III. ÚS 3060/13
III.ÚS 3060/13 ze dne 16. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Brenntag CR s.r.o., se sídlem v Praze 9, Mezi Úvozy 1850, zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem se sídlem v Praze 10, V Olšinách 10, proti "III. výrokové části" usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 8. 2013 č. j. 18 K 52/2000-688, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil "III. výrokovou část" v záhlaví označeného rozvrhového usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem vydaného v konkursní věci úpadce BONEX, a.s.
Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání (resp. věcné projednání) zákonem o Ústavním soudu.

Z odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i vlastní úřední činnosti, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 3. 10. 2013 proti napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem spolu s ústavní stížností i odvolání. Stěžovatelka tento postup odůvodnila "procesní opatrností" pro případ, že by podané odvolání bylo odmítnuto jako opožděné, a to s přihlédnutím k odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 606/03 ze dne 27. 11. 2003. Oproti názoru deklarovanému krajským soudem v připojeném poučení dovozuje, že doručení prostřednictvím úřední desky nelze použít, a tudíž odvolání podala v zachované lhůtě.

Ústavní soud si dotazem u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 14. 10. 2013 ověřil, že o odvolání nebylo podle § 208 odst. 1 o. s. ř. doposud rozhodnuto, resp. spis s odvoláním nebyl postoupen Vrchnímu soudu v Praze.

Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu.

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

To je významné potud, že tak je tomu v projednávané věci.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném, jak bylo výše řečeno, jen na hlediska ústavnosti.

V obecné rovině není pochyb, že odvolání podle § 201 a násl. o. s. ř. je procesním prostředkem, který před podáním ústavní stížnosti "vyčerpán" být musí.

Proto i zde platí, že požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být vedeno na základě odvolání, stěžovatelkou podaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, které souběžně napadla posuzovanou ústavní stížností. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, a v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.

Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž - zásadně - je povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.

O situaci podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, kdy vyčerpat všechny jinak dostupné procesní prostředky netřeba, v tomto případě nejde.

Z uvedených důvodů - konformně názorům vyjádřeným i v dosavadní vlastní judikatuře - dospěl Ústavní soud i v daném řízení k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.

Je přiléhavé již jen doplnit, že podání ústavní stížnosti "z opatrnosti", k němuž se stěžovatelka uchýlila, zde efektivního uplatnění nenalézá; pakliže odvolání podala vskutku opožděně, učinila tak procesně neregulérně, což je nutné klást na roveň tomu, jakoby odvolání nepodala vůbec; podmínka vyčerpat všechny procesní prostředky, jež jsou podle procesního práva k ochraně práva dostupné, tím splněna být nemůže (viz výše).

V případě odmítnutí odvolání usnesením odvolacího soudu pro opožděnost, resp. potvrzení usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání usnesením odvolacího soudu, je však stěžovatelce k dispozici žaloba pro zmatečnost (§ 229 odst. 4 o. s. ř.), založená na argumentaci (ve shodě s ústavní stížností nyní projednávanou), že doručení prostřednictvím úřední desky neodpovídá požadavkům zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (srov. Zelenka, J., Maršíková, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. Praha: Linde, 2002, str. 765).

S řečeným není v kolizi ani stěžovatelkou odkazované usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 606/03 ze dne 27. 11. 2003, neboť petit tamější ústavní stížnosti směřoval proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícím v nedoručení rozvrhového usnesení, a nikoli (jako v jejím případě) proti usnesení samotnému.

Pakliže odvolací soud stěžovatelčino odvolání věcně projedná a konečný výsledek řízení po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) jí bude nepříznivý, otevře se jí procesní prostor k podání (nové) ústavní stížnosti. Lze považovat za samozřejmé, že pokud odvolací soud stěžovatelkou uplatněnému odvolání vyhoví, bude zájem sledovaný ústavní stížností jiným procesním prostředkem dosažen.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.