III. ÚS 3077/09
III.ÚS 3077/09 ze dne 17. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti M. L., zastoupené JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2009, č. j. 11 To 96/2009-1043, "ve spojení" s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 10. 2009, č. j. 17 T 31/2009-1006, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2009, č. j. 11 To 97/2009-1051, "ve spojení" s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 9. 2009, č. j. 17 T 31/2009-950, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená usnesení s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 a násl. a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka je obžalována pro trestný čin podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. b) a § 187 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona.

O vzetí stěžovatelky do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b) tr. řádu bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 6. 2009, sp. zn. 31 Nt 5/2009. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 10. 7. 2009, č.j. 14 To 158/2009-44, shledal existenci rovněž vazebních důvodů uvedených v ust. § 67 písm. a) a c) tr. řádu.

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 11. 9. 2009, č.j. 17 T 31/2009-950, s poukazem na § 72 odst. 1 tr. řádu rozhodl tak, že u stěžovatelky "nejsou dány vazební důvody dle § 67 písm. b) tr. řádu" a "jsou dány vazební důvody uvedené v § 67 písm. a) a c) tr. řádu".

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 11. 2009, č.j. 11 To 97/2009-1051, stěžovatelčinu stížnost dle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne ze dne 1. 10. 2009, č.j. 17 T 31/2009-1006, rozhodl "po přezkoumání dle § 72 odst. 1 tr. řádu" tak, že "podle § 72 odst. 3 tr. řádu" se žádost stěžovatelky o propuštění z vazby ze dne 1. 10. 2009 zamítá, neboť "u ní trvají vazební důvody dle § 67 písm. a) a c) tr. řádu"; s poukazem na § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu rozhodl, že se "dohled probačního úředníka nad obviněným jako nahrazení vazby nestanoví".

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 11. 2009, č.j. 11 To 96/2009-1043, stěžovatelčinu stížnost dle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

V jednotlivostech stěžovatelka uvedla následující:

1. Obecné soudy porušily zásadu presumpce neviny a "ústavněprávní požadavek zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativ maximální šetrnosti k právům obviněného" tím, že v situaci, kdy bylo možných "více výkladů provedených důkazů", učinily zjištění, které ji "nejvíce zatížilo". Krajský soud v Českých Budějovicích usnesení ze dne 1. 10. 2009, č. j. 17 T 31/2009-1006, zdůvodnil - podle jejího názoru - věcně neudržitelným konstatováním, že "pokud by se prokázalo, že poskytovala pervitin třináctileté dívce, byla by ohrožena uložením vysokého trestu", a je-li "osobou závislou na užívání drogy", jak se naznačuje z provedených důkazů, v případě ponechání na svobodě by se snažila trestnímu stíhání "vyhnout" a trestnou činnost by "opakovala". Obdobně Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 12. 11. 2009, č. j. 11 To 96/2009-1043, uvedl, že spoluobžalovaní, včetně stěžovatelky, jsou "závislí na užívání drog, bez stálého pracovního poměru, bez pevnějších vazeb na určité místo pobytu", a "předpoklad uložení vysokého trestu u obžalovaných je dán, respektive jej nelze vyloučit"; nezohlednil však podle ní, že ostatní obžalovaní "dříve vykonali trest odnětí svobody".

2. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 1. 10. 2009, č. j. 17 T 31/2009-1006, jakož i Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 12. 11. 2009, č. j. 11 To 96/2009-1043, opomenuly, že v závěru svého "vystoupení" u veřejného zasedání konaného dne 1. 10. 2009 uvedla, že v době, kdy byla zatčena, se zdržovala v místě trvalého bydliště, a že by se tam zdržovala i v případě propuštění, v konzumaci drog by nepokračovala, a že slibuje, že pokud bude propuštěna, podrobí se dohledu probačního úředníka, bude si vyzvedávat poštu a "dostavovat se k řízení." Stěžovatelka míní, že se tím jednalo o písemný slib ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu, jelikož "protokol o veřejném zasedání je písemným dokladem", a zdůrazňuje, že "odmítání jakýchkoliv institutů vazební důvody nahrazujících" je "hlavním argumentem předmětné ústavní stížnosti".

