III. ÚS 3082/16
III.ÚS 3082/16 ze dne 18. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Jakla, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4 - Podolí, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. června 2016 č. j. 45 A 31/2015-46, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného výroku rozsudku správního soudu, a to z důvodu porušení jeho práv zakotvených v čl. 2, čl. 3, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Z předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozhodnutím Městského úřadu Kutná Hora (dále jen "městský úřad") ze dne 27. 2. 2014 shledán vinným ze spáchání přestupku. Rozhodnutí bylo doručováno městským úřadem na elektronickou adresu (e-mail) a poté i poštovní adresu zmocněnce stěžovatele, které zmocněnec sám v podáních městskému úřadu uvedl (na e-mailovou adresu nebylo možno dokument doručit/odeslat z důvodu neplatnosti e-mailové adresy, a na poštovní adrese se nachází sídlo jednoho městského úřadu a zmocněnec zde neměl domovní schránku); doručeno bylo nakonec fikcí dne 13. 3. 2014 po uložení zásilky u městského úřadu. Následně bylo do správního spisu doručeno podání ze dne 31. 7. 2014, označené jako "odvolání", a to současně s formulovanou žádostí o zaslání daného rozhodnutí o přestupku. Městský úřad nepovažoval podání za řádné odvolání se všemi náležitostmi a dne 7. 8. 2014 vyzval stěžovatele prostřednictvím jeho zmocněnce k odstranění vad; současně mu znovu zaslal i rozhodnutí o přestupku; městský úřad doručoval opět zmocněnci (doručeno bylo fikcí). Stěžovatel následně podal žádost o opatření proti nečinnosti vedlejšího účastníka (odvolacího správního orgánu), kterou se domáhal vydání rozhodnutí o odvolání; žádosti nebylo nadřízeným správním orgánem vedlejšího účastníka vyhověno.

3. Stěžovatel podal žalobu na ochranu proti nečinnosti vedlejšího účastníka; žádal, aby byla vedlejšímu účastníku uložena povinnost vydat v konkrétní lhůtě rozhodnutí o jeho odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 6. 2016 č. j. 45 A 31/2015-46 rozhodl tak, že výrokem I. uložil vedlejšímu účastníku povinnost vydat ve lhůtě 30 dnů rozhodnutí o odvolání stěžovatele, a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud uvedl, že ze správního spisu není zřejmé, zda bylo odvolání zaslané e-mailem opatřeno zaručeným elektronickým podpisem (spis obsahuje pouze tisk přílohy e-mailu s textem odvolání), přičemž z provedeného důkazu před krajským soudem (print screen daného elektronického podání) plyne, že vlastní elektronická zpráva obsahovala zaručený elektronický podpis. Podle krajského soudu tedy bylo povinností rozhodnout o odvolání v zákonné lhůtě. Ohledně náhrady nákladů řízení poukázal krajský soud na okolnosti zvláštního zřetele hodné podle § 60 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Uvedl, že stěžovatel a jeho zmocněnec užívali v řízení sofistikované procesní obstrukce za účelem dosažení zániku přestupkové odpovědnosti stěžovatele (krajský soud zmínil konkrétní další kauzy ze správního soudnictví, kde byl řešen obstrukční procesní postup účastníka řízení), což je v rozporu s účelem soudního řízení, kterým je ochrana veřejných subjektivních práv. Krajský soud poukázal na to, že zmocněnec stěžovatele uvedl pro doručování neplatnou e-mailovou adresu, a dále tvrdil, že rozhodnutí o přestupku nebylo stěžovateli (zmocněnci) doručeno, ačkoliv mu doručeno bylo.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že mu výrokem II. rozsudku měla být pro úspěšnost v soudním řízení přiznána náhrada nákladů řízení, které mu vznikly ve výši 15 756 Kč; v opačném případě bylo postupováno svévolně a v rozporu s postuláty spravedlivého procesu. Krajský soud podle něj uvedl důvody, které skutkovou podstatu § 60 odst. 7 s. ř. s. nenaplňují a příčí se účelu daného ustanovení.

