III. ÚS 31/05
III.ÚS 31/05 ze dne 17. 5. 2005

U 10/37 SbNU 733
Realizace zástavního práva

Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Usnesení

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského - ze dne 17. května 2005 sp. zn. III. ÚS 31/05 ve věci ústavní stížnosti A., s. r. o., proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 24. října 2002 sp. zn. 108 C 88/2000, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. září 2003 sp. zn. 8 Co 376/2003 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2004 sp. zn. 22 Cdo 1772/2004, jimiž bylo určeno vlastnictví k nemovitostem
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností podanou včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojila stěžovatelka proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 24. října 2002 (108 C 88/2000), rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. září 2003 (8 Co 376/2003) a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2004 (22 Cdo 1772/2004), jimiž bylo určeno vlastnictví nemovitostem.

Stěžovatelka tvrdila, že pravomocnými rozhodnutími byla soudy porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, konkrétně činit vše, co není zákonem zakázáno ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny, jakožto součástí ústavního pořádku České republiky.

Stěžovatelka totiž nabyla na základě kupní smlouvy uzavřené s prodávajícími - vedlejšími účastníky (A. P. a J. P.) zastoupenými obchodní společností E., spol. s r. o., nemovitosti v obci T. Přitom vedlejší účastníci nejprve sjednali s obchodní společností E., spol. s. r. o., zástavní smlouvu a udělili této společnosti plnou moc k uzavření kupní smlouvy pro případ, že dlužník, jehož závazek vůči obchodní společnosti E., spol. s. r. o., zajistili svými nemovitostmi, tento závazek nesplní řádně a včas. Současně byla v zástavní smlouvě i v plné moci sjednána minimální kupní cena. Zástavní smlouva ze 27. dubna 1998 i kupní smlouva ze dne 5. října 1999 byly řádně předloženy příslušnému katastrálnímu úřadu, který provedl vklad práv do katastru nemovitostí.

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 14. března 2002 č. j. 108 C 88/2000-90 byla nejprve zamítnuta žaloba A. P. a J. P. (vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem) o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, ale usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. června 2002 sp. zn. 9 Co 408/2002 byl tento rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Následně Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 24. října 2002 č. j. 108 C 88/2000-122 žalobě vyhověl a Krajský soudu v Ostravě rozsudkem ze dne 16. září 2003 sp. zn. 8 Co 376/2003 rozhodnutí ve věci samé potvrdil. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. listopadu 2004 sp. zn. 22 Cdo 1772/2004 dovolání stěžovatelky zamítl.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jejími stanovisky a závěry pojatými do opravného prostředku, stěžovatelka tvrdila, že k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - vyhodnotily uzavření zástavní smlouvy a plné moci jako sjednání propadné zástavy, v čemž spatřuje svévolnou aplikaci jednoduchého práva. Občanský zákoník (dále jen "obč. zák.") platný v době sjednání a uzavření zástavní smlouvy a kupní smlouvy neobsahoval ustanovení § 169 písm. e) obč. zák. o neplatnosti ujednání zástavních smluv, a proto stěžovatelka aplikovala ustanovení § 299 odst. 2 obchodního zákoníku umožňující zástavnímu věřiteli rychlý prodej zástavy a uspokojení věřitele z prodeje zástavy. Základním požadavkem na právní normu je předvídatelnost jejích důsledků pro účastníky právních vztahů, stěžovatelka i zástavní věřitel v rámci této předvídatelnosti konali tak, že šetřili smysl zákonné úpravy zástavního práva shora uvedený. Stěžovatelka tvrdila, že rozhodnutími obecných soudů byla zkrácena na svých ústavně zaručených právech, čímž došlo k porušení čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny, a čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky - ústavního zákona č. 1/1993 Sb. (dále jen "Ústava"), proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově sp. zn. 108 C 88/2000 a dále vyzval účastníky řízení, Okresní soud v Karviné - pobočku v Havířově, Krajský soud v Ostravě, Nejvyšší soud jako účastníky řízení a A. P. a J. P. jako vedlejší účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, Mgr. M. P. (§ 30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že plně odkázala na odůvodnění rozhodnutí prvostupňového rozsudku. Procesní návrh stran rozhodnutí o ústavní stížnosti účastník řízení nevznesl.

Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Ostravě předsedou senátu JUDr. Č. M. (§ 30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že odvolací soud považuje ústavní stížnost stěžovatelky za nedůvodnou. Soudní ochrana byla stěžovatelce poskytnuta v souladu s procesním předpisem [občanským soudním řádem (dále jen "o. s. ř.")], a to včetně hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), přičemž postupem soudu nedošlo k žádnému narušení rovného postavení účastníků řízení. Tvrzení stěžovatelky není důvodné a vyplývá z něho, že stěžovatelka nadále vychází z předpokladu, že nelze posuzovat smlouvu mezi účastníky uzavřenou jako sjednání propadné zástavy, což dle názoru stěžovatelky je svévolná aplikace jednoduchého práva, a v důsledku ní pak porušení základních práv. Dále účastník řízení odkázal na důvody napadeného rozhodnutí, které jsou v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů. K namítanému porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 11 Listiny dle názoru obecného soud nedošlo, a proto navrhl zamítnout ústavní stížnost stěžovatelky, když současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Nejvyšší soud se vyjádřil k výzvě Ústavního soudu předsedou senátu JUDr. J. S., CSc., který vysvětlil postup obecných soudů, jež poskytly ochranu zástavním dlužníkům tím, že určily jejich vlastnictví, neboť ze strany stěžovatelky šlo o obcházení zákonných ustanovení o zástavní smlouvě. K právnímu názoru stěžovatelky účastník řízení poznamenal, že na občanskoprávní vztahy, které nemají základ v obchodní činnosti a týkají se domu nebo bytu, ve kterém dlužník bydlí, nelze aplikovat ustanovení obchodního zákoníku. Dále v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu uvedenou v tomto rozhodnutí. Z výše uvedených důvodů účastník řízení vznesl návrh, aby ústavní stížnost byla odmítnuta a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

A. J. a J. P. jako vedlejší účastníci řízení se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili tak, že ústavní stížnost považují za nedůvodnou, a ve shodě s tvrzením jako v řízení před obecnými soudy zopakovali svoji právní argumentaci. Jednak to, že v žádném případě neměli v úmyslu své nemovitosti prodat a k převodu vlastnictví k nemovitostem došlo na základě neplatného právního úkonu, který obchází kogentní zákonnou úpravu realizace zástavního práva. Závěrem navrhli, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla zamítnuta jako nedůvodná.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" [nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 17, nález č. 33, str. 235]. Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy jednoduchého práva, a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy. Věc stěžovatelky byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu, kdy soudy zjistily v potřebném rozsahu skutkový stav věci a vyvodily z něho i správné právní závěry. Žalobci A. J. a J. P. (fyzické osoby), vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem, uzavřeli 27. dubna 1998 jako zástavní dlužníci se společností E., spol. s r. o., se sídlem v O.-L., jako zástavním věřitelem zástavní smlouvu. Předmětem zástavní smlouvy byly nemovitosti k zajištění pohledávky zástavního věřitele za dlužníkem Č. S. s tím, že zástavní věřitel bude v případě, že dlužník nesplní svůj závazek řádně a včas, uspokojen ze zastavených nemovitostí včetně rodinného domu. Přitom vedlejší účastníci udělili této obchodní společnosti E., spol. s. r. o., plnou moc k uzavření kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí za cenu 1 600 000 Kč odpovídající výši zajištěné pohledávky. Tyto nemovitosti poté zástavní věřitel v zastoupení vedlejších účastníků prodal kupní smlouvou ze dne 5. října 1999 společnosti E.-c., s. r. o., se sídlem v O.-M., jejímž nástupcem je stěžovatelka. Obecné soudy dospěly k závěru, že šlo o postup obcházející zákon, Stěžovatelka při realizaci zástavy postupovala odchylně od tehdy platné zákonné úpravy (§ 151f odst. 1 obč. zák.) a stěžovatelka nebyla oprávněna zástavu sama prodat. Postup stěžovatelky byl v rozporu s kogentní smluvní volností a soudy přihlédly k absolutní neplatnosti i bez návrhu z úřední povinnosti (§ 39 obč. zák.). Jestliže obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatelky a výše zmíněnou kupní smlouvu posoudily v kontextu ostatního smluvního ujednání souběžně uzavřeného jako sjednání propadnutí zástavy, a jestliže své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu z již zmíněného důvodu nepřípustná (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka rozhodnutí, svazek 1, nález č. 5)

Obecné soudy posoudily chování stěžovatelky jako obcházení zákona, které spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Jednání in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídatelného a nežádoucího (srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 119/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 30, nález č. 47, str. 9).

Ústavnímu soudu nezbylo, než konstatovat, že obecné soudy postupovaly v souladu s citovanými kogentními ustanoveními, napadená rozhodnutí netrpí žádnými vadami a v odůvodnění napadených rozhodnutí se soudy zcela vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky tak, že dále lze na ně odkázat. Ústavní soud dospěl k závěru, že v napadených rozhodnutích nelze spatřovat zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatelky podle čl. 2 odst. 3 Listiny, práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy

Na základě uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.