3. Vrchní soud v Praze tvrzením na str. 2 usnesení ze dne 12. 11. 2009, č. j. 11 To 97/2009-1051, podle kterého "nedošlo k žádným významným změnám", dává najevo, že "si ani nepřečetl zprávu místního úřadu o tom, že stěžovatelka v obci, byť na dvou místech, bydlí již dlouhou dobu". Nezohlednil též její "rizikové těhotenství", "zjištěný těhotenský diabetes, který k léčení vyžaduje podávání inzulínu", péči o dítě do jednoho roku věku, soužití s "člověkem, který má odpor k drogám", "delší dobu abstinence" zjistitelnou i z nepřítomnosti abstinenčních příznaků a její "konečné rozhodnutí změnit způsob života". Namísto toho soud podle stěžovatelky vycházel z výpovědi svědkyně K. H., která tvrdí, že od stěžovatelky (coby "třináctiletá") získávala pervitin; tato svědkyně je však též podle svědectví T. H. a J. K. zcela nedůvěryhodná a "vedená mstou".
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, se jedná zejména o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelčiny svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle § 67 a § 68 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), respektive je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Ačkoli, jak bylo výše řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelkou namítaném čl. 8 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.

Ustanovení § 67 písm. a) a c) tr. řádu poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, respektive objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obžalovaná ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.

Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 písm. a) a c) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předestřeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu obecně nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. diskrece, jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka je obžalována, jak bylo uvedeno výše, pro trestný čin podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. b) a § 187 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona.

Kritérium "hrozby vysokého trestu" ve vztahu k vazebnímu důvodu předvídanému ustanovením § 67 písm. a) tr. řádu obecné soudy uplatnily na argumentované bázi, odvíjející se z rozhodovacích důvodů nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03, N 48/33 SbNU 3. Vrchní soud též právní závěr o existenci vazebního důvodu dle § 67 písm. c) tr. řádu dovodil z důvodného podezření ohledně "charakteru a rozsahu trestné činnosti, jež měli obžalovaní páchat opakovaně po delší dobu a v napojení na další osoby, přičemž lze usuzovat, že podstatnou část prostředků na uspokojování svých potřeb si opatřovali trestnou činností"; není pak rozhodné (a ani neobstojí) tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy přehlédly, že - na rozdíl od obžalovaných "Z., P. a K." - nebyla doposud ve výkonu trestu odnětí svobody (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2009, č.j. 11 To 96/2009-1043, str. 5, odst. 3).

Obecným soudům nelze vytýkat, že by se v otázce odhadu nebezpečí, že stěžovatelka uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnula trestnímu stíhání, nebo bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhána, dokoná trestný čin, o který se pokusila, nebo vykoná trestný čin, který připravovala nebo kterým hrozila [§ 67 písm. a) a c) tr. řádu], dopustily nepřípustné svévole v tom smyslu, jenž byl výše vyložen.

I kdyby soudy zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti uvalení útěkové a předstižné vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů postupu rozhodujících orgánů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení (inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu § 67 tr. řádu) zde byly překročeny.

Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, jež ani stěžovatelka relevantně nezpochybnila. Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit obavu předvídanou § 67 písm. a) a c) tr. řádu], k dispozici není.

Ohledně stěžovatelčiny námitky zdravotním stavem lze poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu (srov. sp. zn. III. ÚS 705/2000, III. ÚS 132/05, II. ÚS 152/05, II. ÚS 969/08, III. ÚS 2511/08), z níž vyplývá, že "způsob výkonu vazby nelze spojovat s důvody dalšího trvání vazby, o nichž bylo v napadeném řízení rozhodováno ústavně konformně", přičemž není-li stěžovatel "spokojen s kvalitou a způsobem léčení", jsou mu k dispozici postupy předvídané zejména v ustanovení § 20 a § 29 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby ve spojení s § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Oponenturu způsobu výkonu vazby tedy nelze efektivně uplatnit ku podpoře těch procesních prostředků, jež směřují k odstranění vazby jako takové (vůbec).

Nad rámec řečeného stojí za zaznamenání, že stěžovatelka námitku "protiústavnosti" způsobu výkonu vazby výslovně identifikovala jen s požadavkem na zrušení napadených usnesení, a nikoli s tvrzením existence "jiného zásahu orgánu veřejné moci".

Stěžovatelkou poukazované ústní podání učiněné v rámci veřejného zasedání dne 1. 10. 2009 a zachycené v protokolu o veřejném zasedání nepředstavuje písemný slib ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu již proto, že nesplňuje všechny obsahové náležitosti, jež toto ustanovení vyžaduje.

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 1. 10. 2009, č.j. 17 T 31/2009-1006, s poukazem na § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu dohled probačního úředníka nad stěžovatelkou - v kontextu zamítnutí žádosti o propuštění z vazby - jako nahrazení vazby nestanovil výslovně.

S ohledem na výše uvedené není opory pro úsudek o existenci porušení stěžovatelkou uváděných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy. Právní závěry obecných soudů nevybočují z mezí zákona, nejsou z ústavního hlediska neakceptovatelné, a jejich odůvodnění je naopak ústavně konformní a srozumitelné.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2009

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.