5. Stěžovatel namítl, že uvedené ustanovení je možno užít pouze výjimečně, avšak v případě daného krajského soudu je nepřiznání náhrady nákladů úspěšným žalobcům běžné, a to pouze v případech, kdy (různé) žalobce v soudních řízeních zastupuje advokát Mgr. Jaroslav Topol, jako je tomu i v nynějším případě stěžovatele. V takových věcech podle stěžovatele rozhoduje krajský soud o nepřiznání náhrady nákladů s poukazem na § 60 odst. 7 s. ř. s. bez ohledu na skutkové okolnosti případu (poukázal na konkrétních šest rozhodnutí krajského soudu, kdy v řízeních vystupoval tento advokát, a oproti tomu na jiná dvě rozhodnutí téhož soudu, kdy jejich zástupcem nebyl). Uvedené lze podle stěžovatele označit za diskriminaci na základě výběru advokáta. Stěžovatel má za to, že soudci senátu rozhodující v jeho věci mají zjevnou antipatii k danému advokátu (cílem je údajně tohoto advokáta profesně poškodit); nejsou nestranní. Stěžovatel rozsáhle rozvedl své námitky proti závěrům krajského soudu učiněným ve čtyřech z výše uvedených jiných šesti rozhodnutí. Stěžovatel uvedl, že nevěděl o této podjatosti soudců až do doby doručení rozsudku, ve kterém mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.

6. Stěžovatel dále namítl, že krajským soudem konstatované "obstrukce" v řízení nebyly v napadeném rozsudku ani řádně odůvodněny [stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2005 sp. zn. I. ÚS 305/03 (N 136/38 SbNU 3), ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339) a ze dne 2. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 237/05 (N 48/40 SbNU 433)]. Stěžovatel uvedl, že elektronická adresa uváděná zmocněncem ve správním řízení byla platná a odeslání písemnosti na ni bylo "technicky možné"; adresa sice obsahovala i diakritická znaménka, avšak to nemůže ještě způsobit její neplatnost ("jiné správní orgány" údajně byly schopny na danou adresu doručit). Zmocněnec očekával doručování na jím uváděnou elektronickou adresu (městský úřad mu nesdělil, že jeho žádosti o elektronické doručování nebude vyhověno), avšak městský úřad poté zmocněnci doručoval na adresu bydliště, a zásilky byly doručeny fikcí. Zmocněnec o zásilce, která mu byla "pouze" vhozena do schránky, nevěděl; není tedy obstrukčním jednáním stěžovatele tvrzení, že rozhodnutí o přestupku nebylo zmocněnci doručeno.

7. Stěžovatel dodal, že při rozhodování podle § 60 odst. 7 s. ř. s. je třeba přihlížet ke všem okolnostem, které vedly k podání žaloby proti nečinnosti. I kdyby se stěžovatel dopustil "obstrukcí" ve správním řízení, jeho jednání nebyla důvodem podání žaloby proti nečinnosti. Údajné obstrukce nemají žádnou příčinnou souvislost s tím, že vedlejší účastník nesprávně opomněl, že odvolání bylo opatřeno zaručeným elektronickým podpisem. Rozhodující pro posouzení aplikace § 60 odst. 7 s. ř. s. musí být důvod podání žaloby. Stěžovatel podal včasné a řádně podepsané odvolání elektronicky; jeho postup ve správním řízení nebyl důvodem podání žaloby proti nečinnosti. Zjištění, zda je podání opatřeno zaručeným elektronickým podpisem, přitom trvá několik vteřin a není k němu třeba odborných znalostí. Podle stěžovatele lze pochopit, učiní-li úřední osoba chybu a nevšimne si zaručeného elektronického podpisu, avšak v daném případě stěžovatel využil také žádosti k přijetí opatření proti nečinnosti, a ani nadřízený správní orgán vedlejšího účastníka nedostatek neodstranil. Přístup krajského soudu může podle stěžovatele vést k tomu, že se osoby nebudou domáhat spravedlnosti u soudů, a to z obav před vysokými výdaji na řízení, které jim nebudou nahrazeny ani v případě plného úspěchu ve věci; současně dojde ke "zpohodlnění" správních orgánů, které budou spoléhat na to, že málokterý účastník správního řízení se bude domáhat přezkumu v rámci správního soudnictví.

