III. ÚS 3074/13
III.ÚS 3074/13 ze dne 29. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Bc. Cyrila Štangla, zastoupeného JUDr. Janou Staňkovou, advokátkou se sídlem Štěpánkova 83, 537 01 Chrudim, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2013 č. j. 3 Ads 113/2012-31 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2012 č. j. 5 Ad 9/2011-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, byl stěžovatel rozhodnutím (oznámením) ředitele Střední policejní školy Ministerstva vnitra v Pardubicích č. 50/2003 ze dne 4. 7. 2003 na vlastní žádost uvolněn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky. Stěžovatel následně podal žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové, v níž oznámení ředitele napadl v celém rozsahu. Stěžovatel poukazoval mimo jiné na to, že žádost o uvolnění podal ve špatném psychickém rozpoložení, v tísni, pod vlivem léků a navíc ji podmínil tím, že uvolněn má být pouze za předpokladu, že by měl být zproštěn výkonu služby z důvodů probíhajícího trestního stíhání. Krajský soud v Hradci Králové žalobu usnesením odmítl pro opožděnost.

Toto usnesení bylo posléze zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 133/2008-122 ze dne 25. 9. 2009, který zároveň ve věci sám rozhodl tak, že žalobu odmítl pro nevyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem. Nejvyšší správní soud totiž došel k závěru, že podmíněně učiněná žádost o uvolnění ze služebního poměru se příčí zákonu, a proto je podle § 145 odst. 1 písm. a) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, neplatná. Oznámení o uvolnění stěžovatele ze služebního poměru ze dne 4. 7. 2003 tak je manifestací vůle služebního funkcionáře ukončit služební poměr, a jde proto o rozhodnutí v materiálním smyslu, proti kterému je přípustné odvolání. Podle Nejvyššího správního soudu pak stěžovatel po převzetí tohoto rozhodnutí adresoval služebnímu funkcionáři několik podání, v nichž proti rozhodnutí vznáší námitky, přičemž minimálně dvě z těchto podání splňují náležitosti řádného odvolání. Jelikož příslušný služební funkcionář o odvolání zatím nerozhodl, napadené rozhodnutí ředitele vůbec nenabylo právní moci. Nad rámec Nejvyšší správní soud poznamenal, že příslušný služební funkcionář by měl o stěžovatelově odvolání urychleně rozhodnout.

Ke stěžovatelově žalobě proti nečinnosti správního orgánu poté Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 11 A 211/2010-132 ze dne 5. 4. 2011 přikázal žalovanému Ministerstvu vnitra, aby ve lhůtě 30 dnů rozhodlo o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí ředitele Střední policejní školy Ministerstva vnitra v Pardubicích č. 50/2003 ze dne 4. 7. 2003. Ministr vnitra jako nadřízený služební funkcionář posléze rozhodnutím č. 77/2011 ze dne 3. 5. 2011 odvolání stěžovatele zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že oproti názoru Nejvyššího správního soudu považuje žádost stěžovatele o uvolnění ze služebního poměru za platnou, jelikož jí nesvědčí podmínky neplatnosti podle § 145 odst. 1 písm. a) zákona č. 186/1992 Sb. ani jiné podmínky neplatnosti.

Stěžovatel poté podal další žalobu, v níž především namítal, že žalovaný jednal v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 133/2008-122. Městský soud v Praze rozhodnutím č. j. 5 Ad 9/2011-38 ze dne 20. 9. 2012 žalobu zamítl. Podle městského soudu názor Nejvyššího správního soudu uvedený v citovaném rozsudku nezavazoval ani městský soud (jelikož se věc nevrátila k dalšímu řízení, v němž by se tento názor mohl uplatnit), ani správní orgán, který ani nebyl účastníkem řízení před Nejvyšším správním soudem. Městský soud dále uvedl, že jeho rozsudkem č. j. 11 A 211/2010-132 mohlo být rozhodnuto pouze o tom, že je žalovaný povinen vydat rozhodnutí, soud však žalovanému nemohl přikázat, jak má o odvolání rozhodnout, případně na základě jakých argumentů. Správní orgán se pokynem soudu řídil a o věci rozhodl, čímž splnil svou povinnost. Městský soud zároveň neshledal žádné jiné důvody ke zrušení napadeného správního rozhodnutí.

Stěžovatelovu kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 5 Ad 9/2011-38 Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 3 Ads 113/2012-31 ze dne 17. 7. 2013 zamítl. Stejně jako městský soud došel i Nejvyšší správní soud k závěru, že o odvolání rozhodující správní orgán nebyl vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v rozsudku č. j. 4 Ads 133/2008-122. Správní orgán byl pouze na základě rozsudku městského soudu povinen vydat rozhodnutí o odvolání stěžovatele proti oznámení ze dne 4. 7. 2003. Této své povinnosti dostál a bylo dále na něm, jaké rozhodnutí učiní a jak jej odůvodní. Nejvyšší správní soud se dále vyjádřil k významu podmínky učiněné stěžovatelem v žádosti o uvolnění. Konstatoval přitom, že se jedná o podmínku nemožnou, ke které se nepřihlíží, přičemž žádost samotná byla platná. Správní orgán tak postupoval správně, pokud odvolání zamítl.

Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní předně poukazuje na řadu procesních pochybení ze strany správního orgánu i soudů. Stěžovateli údajně nebyl umožněn vstup do školy, čímž mu bylo bráněno aktivně se podílet na vyřešení správního řízení. Správní spis byl navíc neúplný, nebyl řádně veden a správní orgán odmítal poskytnout stěžovateli možnost do něj nahlédnout. Stěžovatel dále poukazuje na názory Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí č. j. 4 Ads 133/2008-122, z nichž vyplývá, že žádost stěžovatele byla podána v tísni a nedobrovolně, čehož služební funkcionář údajně zneužil. Městskému soudu v Praze v této souvislosti stěžovatel vyčítá, že pokud se chystal od názoru Nejvyššího správního soudu odchýlit, měl stěžovatele o této skutečnosti vyrozumět, měl ho vyslechnout a dát mu možnost se před soudem vyjádřit. Právo se k věci ústně vyjádřit bylo přitom stěžovateli odpíráno po celou dobu řízení na všech stupních. Městský soud také při svém rozhodování údajně zcela opomenul některé důležité okolnosti případu, především pak podmínky, za kterých byla žádost o propuštění podána.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž Ústavní soud smí přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

V projednávané věci porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv shledáno nebylo. Obě napadená rozhodnutí jsou pečlivě a logicky odůvodněna a opírají se o dostatečně zjištěný skutkový stav. Respektována byla i ostatní procesní práva stěžovatele.

Pokud jde o konkrétní námitky, Ústavní soud především nesouhlasí s tvrzením, že stěžovateli během celého správního řízení ani během řízení soudního nebylo umožněno se k věci ústně vyjádřit. Z vyžádaného spisu totiž Ústavní soud ověřil, že stěžovatel Městskému soudu v Praze výslovně potvrdil, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a bez své přítomnosti. Stěžovatel se navíc ke všem podstatným okolnostem mohl vyjádřit písemně, což také pravidelně činil. Za daných okolností se tak nelze ztotožnit ani s argumentem, že stěžovatel měl být městským soudem upozorněn na odchylný právní názor oproti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 133/2008-122. Tento odchylný právní názor byl navíc kromě správního rozhodnutí samotného uveden i ve vyjádření žalovaného k podané žalobě. Toto vyjádření bylo stěžovatelovi zasláno k replice, v níž stěžovatel pouze zopakoval některé argumenty uvedené v žalobě a uvedl, že se k věci není nutné více vyjadřovat. Pokud tedy stěžovatel souhlasil s upuštěním od ústního jednání a nedostatečně reagoval na právní názor druhé strany sporu, nelze Městskému soudu v Praze vyčítat, že by stěžovateli neumožnil se k věci dostatečně vyjádřit či že by snad jeho rozhodnutí bylo překvapivé.

Pokud se týče tvrzených pochybení v průběhu správního řízení, kdy bylo stěžovateli údajně znemožněno aktivní podílení na řízení, Ústavní soud podotýká, že stěžovatel tyto okolnosti vůbec v žalobě k Městskému soudu v Praze neuvedl. Městský soud se nicméně i přesto okolnostmi správního řízení velmi důkladně zabýval, avšak žádné pochybení, které by odůvodňovalo zrušení napadeného správního rozhodnutí, neshledal. Podobně si počínal také Nejvyšší správní soud, který se zaměřil především na stěžovatelovo tvrzení, že žádost o uvolnění ze služebního poměru podal nedobrovolně. Nejvyšší správní soud k tomu uvedl, že stěžovatelovo tvrzení odporuje jeho procesní aktivitě i vylíčeným souvislostem podání žádosti, jak vyplynuly ze správního spisu. Kasační soud tedy usoudil, že i v situaci, v jaké se stěžovatel nacházel, bylo stále na jeho svobodné volbě, jaké řešení zvolí. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí vyjadřuje také k ostatním stěžovatelovým námitkám (vedení spisu, chování služebního funkcionáře a další), přičemž uvádí, že na věc nemají podstatný vliv. Ústavní soud se s tímto názorem ztotožňuje.

Nelze tudíž souhlasit se stěžovatelem, že by soudy rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, případně že by opomenuly některé stěžovatelovy podstatné argumenty. Z obou rozhodnutí je naopak patrné, že soudy v zájmu co největšího vyjasnění sporu šly v odůvodnění svých rozhodnutí dokonce nad rámec stěžovatelem uplatněných námitek.

Nad rámec námitek uvedených v ústavní stížnosti pak také Ústavní soud podotýká, že se správní soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly i s nejdůležitější otázkou sporu, a sice závazností rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 133/2008-122. Nejvyšší správní soud v této souvislosti také vysvětlil, proč nebylo nutné věc předkládat rozšířenému senátu podle § 17 soudního řádu správního.

Ústavní soud uzavírá, že v řízení před správními orgány ani v následném řízení soudním k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2014

Jan Filip, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.