III. ÚS 3086/12
III.ÚS 3086/12 ze dne 23. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o., IČ 41033281, se sídlem Mariánské Lázně, Palackého 796/57a, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. května 2012 č. j. 116 EC 632/2010-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, vydané v její občanskoprávní věci, a to ve výroku (II), jímž bylo rozhodnuto o nákladech tohoto řízení.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě zavázal žalovaného L. P. zaplatit stěžovatelce 1 008 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku Ostrava a. s. na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již stěžovatelka nabyla postoupením, a dále 300 Kč na náhradě nákladů řízení (soudní poplatek).

K nákladovému výroku soud uvedl, že vzhledem tomu, že danému řízení předcházela řízení mezi stejnými účastníky v obdobných věcech, existují důvody zvláštního zřetele hodné ke zmírnění tvrdosti rozhodnutí, a že proto - v souladu se zásadou přiměřenosti - lze uložit žalovanému k úhradě na nákladech řízení jen zaplacený soudní poplatek. Současně poukázal na tato jiná řízení s tím, že v nich jsou uplatňovány nároky rutinním administrativním způsobem, nevyžadujícím žádné odborné znalosti, a dále na judikaturu Ústavního soudu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka obsáhle oponuje závěrům soudu, který jí jako procesně úspěšnému účastníkovi řízení nepřiznal náhradu jejích nákladů "v plném rozsahu". Namítá, že aplikace § 150 občanského soudního řádu "překročila v rozporu s principem právní jistoty meze předvídatelného rozhodování obecných soudů", přičemž odmítá jako z hlediska citovaného ustanovení irelevantní skutečnosti, o které soud dané rozhodnutí opřel. Namítá rovněž, že ji předem na aplikaci tohoto ustanovení neupozornil.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie, tak i kritiky postupu v řízení v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinými ústavními stížnostmi téže stěžovatelky, o kterých Ústavní soud již rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné odmítl, konkrétně pak např. usnesením sp. zn. I. ÚS 2432/11 ze dne 6. 3. 2012.

To je významné potud, že v uvedeném usnesení vyslovené závěry se uplatní i v dané věci, neboť není zde důvodu se od nich jakkoliv odchýlit. Nosné důvody tohoto rozhodnutí jsou stěžovatelce známy, a proto postačí na ně jen odkázat.

Lze je shrnout tak, že napadené rozhodnutí nelze kvalifikovat jako "svévolné" či excesivní, jestliže obecný soud své rozhodnutí určitým způsobem odůvodnil a uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a v rovině práva ústavního jsou akceptovatelné.

Je přiléhavé též připomenout, že v připodobitelných věcech ústavních stížností stěžovatelky Bazcom, a. s., vycházejících z řízení, ve kterých obecný soud náklady advokátního zastoupení nepřiznal (jako nikoli účelně vynaložené), Ústavní soud konstatoval, že "... pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený" (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Na řečeném nemění ničeho ani odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012, na který stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje, neboť v něm Ústavní soud nabídl obecným soudům i jiné možnosti hodnocení nákladových výroků ve věcech tzv. "formulářových žalob", jež bude pokládat též za ústavně konformní.

Ke stěžovatelčině námitce, že soud svým rozhodnutím porušil její ústavně zaručené právo na právní pomoc před soudem, postačí poznamenat, že hodnocení účelnosti vynaložených nákladů k naplnění podmínky podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, resp. podmínky ve smyslu § 150 občanského soudního řádu, o což v dané věci jde, je věcí jinou. Namítá-li stěžovatelka, že ji soud na úmysl aplikovat citované ustanovení neupozornil, tato eventualita musela být stěžovatelce z mnoha předchozích řízení známa, stejně tak byla soudu nepochybně známa příslušná stěžovatelčina argumentace, i to, že není ze strany Ústavního soudu shledávána jakkoliv opodstatněnou.

Lze proto uzavřít, že se stěžovatelce porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo a že její ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná. Jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.