III. ÚS 3063/09
III.ÚS 3063/09 ze dne 4. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného Mgr. Radimem Kubicou, advokátem se sídlem Frýdek-Místek, O. Lysohorského 702, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2009 č. j. 20 Cdo 2562/2009-30, Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2008 č. j. 57 Co 579/2008-16, Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2008 sp. zn. Ro 12832/93 a ze dne 2. 3. 2006 č. j. Ro 12832/93-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházejí z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení soudů v jeho občanskoprávní věci s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ve stěžovatelově věci, identifikované napadenými rozhodnutími, bylo jako poslední rozhodnutí vydáno Nejvyšším soudem dne 20. 8. 2009 usnesení č. j. 20 Cdo 2562/2009-30, jímž řízení o stěžovatelově "dovolání" zastavil, protože stěžovatel svůj návrh směřoval vůči usnesení soudu prvního stupně (ze dne 2. 3. 2006 č. j. Ro 12832/93-22), jež dovoláním úspěšně napadnout nelze; nedostatek funkční příslušnosti je totiž neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jež má za následek zastavení řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2006 č. j. Ro 12832/93-22 mu nebylo nikdy doručeno, což bylo možné prokázat příslušným spisem, který byl však skartován; z tohoto důvodu mělo nejprve dojít k jeho rekonstrukci a poté měl být spisem proveden důkaz. Dále stěžovatel namítá nesrovnalosti v označení žalobce a žalovaného, jelikož původní žaloba nesměřovala vůči stěžovateli, ale vůči "jakémusi subjektu označenému jako firma Svatý Albert"; mimoto žalobce byl v roce 1996 vymazán z obchodního rejstříku a tudíž není jisté, s kým bylo vedeno řízení. Konečně stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že jej nevyzval k zajištění právního zastoupení pro podání dovolání ani k odstranění jeho vad v situaci, kdy bylo z jeho obsahu (byť nepřímo) zřejmé, že napadá rovněž usnesení odvolacího soudu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Výtkám proti rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo řízení o "dovolání" zastaveno, však přiznat opodstatnění - ve vyloženém smyslu - nelze, neboť z rozhodného podání adresovaného Nejvyššímu soudu je patrný projev stěžovatelovy vůle směřovat je právě proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a nikoli proti pravomocnému rozhodnutí soudu odvolacího, jak vyžaduje ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. Ze skutečnosti, že stěžovatel byl zastoupen advokátem v odvolacím řízení, lze dovodit, že měl vědomost o možnosti ochrany svých zájmů prostřednictvím právního zástupce, jakož i přístup k takovému zastoupení. Co do postupů k opravě dovolání pak nelze přehlédnout, že - šlo-li o jeho rozsah - byl k dispozici toliko časový úsek doby trvání lhůty k dovolání, a po jejím uplynutí vést stěžovatele k zajištění zastoupení již pozbylo smyslu. Rozhodnutím dovolacího soudu tudíž k porušení procesních práv stěžovatele nedošlo, a tím ani k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

V důsledku toho je ústavní stížnost v části, jíž toto usnesení stěžovatel napadá, návrhem zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ve vztahu k rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně je pak určující, že podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Je-li mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle § 236 a násl. o. s. ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contr. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.] - jen v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle § 238 odst. 2, § 238a odst. 2 o. s. ř.).

V případě zastavení dovolacího řízení pro nedostatek procesní podmínky, tedy pro nesplnění předpokladů k tomu, aby toto řízení mohlo být vedeno a aby se dovolací soud mohl zabývat věcí samou, pak nutně o prosazení důvodu "závisející na uvážení" jít nemůže, neboť dovolací soud zde - při založení stěžovateli nepříznivého výsledku řízení - prostor pro "uvážení" žádný nemá.

Bylo-li řízení o "dovolání" zastaveno, nesvědčí tedy stěžovateli dobrodiní ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a proto bylo třeba lhůtu k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím nižších soudů počítat již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího, v důsledku čehož je ústavní stížnost v této části podána opožděně [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. března 2010

Vladimír Kůrka předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.