III. ÚS 3094/09
III.ÚS 3094/09 ze dne 25. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 25. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. B. N., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2008 sp. zn. 4 T 15/2005, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2008 sp. zn. 3 To 54/2008 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 8 Tdo 622/2009, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Městského soudu v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2008 sp. zn. 4 T 15/2005, spolu s řadou dalších obžalovaných uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jehož se měl dopustit způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině napadeného rozsudku (bod č. 16 skutkové věty). Trestná činnost stěžovatele dle zjištění obecného soudu spočívala zkráceně řečeno v tom, že s úmyslem vylákat na příslušném finančním úřadu vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (DPH) z titulu vývozu zboží do zahraničí, vytvořil spolu s dalšími podnikateli účelový řetězec obchodních společností, v jehož rámci prováděli částečně či zcela simulované obchody se zbožím neznámého původu, při nichž ke zdanitelným plněním nedocházelo vůbec, případně pouze částečně, nebo v podstatně nižších cenových relacích, než byly uváděny ve smlouvách, fakturách a dalších dokladech. V případě trestného útoku, na němž se dle pravomocného rozsudku nalézacího soudu podílel stěžovatel, uplatnila obchodní společnost na konci účelově vytvořeného řetězce transakcí u finančního úřadu nadměrný odpočet DPH ve výši takřka 2,5 milionu Kč. Za uvedený trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.

Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel (stejně jako řada spoluobžalovaných) odvolání, které však bylo Vrchním soudem v Praze v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodné zamítnuto. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel ještě dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, s tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud však v záhlaví označeným usnesením ze dne 26. 8. 2009 dovolání stěžovatele (i ostatních obžalovaných) podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť shledal, že námitky v dovolání uplatněné ohlášenému (ani žádnému jinému) důvodu dovolání dle § 265b tr. řádu neodpovídají.

Obdobně jako v řízení před obecnými soudy, tvrdil stěžovatel i v ústavní stížnosti, že obchody, k nimž mezi jednotlivými firmami mělo docházet, nebyly fingované, ale uskutečnily se. Stěžovatel má za to, že nalézací soud nepřihlížel k důkazům, zejména k výpovědím svědků, z nichž reálná povaha uvedených obchodů údajně vyplývala. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí soudu prvého stupně je "postaveno na extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením". Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel dále spatřuje v postupu odvolacího soudu, jenž se dle jeho názoru vůbec nezabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání. V rozhodnutí vrchního soudu dle názoru stěžovatele absentuje ve vztahu k němu jakékoli odůvodnění. V závěru ústavní stížnosti navrhovatel polemizuje s názorem dovolacího soudu, podle nějž v dovolání uváděné vady neodpovídaly žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Dle stěžovatele nebylo dovolání podáno proti odůvodnění ve smyslu § 265a odst. 4 tr. řádu, ale fakticky proti absenci jakéhokoli odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Napadené rozhodnutí druhé instance tak dle názoru stěžovatele spočívá na neexistujícím právním posouzení a tato námitka naplňuje dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
II. Na základě odůvodnění návrhu a napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a z části podaný po lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V projednávané věci směřovala ústavní stížnost mimo jiné proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele z formálních důvodů podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že ve smyslu ust. § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad. Základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci se ve smyslu článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článku 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě v zásadě realizuje v řízení dvoustupňovém. S ohledem na charakter dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který směřuje k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, nelze restriktivní výklad dovolacích důvodů a priori považovat za rozporný s principy spravedlivého trestního procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03, dostupné v databázi NALUS). Ústavněprávní přezkum napadeného rozhodnutí dovolacího soudu musí z takto charakterizované povahy dovolání vycházet. Ze samotné ústavní stížnosti i z rekapitulace dovolání v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 622/2009 (jejíž správnost stěžovatel nesporuje) vyplývá, že stěžovatel v rámci uvedeného mimořádného opravného prostředku především polemizoval se skutkovými závěry nalézacího soudu. Stěžovatel tudíž fakticky nebrojil proti právní kvalifikaci skutku či jiné nesprávné hmotněprávní kvalifikaci ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale předkládal dovolacímu soudu svou vlastní verzi skutkového děje, odlišnou od závěrů soudu nalézacího.

