III. ÚS 305/17
III.ÚS 305/17 ze dne 27. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. B. a 2. O. B., obou zastoupených Davidem Záhumenským, advokátem, sídlem Burešova 6, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. října 2016 č. j. 10 Co 310/2015-1024 a jinému zásahu orgánu veřejné moci, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a a) nezletilé B. B., zastoupené opatrovníkem Městským úřadem Nýřany, a b) L. M., zastoupené JUDr. Monikou Zemanovou, advokátkou, sídlem Sedláčkova 11, Plzeň, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž namítli, že postupem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") došlo k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"¨), jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Současně stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud konstatoval, že nepřiměřenou délkou trvání předběžného opatření Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. 24 Nc 118/2013, kterým byla dcera stěžovatelů B. B. (dále jen "nezletilá") odňata z jejich péče, a dále nepřijetím pozitivních opatření, kterými by byla tato situace překonána, došlo k porušení čl. 32 odst. 5 Listiny a čl. 8 Úmluvy.

3. Dále se stěžovatelé domáhali toho, aby Ústavní soud uložil krajskému soudu, aby jim nahradil náklady řízení před Ústavním soudem a aby přednostně projednal danou věc, s tím, že napadené rozhodnutí prodlužuje citelné a škodlivé následky na život nezletilé i stěžovatelů, neboť prohlubuje jejich odloučení a brání obnovení a rozvoji přirozeného nenarušeného vztahu mezi rodiči a dítětem.

4. Usnesením ze dne 3. 9. 2013 č. j. 24 Nc 118/2013-54 okresní soud k návrhu vedlejší účastnice L. M., babičky nezletilé (dále jen "navrhovatelka", popř. "babička"), nařídil předběžné opatření, kterým nezletilou předal do navrhovatelčiny péče. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé odvolání, avšak krajský soud je jako věcně správné potvrdil, a to usnesením ze dne 16. 10. 2013 č. j. 56 Co 482/2013-138.

5. Rozsudkem ze dne 22. 4. 2015 č. j. 24 Nc 118/2013-619 okresní soud zamítl návrh babičky na svěření nezletilé do její výchovy a výživy, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

6. K odvolání navrhovatelky krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že se nezletilá svěřuje do navrhovatelčiny osobní péče (výrok I), že navrhovatelka je povinna a oprávněna o nezletilou osobně pečovat, při výchově vykonává přiměřeně povinnosti a práva rodičů, rozhoduje o běžných záležitostech nezletilé, v těchto věcech ji zastupuje a spravuje její jmění a má povinnost informovat rodiče o podstatných záležitostech, udržovat, rozvíjet a prohlubovat sounáležitost nezletilé s rodiči, dalšími příbuznými a osobami dítěti blízkými (výrok II), že se rodičům ukládá platit výživné (výroky III a IV), že se upravuje styk nezletilé s matkou (výrok V), že se navrhovatelce, rodičům a nezletilé na dobu tří měsíců nařizuje psychoterapie (výrok VII) s tím, že po dobu nařízení psychoterapie se styk nezletilé s otcem neupravuje (výrok VI) a že rodiče jsou povinni zaplatit České republice státem placené náklady řízení a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky VIII a IX).

II. Argumentace stěžovatelů

7. V ústavní stížnosti stěžovatelé vytkli krajskému soudu, že rozhodl o odebrání nezletilé z jejich péče a svěřil ji do péče babičky a de facto i do péče M. Š., strýce nezletilé (dále jen "strýc"), aniž by dostatečně zkoumal nezbytnost daného opatření a správně vyhodnotil stav věci. Tím mělo dojít k porušení práva na rodinný život a výchovu jejich vlastního dítěte ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy, odnětím nezletilé mělo dojít rovněž k neoprávněnému zásahu do jejich soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Kromě toho nepřiměřenou délkou trvání předběžného opatření okresního soudu ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. 24 Nc 118/2013, kterým byla nezletilá z jejich péče odňata, a nepřijetím pozitivních opatření, kterými by byla tato situace překonána, mělo dojít k porušení čl. 32 odst. 5 Listiny.

8. V této souvislosti stěžovatelé, a to s poukazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") a nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 2903/14 (N 94/77 SbNU 377), argumentovali, že možnost umístit dítě do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu nemůže sama o sobě odůvodňovat jeho odnětí, navíc v daném případě je značně diskutabilní, resp. subjektivně vnímatelné, zda je výchovné prostředí u navrhovatelky vhodnější, resp. z provedeného dokazování nevyplývá, že by výchovné prostředí u babičky bylo lepší, stěžovatelé jsou naopak přesvědčeni, že jejich způsob výchovy je vhodnější.

9. Současně poukázali na to, že soužití rodičů je základním prvkem rodinného života, přičemž rozdělení rodiny představuje velmi závažný zásah, který se dle judikatury ESLP musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte, jako je vystavení dětí násilí nebo špatnému zacházení, nedostatek citového zázemí, znepokojivý zdravotní stav nebo psychická nerovnováha u rodičů, případně nevyhovující životní podmínky nebo materiální nedostatek ve spojení s dalšími okolnostmi. Takový důvod v souzené věci absentuje, neboť krajský soud své rozhodnutí odůvodnil pouze tím, že nezletilá preferuje navrhovatelku, že ve výchově postupně přebrala rodičovské kompetence a že se rodiče chtěli přestěhovat, což narazilo na odpor navrhovatelky a nezletilé, dále pak je odůvodnil nestandardním chováním rodičů a rovněž tím, že stěžovatelka prý sama připustila nemožnost mít nezletilou ve své péči.

