III. ÚS 3089/13
III.ÚS 3089/13 ze dne 9. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Baláka, zastoupeného JUDr. Jaromírem Malým, advokátem se sídlem Chebská 355/49, Karlovy Vary, Dvory, proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. listopadu 2011 č. j. 16 C 141/2010-129 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. května 2012 č. j. 61 Co 59/2012-166, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 3. 10. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 10. 2013, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, garantované čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, porušen měl být i čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti Vlastě Řezníčkové na zřízení věcného břemene práva cesty přes pozemek - stavební parcelu č. X k budově čp. X1 na stavební parcele č. X2 v k. ú. Bečov nad Teplou, podle geometrického plánu č. 557-17/2010 Ing. Jiřího Homolky, dále pak bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalované náklady řízení ve výši 12 240 Kč a České republice ve výši 1 420 Kč. Okresní soud vyšel z toho, že stěžovatel má v současné době povolený přístup ke své nemovitosti přes parcelu žalované a že tento přístup lze zajistit i jinak, např. přes pozemky č. X3 a X4, které sice jsou ve vlastnictví města Bečov nad Teplou, ale které byly nabídnuty Karlovarskému hudebnímu divadlu, jehož je stěžovatel jednatelem, k odkoupení, kromě toho na předmětném pozemku žalované již vázne věcné břemeno vlastníka stavební parcely č. X5. Vzhledem k tomu dospěl k závěru, že by za těchto okolností byl zásah do vlastnického práva žalované "nadmíru široký", zvláště s ohledem na to, že by ho využívalo větší množství osob.

3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byl k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") potvrzen a stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 12 664 Kč. Zjistil totiž, že výše zmíněné pozemky č. X3 a X4 byly (již) prodány stěžovateli za účelem zřízení přístupové stezky pro pěší, a přístup k domu čp. X1, byť není zcela plnohodnotný, objektivně zajištěn je.

4. Stěžovatel brojil proti citovanému rozsudku krajského soudu dovoláním, to však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013 č. j. 22 Cdo 2644/2012-183 odmítnuto s tím, že není přípustné, a to ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2012).

II. Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nedostatečným způsobem zjistily skutečný stav věci, kdy okresní soud měl "zcela ignorovat" jeho opakované návrhy na ohledání na místě samém, resp. tento důkaz neprovedl, a ani o něm nijak nerozhodl a v odůvodnění svého rozhodnutí se o něm nezmínil, krajský soud jej sice provedl, avšak způsobem "zcela povrchním", přičemž se žádný z nich nevypořádal s jeho námitkou, že přístup k budově č. p. X1 nelze zajistit přes uváděné parcely č. X3 a X4, protože prvně uvedená parcela se dotýká veřejné komunikace pouze jedním bodem a druhá vůbec.

6. V této souvislosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že nerespektovaly postup stanovený občanským soudním řádem, konkrétně že nerozhodovaly na základě zjištěného skutkového stavu věci (§ 153 o. s. ř.), důkazy v řízení provedené nehodnotily podle zásad volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a nerespektovaly rovnost účastníků řízení (§ 18 o. s. ř.), k pochybení mělo (patrně) dojít i z hlediska ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., v důsledku čehož mělo nastat porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak jsou shora uvedeny.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že nedostatečně zjistily skutkový stav, resp. že provedené důkazy nehodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, ve své podstatě pak zpochybňuje správnost jejich skutkového závěru, že k domu čp. X1 existuje i jiný přístup než přes pozemek žalované, a to mj. přes pozemky č. X3 a X4 (a potažmo pak jejich právní závěr, že z tohoto důvodu nelze věcně břemeno na pozemku žalované zřídit).

10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích však opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojícím mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), a že mu (tudíž) nepřísluší hrát roli "superrevizní" instance v systému obecné justice, přezkoumávající celkovou zákonnost (či věcnou správnost) soudních rozhodnutí. Z tohoto důvodu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je principiálně věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do této rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Jde-li pak o vady tzv. důkazního řízení, konkrétně pak v oblasti hodnocení důkazů, Ústavní soud opakovaně konstatuje, že mu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s takovým hodnocení neztotožňoval; z hlediska ústavnosti lze za relevantní považovat případ tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (závěry), jenž zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby v příslušných úvahách obecných soudů.

11. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje především tím, že "přístupový" pozemek č. X3 se veřejné komunikace (Plzeňské silnice) dotýká v jediném bodě. Ze samotné této skutečnosti však ještě neplyne, proč by daný skutkový závěr obecných soudů o (faktické) možnosti alternativního průchodu nemohl obstát. Jak je naopak zřejmé z rozsudku nalézacího, resp. odvolacího soudu, město Bečov nad Teplou zamýšlelo prodat a nakonec také prodalo stěžovateli pozemky č. X3 a X4, a to právě za účelem vybudování přístupové cesty pro pěší. Již okresní soud přitom vycházel ze skutečnosti, kterou stěžovatel nijak nezpochybňuje, že zastupitelstvo města vyslovilo souhlas s tím, aby si stěžovatel upravil přístupovou cestu podél Bečovského potoka na pozemku č. X6, který je ve vlastnictví města a který s výše uvedenými pozemky sousedí. Stěžovatel v odvolacím řízení poukazoval na to, že možnosti přechodu na zmíněnou veřejnou komunikaci brání pozemek č. X7, resp. že jeho vlastník mu nechce umožnit průchod (viz č. l. 152 soudního spisu), ovšem i kdyby tomu tak skutečně bylo, neznamená to, že by možnost průchodu neexistovala vůbec. Jak již bylo zmíněno, stěžovatelův pozemek č. X3 sousedí rovněž s obecním pozemkem č. X6, který leží vedle veřejné komunikace a který lze k průchodu - po případné úpravě - použít. Nelze ani přehlédnout závěr soudu prvního stupně, který stěžovatel rovněž nezpochybňuje, že žalovaná stěžovateli a nájemcům domu v průchodu přes svůj pozemek nebrání.

12. Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti odvolacímu soudu vytýká nikoliv řádné provedení místního šetření, a to z důvodu, že tento soud se ani nepokusil vstoupit na zmíněnou veřejnou komunikaci, z příslušného protokolu je zřejmé, že soud na pozemek č. X3 a posléze i na pozemek č. X4 vstoupil, načež uzavřel, že končí u silnice; o tom, že by vstup na silnici možný nebyl, se zde nic neuvádí, přestože se daného úkonu účastnil právní zástupce stěžovatele, který jistě mohl na tuto skutečnost upozornit. Dlužno dodat, že i kdyby zde nějaká překážka existovala, z ničeho neplyne, že by tato nemohla být překonána, např. s využitím již zmíněného obecního pozemku č. X6, jak již bylo naznačeno výše. Za této situace Ústavní soud neshledal nic závadného na tom, pokud z daného důkazu odvolací soud vycházel.

13. Brojí-li stěžovatel proti hodnocení provedených důkazů ze strany obecných soudů obecně, Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že z ústavní stížnosti není zřejmé, jaký další konkrétní důkaz (sám či ve spojení s dalšími důkazy) měl být zhodnocen natolik vadně, že by z toho mohl být vyvozován výše popsaný "extrémní nesoulad" mezi ním a závěrem o alternativním přístupu k budově čp. X1, kdy naopak je ze soudních rozhodnutí zřejmé, proč stěžovatelovu námitku, že jiný přístup než přes pozemek žalované možný není, nelze pokládat za důvodnou (a tudíž nelze stěžovateli přisvědčit ani v tom ohledu, že by se obecné soudy touto jeho námitkou nezabývaly).

14. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.