiku - Ministerstvo financí v řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 450/96, a to jak před soudem prvního stupně, tak případně i před odvolacím soudem (č. l. 288 spisu).

V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s výší nákladů řízení, tak jak je stanovil a stěžovateli uložil zaplatit Vrchní soud v Praze v napadeném rozhodnutí, neboť náklady vzniklé v souvislosti se zastupováním žalovaného ad 2) advokátem neshledává stěžovatel náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.

K námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí, že je mu znám nález tohoto soudu ze dne 9. října 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), nicméně připomíná, že v každém jednotlivém konkrétním případě, kdy za stát v řízení vystupuje ministerstvo jako příslušná organizační složka a jeden z ústředních úřadů, je třeba podle konkrétních okolností tohoto případu zvažovat, zda příslušná organizační složka státu je schopna se v daném sporu (zejména pokud v něm vystupuje jako strana žalovaná) účinně bránit za pomoci svých právníků, či zda jde o spor obtížný a dlouhotrvající, kde k efektivní obraně a k úspěšnému výsledku sporu pro organizační složku státu - a ve svém důsledku i pro Českou republiku (a tedy i pro všechny občany tohoto státu) je třeba, aby Česká republika byla zastupována zkušenými a úzce odborně zaměřenými advokáty. Právní oddělení ministerstev zpravidla zajišťují tu část právní agendy, která s náplní činnosti jednotlivých ministerstev bezprostředně souvisí. Tím ovšem není dotčeno právo nechat se zastoupit v řízení před soudem advokátem s ohledem na složitost a specifičnost problematiky předmětu řízení, přičemž na náklady takto vzniklé nelze bez dalšího pohlížet jako na náklady neúčelné, ale v každém jednotlivém případě je třeba zvažovat, zda nejde o náklady nezbytné, potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. To platí tím spíše pokud jde o dobu před účinností zákona č. 201/2002 Sb., kterým byl zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který z větší části zastupování státu v řízení před obecnými soudy převzal (tj. před 1. červencem 2002).

Obchodněprávní spor, vedený v této věci před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 45/1995, se svou délkou a složitostí odlišuje od povahy sporu, posuzovaného v citovaném dřívějším nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07. Přibrání advokáta jako právního zástupce žalované strany lze v nyní posuzované věci pokládat za odůvodněné, protože skýtalo větší šanci na kvalifikované hájení zájmů žalovaného. Na tom nic nemění ani ta skutečnost, že příslušná žalovaná organizační složka státu disponuje vlastními právníky v zaměstnaneckém poměru, jejichž pracovní náplň je však z převážné části jiná, než je zastupování v soudních sporech.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.