III. ÚS 3092/13
III.ÚS 3092/13 ze dne 24. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Česká televize, se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1132/4, zastoupeného JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 719, směřující proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 30. 8. 2013 č. j. 110 C 8/2013-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Chrudimi uložil Jaroslavě Doležalové zaplatit stěžovatelce 1 890 Kč s příslušenstvím, neboť žalovaná jako poplatník televizního poplatku nedostála své zákonné povinnosti zaplatit televizní poplatek za období květen 2011 až srpen 2012; o nákladech řízení pak soud rozhodl tak, že žalovaná je povinna stěžovatelce uhradit 1 000 Kč, což odůvodnil poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3344/12 (vydaným rovněž v její věci) - k podpoře užití § 150 o. s. ř. - a stěžovatelce přiznal náhradu pouze ve výši zaplaceného soudního poplatku.

V ústavní stížnosti stěžovatelka dovozuje porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; činí tak oponenturou zmíněnému nálezu Ústavního soudu (pakliže v něm "poměrně velmi extenzivním výkladem dovodil obdobné postavení ČT jako je postavení orgánů státní moci, či organizace hospodařící se státním rozpočtem či na něj navázané s tím, že na ni lze s těmito klást srovnatelné nároky") a má za to, že se jím odchýlil od jiných rozhodnutí, jmenovitě sp. zn. II. ÚS 1588/12 a sp. zn. II. ÚS 2104/12. Stěžovatelka ve světle ve stížnosti předestřených argumentů setrvává v názoru, že i "při respektování závěrů nálezu ÚS lze dospět k závěru, že až na výjimky ... je přiznání nákladů řízení ČT za zastupování advokátem účelné, oprávněné a efektivní ...", a proto ze strany soudu šlo o "takové procesní pochybení ..., že jej vede k závěru, že proces byl jako celek nespravedlivý".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Ústavní soud též opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou.

To je významné potud, že tak je tomu i v dané věci.

V rozhodném nálezu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 Ústavní soud z podrobně rozvedených důvodů, jež jsou stěžovatelce známy, dospěl k závěru, že "při zvažování aplikace hledisek plynoucích z judikatury Ústavního soudu, jež se vztahuje k reflexi některých ústavněprávních aspektů právního zastoupení státu, není přiléhavé - jako dominantní kritérium - akcentovat skutečnost, že Česká televize je nezávislá na státním rozpočtu, že hospodaří s vlastním majetkem a že stát neodpovídá za její závazky. Svědčí proto - podle názoru I. senátu Ústavního soudu - jak povaha samotného televizního poplatku, tak i postavení České televize jako takové. První senát Ústavního soudu se ztotožňuje se závěrem obsaženým v usnesení sp. zn. II. ÚS 2104/12, že činnost České televize jistě není výkonem veřejné moci. Nicméně, na poli svého působení se těší výsadnímu postavení (k čemuž má vytvořené specifické podmínky) a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci". Na tomto základě Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2012, č. j. 71 Co 105/2012-50, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým zastavil řízení a žalované uložil zaplatit žalobci České televizi náklady řízení, jež vynaložila mimo jiné i na zastoupení advokátem.

Je evidentní, že tyto závěry se věcně uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit, neboť závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy pro všechny orgány i osoby zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého.

Je současně zjevné, že právě ony se staly určujícími; rozhodl-li soud v souladu s nálezovým rozhodnutím Ústavního soudu, je výše předznačený úsudek, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, odůvodněn.

Lze již jen dodat, že co do posouzení podmínek aplikace § 150 o. s. ř. dává Ústavní soud konstantně najevo, že v konkrétní věci jde zásadně o záležitost obecného soudu; pouhá skutečnost, že soud shledal důvody pro jeho aplikaci, není zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 287/07). Tak tomu je i v nyní posuzované věci, když důvody pro užití tohoto ustanovení soud (ve smyslu ústavněprávní reflexe) adekvátně zdůvodnil.

Ústavnímu soudu tudíž nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.