III. ÚS 3096/09
III.ÚS 3096/09 ze dne 2. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. S., zastoupeného JUDr. Martinem Pavlíkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 66/808, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 3. 2009 sp. zn. 31 T 118/2008 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2009 sp. zn. 9 To 167/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. prosince 2009, se stěžovatel domáhal zrušení shora označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 tr. zák., a rovněž shora označeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo odvolání proti uvedenému rozsudku podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Stěžovatel namítá porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle nějž jsou orgány činné v trestním řízení povinny provádět výslechy svědků, kteří hovoří ve prospěch se stejnou pečlivostí jako svědky, kteří hovoří v neprospěch obviněného, popř. obžalovaného. Podle názoru stěžovatele byla tato zásada v jeho případě zcela zjevně a hrubě porušena, jelikož nalézací soud ani odvolací soud neprovedl výslechy svědků, které stěžovatel navrhoval a kteří se mohli k věci vyjádřit a hovořit v jeho prospěch. Dále stěžovatel uvedl, že v jeho případě bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť k jeho odsouzení došlo na základě důkazů, které byly shromažďovány pouze jednostranně a nebyly provedeny důkazy, které mohly jeho vinu vyvrátit, popř. minimálně zeslabit.

II. Ústavní soud si k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 31 T 118/2008, ze kterého zjistil skutečnosti, jež rovněž vyplývají z napadených rozhodnutí.

Stěžovatel se výše uvedeného trestného činu dopustil tím, že jako vrchní dozorce zařazený v oddělení pro výkon vazby ve Vazební věznici Praha Pankrác na oddělení vazebně stíhaných osob vykonával svou dozorčí činnost tak, že v přesně nezjištěné době od roku 2006 do 20. 12. 2007 ve Vazební věznici Praha Pankrác v místnosti určené k telefonování obviněných umožňoval telefonovat nejméně v září a říjnu 2006 několika obviněným, aniž by kontroloval, na jaká telefonní čísla volají a s kým hovoří a obvinění telefonovali na jiná, než povolená čísla bez přítomnosti dozorce, ačkoli stěžovateli tato povinnost vyplývala z rozkazu Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR. Stěžovatel rovněž umožňoval pobyt více obviněných a jejich komunikaci v knihovně bez dozoru, umožňoval jim přijímání balíků, ve kterých byly nepovolené předměty, či po technických prohlídkách vracel obviněným již zabavené věci, a to za úplatu ve formě cigaret a jídla, které přijímal od obviněných, čímž postupoval v rozporu se zákonem č. 293/2003 Sb., o výkonu vazby a vyhlášky č. 109/1994 Sb., řádu o výkonu vazby. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
III. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že daná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí. Jak prvostupňový, tak odvolací soud se s návrhy na doplnění dokazování, učiněnými stěžovatelem v průběhu řízení, v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly a shledaly je nadbytečnými. Stejně tak odvolací soud zdůvodňuje, proč neshledal důvody k pochybnostem o věrohodnosti vyslýchaných svědků, přičemž Ústavnímu soudu, s ohledem na shora formulované zásady, zásadně nepřísluší vstupovat do tohoto hodnocení.

Výše předestřené podmínky, za kterých hodnocení důkazů a potažmo skutková zjištění učiněná obecnými soudy překračují hranice ústavnosti, v dané věci tedy splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v trestním řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 2. února 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.