8. Závěrem stěžovatel vytkl krajskému soudu, že mu nepřiznal ani náhradu zaplaceného soudního poplatku, což je základní minimum, aby se mohl vůbec domáhat soudní ochrany.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

11. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadeného výroku II. rozsudku krajského soudu a dospěl k závěru, že do ústavně zaručených práv stěžovatele zasaženo nebylo.

12. Ústavní soud připomíná, že již ve své dřívější judikatuře se zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu. Opakovaně k dané otázce judikoval, že tato problematika (resp. odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout osoby oprávněné, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejích základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných zákonných ustanovení ze strany krajského soudu byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, když by příslušné závěry krajského soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně.

13. Pochybení v tomto smyslu však Ústavní soud neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že krajský soud aplikoval § 60 odst. 7 s. ř. s., přičemž tento postup i dostatečně odůvodnil. Z ústavněprávního hlediska považuje Ústavní soud za podstatnou především tu skutečnost, že krajský soud rozvedl důvody, které ho k aplikaci daného ustanovení vedly. Krajský soud vyšel ve své podstatě z toho, že stěžovatel využívá svého procesního postupu ve věci k protahování správního řízení. V tomto kontextu tedy nelze samotné podání žaloby na průtahy vnímat jako prostředek, jímž chce stěžovatel (skutečně) urychlit správní řízení. Důvodem je především ta skutečnost, že městský úřad a vedlejší účastník považují ve věci vydané rozhodnutí o přestupku za pravomocné a řízení tím ukončené, což by mělo pro stěžovatele negativní dopad (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1224/15 a ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 3845/15; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Z obsahu napadeného rozhodnutí plyne, že stěžovatel si zvolil ve správním řízení zástupce, který zvolil postup, jímž by znemožnil městskému úřadu doručování zásilek tak, aby marně uplynula zákonem stanovená lhůta pro přestupkovou odpovědnost. Zástupce záměrně uvedl elektronickou adresu pro doručování s diakritickými znaménky (k dané problematice srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2016 č. j. 10 As 28/2016-26, ze dne 10. 11. 2016 sp. zn. 3 As 23/2016-44, ze dne 24. 7. 2015 č. j. 8 As 55/2015-26 nebo ze dne 27. 1. 2016 č. j. 1 As 104/2015-27), a současně uvedl i poštovní adresu svého bydliště, na kterou mu nebylo možno doručovat (z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že zásilka nebyla vhozena do poštovní schránky zmocněnce, neboť na jím uváděné poštovní adrese se nenachází jeho bydliště ani jeho schránka). Závěry krajského soudu nejsou tedy zjevně excesivní; správní řízení je třeba vnímat jako celek, přičemž podstatou stěžovatelovy žaloby byly průtahy ve správním řízení, na nichž však měl zmocněnec stěžovatele výrazný podíl.

14. Nelze přisvědčit stěžovatelově námitce o podjatosti soudců krajského soudu, resp. (negativní) poměr soudců krajského soudu k zástupci stěžovatele se z celé věci nepodává. Důvodem závěru krajského soudu zjevně nebyla vlastní osoba zmocněnce stěžovatele, nýbrž procesní postup a strategie, kterou krajský soud v dané věci u zmocněnce stěžovatele zjistil. Užívá-li určitá osoba, která v mnoha přestupkových kauzách vystupuje jako zmocněnec, stejné či obdobné postupy v těchto správních řízeních, které správní soudy prvostupňové i Nejvyšší správní soud opakovaně a shodně označí za zdržovací taktiku, kterou nelze aprobovat, nenasvědčuje to ještě podjatosti těchto (všech) soudců daných soudů, nýbrž lze spíše hovořit o naplňování jednotného rozhodování soudů v obdobných věcech.

15. Ústavní soud dodává, že v dané věci šlo navíc o řízení před soudem prvního stupně, které s ohledem na jeho podstatu nemohlo být co do úkonů nijak náročné. Přiznané náklady řízení by tedy představovaly částku spíše "bagatelní", u níž se Ústavní soud rovněž v minulosti nesčetněkrát vyslovil ve smyslu zanedbatelné či velmi nízké intenzity možného zásahu do základních práv jednotlivce. Pro uvedené Ústavní soud v případě tzv. bagatelních částek shledává ústavní stížnosti zjevně neopodstatněné (až na zcela výjimečné případy).

16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.