III. ÚS 308/10
III.ÚS 308/10 ze dne 30. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 30. března 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy ve věci navrhovatele V. F., zastoupeného Mgr. Danielem Krajčo, advokátem se sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, 370 01 České Budějovice, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2009 sp. zn. 4 Tdo 1203/2009, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2009 sp. zn. 9 To 115/2008 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. září 2008 sp. zn. 16 T 20/2008, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci s tvrzením, stručně shrnuto, že v řízení před nalézacím, jakož i odvolacím soudem byly nesprávně hodnoceny provedené důkazy, že z žádného důkazu nelze dovodit jeho vinu, a že v hodnocení důkazů spatřuje extrémní nesoulad, který ovšem blíže jakkoli (ani náznakem) nespecifikoval. Stěžovatel je toho názoru, že v souladu se zásadou in dubio pro reo měly obecné soudy provedené důkazy hodnotit (oproti jimi přijatým závěrům) v jeho prospěch. Z těchto důvodů mělo dle tvrzení stěžovatele dojít, takto i posléze ze strany Nejvyššího soudu, k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Proto se stěžovatel následně domáhal, aby Ústavní soud shora označená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Obdobně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li návrh podán po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jak bylo zjištěno z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, označený soud odmítl dovolání stěžovatele jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu [265i odst. 1 písm. b) tr. řádu]. Svůj závěr podložil tím, že ve vztahu k prokázání jednání přičítaného stěžovateli, podřazeného pod ust. § 248 odst. 1, 4 ve spojení s § 9 odst. 2 tr. zák., ve znění pro posouzení věci rozhodném, nezjistil extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Uzavřel, že stěžovatelem konstruované námitky, mající povahu důkazní polemiky, tudíž pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit nelze.

Tento Nejvyšším soudem prezentovaný náhled na dosah dovolacího důvodu zakotveného v citovaném ustanovení odpovídá judiciálnímu výkladu, jenž byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a nevykazuje tudíž znaky protiústavnosti; exces (nadto extrémní) při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku obecných soudů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 283/06, II. ÚS 566/06 a další) ani ze strany Ústavního soudu shledán nebyl (srov. kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04, II. ÚS 193/04, IV. ÚS 216/04, I. ÚS 670/05, II. ÚS 29/06). Naopak sluší se dodat, že důkazy hodnotící úvahy soudu jsou velmi pregnantně, logicky a přesvědčivě odůvodněny. Vůči samotné právní kvalifikaci (právnímu posouzení) potom stěžovatel ničeho ani nenamítá a tato zákonným kritériím odpovídá, pročež postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí i v tomto ohledu odkázat.

V důsledku uvedeného posoudil Ústavní soud (kasační) návrh stěžovatele ve vztahu k předmětnému usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněný.

Ohledně návrhu na zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2009 sp. zn. 9 To 115/2008 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. září 2008 sp. zn. 16 T 20/2008 promítá se potom stávající procesní situace potud, že pro aplikaci výjimky uvedené v § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z pohledu založení počátku běhu lhůty k podání ústavní stížnosti nejsou splněny náležité předpoklady, když k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání nedošlo z důvodu kvalifikace tohoto odmítnutí jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení orgánu, jenž o něm rozhodoval. Z toho plyne, že v tomto rozsahu byla ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené [§ 72 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Pro tyto důvody bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2010

Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.