Obdobná situace je dána i ohledně námitek směřujících proti odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. Z ust. § 265a odst. 4 tr. řádu plyne, že dovoláním lze zásadně napadat výroky určitého rozhodnutí, nikoli jen jeho odůvodnění. Tu však Ústavní soud musí učinit výhradu pro případ, že by v napadeném rozhodnutí skutečně absentovalo jakékoli smysluplné odůvodnění ve smyslu § 125 odst. 1, § 134 odst. 2 tr. řádu. V takovém případě by bylo nutné ze zásady vázanosti soudu zákonem stanovenými dovolacími důvody vybočit, neboť takový postup dovolacího soudu by byl zřejmě zatížen přepjatým formalismem, a tudíž v rozporu s článkem 4 Ústavy i garancemi dle článku 36 a násl. Listiny. Tak by tomu bylo i pokud by Nejvyšší soud ignoroval zcela zjevný a extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními nižších soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy ve věci sp. zn. IV. ÚS 558/02, IV. ÚS 216/04, dostupné v databázi NALUS). Takový významný rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů vyjádřená v popisu skutku jsou ve zjevném rozporu s tím, co bylo skutečným obsahem dokazování.

O žádnou z uvedených situací se však ve věci stěžovatele evidentně nejedná. Především nelze přisvědčit výtkám pachatele, že odvolací soud zcela opomněl odůvodnit výrok svého rozsudku, jímž dle § 256 tr. řádu zamítl odvolání stěžovatele. Vrchní soud napadeným rozsudkem rozhodoval o odvoláních stěžovatele a dalších sedmi podnikatelů, kteří se společně podíleli na výše popsané rozsáhlé trestné činnosti množstvím obdobných útoků. Odvolatelé (včetně stěžovatele) uplatnili v odvolání podobné argumenty, na něž také odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí reagoval. Nelze bez dalšího považovat za porušení práva na spravedlivý proces, jestliže soud druhého stupně ve svém rozhodnutí neopakuje tu část odůvodnění, jež se vztahuje k odvolacím námitkám vícero obžalovaných, ve vztahu ke každému z nich. Stejně tak nelze a priori za porušení práv odvolatelů považovat ani postup, kdy odvolací soud na argumentaci obžalovaných reaguje odkazem na podrobnější odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézacího soudu, který se již s totožnými námitkami obhajoby vypořádal (viz str. 17 a str. 20 napadeného rozsudku vrchního soudu). Na rozsudek vrchního soudu nelze z uvedených důvodů hledět jako na rozhodnutí, které by bylo zatíženo zcela zjevnými flagrantními vadami, jež by Nejvyšší soud z podnětu dovolání zavazovaly k vykročení z mezí dovolacích důvodů a následné kasaci.

Lze shrnout, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální, neboť skutečná existence takového důvodu (nikoli jen jeho označení) je zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 78/05, dostupné databázi NALUS). Na část návrhu stěžovatele, jenž směřuje proti usnesení dovolacího soudu, tudíž třeba hledět jako na návrh zjevně neopodstatněný, jenž je třeba odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

III. Zbývá se tudíž zabývat ústavní stížností v části, v níž napadá rozhodnutí soudu odvolacího. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Je potřebné mít na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. tr. řádu) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 tr. řádu) jím není kupříkladu právě tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v § 265b odst. 1 tr. řádu uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení § 74 odst. 4 tohoto zákona se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" (srov. kupř. sp. zn. III. ÚS 344/06, III. ÚS 454/06, III. ÚS 478/06, III. ÚS 1170/08, III. ÚS 2039/08 a další).

Z toho plyne, že bylo-li nevyhnutelné stěžovatelem podané dovolání vskutku posuzovat jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v § 265b tr. řádu, pak je následná ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty, jak bylo řečeno, se odvíjí již od doručení rozhodnutí právě soudu odvolacího. V projednávané věci musel být v záhlaví označený rozsudek Vrchního soudu v Praze stěžovateli, resp. jeho obhájci v písemném vyhotovení doručen před tím, než ve věci rozhodoval dovolací soud (26. 8. 2009), zatímco ústavní stížnost byla elektronicky podána dne 1. 12. 2009. Uvedené závěry by bylo samozřejmě možné vztáhnout i k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2008 sp. zn. 4 T 15/2005, který sice stěžovatel označil na úvodní straně svého podání jako napadený, v petitu ústavní stížnosti však jeho zrušení nepožadoval.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními předpisy zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem).

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.