III. ÚS 3072/12
III.ÚS 3072/12 ze dne 13. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele A. I. O., zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nad Úpadem 234, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2012 sp. zn. 14 To 103/2012 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2012 č. j. Nt 404/2012-3, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu vydaného Federálním soudem v Machačkale (Ruská federace) byl stěžovatel shora uvedeným usnesením Městského soudu v Praze podle ustanovení § 396 odst. 1 tr. řádu vzat do předběžné vazby. Stěžovatelova stížnost proti tomuto usnesení byla rovněž napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze neumožnil státní zástupkyni, aby přednesla "zprávu o stavu věci", kterou by ozřejmila, z čeho dovozuje obavu z útěku; konstatování Vrchního soudu v Praze, že státní zástupkyně příslušnému vazebnímu zasedání přítomna nebyla, vyvrací údajně protokol ze dne 3. 6. 2012. Městský soud v Praze, uvádí dále stěžovatel, do protokolu nezaznamenal, že obhájce ihned po vyhlášení usnesení upozornil na procesní vadu spočívající v neposkytnutí prostoru k závěrečným návrhům, což odporuje § 73g odst. 4 tr. řádu, a Vrchní soud v Praze přitom toto pochybení bagatelizoval. Nebyl ani vyzván k podání důkazů dokládajících, že nemá v úmyslu "kamkoli utíkat", neboť spolu s manželkou a dcerou činí kroky směřující k trvalému usazení se v České republice. Soud rovněž během vazebního zasedání "ani jedním slovem nezmínil případné podání záruk zadrženého", přičemž po vyhlášení usnesení o vzetí do vazby navrhl peněžitou záruku ve výši 250 000 Kč a nahrazení vazby zárukami důvěryhodných osob; vazba totiž dopadá citelně i na jeho podnikatelské aktivity. Podle stěžovatele se soudy bezdůvodně soustředily k otázce jeho vůle spolupracovat s "tak zvanými Federálními orgány Dagestánu v Machačkale", a nikoli státními orgány České republiky, což však jediné mělo být určující, a je i pochybná opodstatněnost trestního obvinění, podle něhož se měl v Dagestánu - zjednodušeně řečeno - vylákat peněžní prostředky pod příslibem dodání zboží, a tím se dopustit trestného činu podvodu podle § 159 odst. 4 trestního zákoníku Ruské federace. Závěrem se stěžovatel podrobně zabývá nepříznivou bezpečnostní situací v Dagestánu a důsledky, jež odtud vyplývají (specificky) pro jeho osobu, včetně nerealizovatelnosti práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody předběžnou vazbou, jmenovitě rozhodování podle § 396 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté, a Úmluvou.

Podle § 396 odst. 1 tr. řádu platí, že "jestliže zjištěné skutečnosti odůvodňují obavu z útěku osoby, o jejíž vydání jde, může předseda senátu krajského soudu na návrh státního zástupce provádějícího předběžné šetření rozhodnout o jejím vzetí do vazby ...".

Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 8 (zejm. odst. 5) Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.

Ustanovení § 396 odst. 1 tr. řádu poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "zjištěné skutečnosti odůvodňující obavu z útěku") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.

Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 396 odst. 1 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

Úsudek o opodstatněnosti uvalení předběžné vazby obecné soudy odůvodnily především poukazem na absenci rodinných vazeb stěžovatele v rámci České republiky, jen omezenou závislostí stěžovatele na příjmech pocházejících z České republiky, jakož i blízkou časovou návazností jeho rozhodnutí trvale pobývat v České republice vůči období, kdy se měl dopustit stíhané trestné činnosti. Tato zjištění obecné soudy uvedly do souvislosti s výší trestu odnětí svobody (10 let), jehož uložení přichází do úvahy v případě odsouzení za stíhané jednání.

Za uvedené situace nelze obecným soudům vytýkat, že by se v otázce odhadu nebezpečí stěžovatelova útěku dopustily nepřípustné svévole; i kdyby soudy zjištěné skutečnosti byly z hlediska podmínek předběžné vazby hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů postupu rozhodujících orgánů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení (inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu § 396 tr. řádu) zde byly překročeny.

Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných (výše specifikovaných) zjištěních. Nelze přitom považovat za pochybení, pokud stížnostní soud z podstatné části reprodukoval argumentaci obsaženou již v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Dostatečně zřejmý závěr, že soudy v rozhodných souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu předvídanou § 396 tr. řádu), k dispozici není.

"Stanovisko" státní zástupkyně bylo soudu prvního stupně zprostředkováno návrhem na vzetí stěžovatele do předběžné vazby. Podle protokolu o vazebním zasedání ze dne 3. 6. 2012 byla státní zástupkyně "omluvena s ohledem na pracovní zaneprázdnění dalšími vydávacími vazbami".

Stěžovateli lze přisvědčit potud, že soud prvního stupně pochybil, jestliže mu neposkytl procesní prostor k závěrečným návrhům (§ 73g odst. 4 tr. řádu). V ústavněprávní rovině však není neudržitelný poukaz stížnostního soudu na skutečnost, že v rámci vazebního zasedání se stěžovatel vyjádřil k věci velmi obsáhle, přičemž lze dodat, že ani v ústavní stížnosti nespecifikoval argumenty, jimiž by mohl založit odlišný výsledek rozhodování o vzetí do předběžné vazby.

Soud prvního stupně se vyslovil též k možnosti nahrazení vazby jinými opatřeními, a to konstatováním, že stěžovatel prozatím odpovídající "nezbytné kroky" neučinil.

Obecným soudům rovněž není namístě vytýkat, že se soustředily výhradně k vůli stěžovatele spolupracovat se státními orgány Ruské federace. Stížnostní soud sice rozvíjel úvahy i tímto směrem, určující nicméně zůstává, že vycházel z předpokládané obavy, že by stěžovatel "českým orgánům nebyl k dispozici".

Oponentura odvíjející se z bezpečnostní situace v Dagestánu (resp. praxe fungování tamních mocenských struktur) je procesně předčasná, neboť se týká rozhodování o přípustnosti vydání stěžovatele, v jehož rámci jsou efektivně uplatnitelné též námitky, že nelze zaručit dodržování čl. 3 a čl. 6 Úmluvy, pokud jde o zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, resp. právo obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě nezávislým soudem. Lze zaznamenat, že stěžovatel nepoukazuje na čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, resp. neuvádí, že by se domáhal případného udělení mezinárodní ochrany formou azylu.

S ohledem na řečené je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.