10. Skutečnost, že nezletilá preferuje babičku, má k ní dobrý vztah, a že zasahovala více do její výchovy, nečiní z babičky rodiče, který by měl právo dítě vychovávat, toto právo náleží rodičům. Citovou vázanost nezletilé na navrhovatelku je možné řešit soudně stanoveným stykem, není třeba tak neadekvátního zásahu, jakým je odnětí dítěte. Babičce ani strýci nepřísluší diktovat rodičům nezletilé, zda se mohou přestěhovat (nadto jen do sousedního kraje), a to za situace, kdy v tomto ohledu panuje mezi rodiči shoda; v tomto smyslu se vyjádřila rovněž veřejná ochránkyně práv ve své "Zprávě o šetření ve věci nezletilé B. B., narozené dne XXX" ze dne 22. 2. 2016 sp. zn. 852/2015/VOP/PŠ.

11. Nestandardní chování rodičů dle stěžovatelů také není důvodem odnětí dítěte, nezletilé nijak neubližovali ani ji fyzicky netrestali, a ani soužití nezletilé s babičkou a strýcem neodpovídá běžnému rodinnému uspořádání, nestandardní má být také spaní se strýcem v posteli. Napadeným rozhodnutím pak byli zbaveni jakékoliv možnosti toto nezdravé uspořádání, ve kterém nezletilá žije, ovlivnit.

12. Uvedl-li krajský soud, že matka sama připustila nemožnost mít dítě v péči, jde o hrubé zkreslení jejího vyjádření na setkání dne 7. 10. 2016. Na něm uvedla, že si nepřeje, aby byla nezletilá vytržena ze svého prostředí, a že by chtěla, aby případné předání do péče rodičů proběhlo postupně. Jde-li o návrh stěžovatelky v samotném závěru řízení, to byl návrh jejich právního zástupce, s nímž nesouhlasili. Navíc šlo o návrh rozhodnutí na dobu omezenou na šest měsíců, což krajský soud nereflektoval, přičemž stanovený styk není dostatečný, aby skutečně mohl nastavit podmínky pro to, aby stěžovatelé mohli mít nezletilou u sebe. Jejich postoj byl v průběhu řízení konzistentní, snažili se docílit toho, aby jim nebylo upíráno právo na péči a výchovu nezletilé a aby je babička a strýc soustavně v očích nezletilé neočerňovali a s ní nemanipulovali. Krajský soud pouze vágně konstatoval, že by si nezletilá "mohla něco udělat" při přechodu do péče rodičů, jeho rozhodnutí však k eliminaci této obavy nijak efektivně nesměřuje, a nesměřuje ani k obnovení přirozených vztahů mezi nimi. Uplatní se zde závěry plynoucí z rozsudku ESLP ve věci Prodělalová proti České republice, stížnost č. 40094/08, i nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2903/14, a to tím spíše, že nejde o spor matky a otce o dítě, přičemž povinností krajského soudu bylo po dlouhodobém odloučení stěžovatelů od nezletilé, které vzniklo v důsledku předběžného opatření, ač se skutečnosti, na jejichž základě bylo vydáno, nepotvrdily, přijmout opatření směřující k obnovení rodinného života. Napadený rozsudek však vede k opačnému výsledku.

13. Dále se stěžovatelé vyjádřili k vhodnosti aktuálně nastavené péče pro budoucí rozvoj mezi nimi a nezletilou. Předně poukázali na to, že návrh babička nepodala v důsledku náhlého závažného rodičovského pochybení, ale protože nedokázala akceptovat jejich rozhodnutí odstěhovat se z P. do A., jak dokládá vyjádření Fondu ohrožených dětí (dále jen "FOD") ze dne 14. 8. 2013. Ze znaleckého posudku ze dne 4. 10. 2014 PhDr. Blanky Šestákové, který obsahuje podrobný rozbor osobností stěžovatelů, nezletilé, navrhovatelky i strýce, plyne, že navrhovatelka je osobou dominantní a manipulativní, prosazující své pravdy a nepřipouštějící kompromisy, má dobře vypěstované mechanizmy na ovlivňování okolí, nezletilou chce zcela ve svůj prospěch a dělá vše pro to, aby potvrdila neschopnost rodičů, strýc je v něm popisován jako osoba psychosexuálně nezralá, s problematickým vztahem k ženám, bez osobního života, jenž finančně i provozně zabezpečuje domácnost. Krajský soud uvedl, že nesouhlasí s některými body znaleckého posudku, v němž byl výkon rodičovských kompetencí hodnocen jako standardní, a kde nebyl shledán žádný výchovný handicap, aniž by odůvodnil proč.

14. Krajský soud sám přitom uznal podíl navrhovatelky na neutěšených rodinných vztazích, přesto nezletilou svěřil do její péče, stěžovatelce stanovil kontakt s nezletilou v podstatně menším rozsahu, než požadovala a než navrhovala znalkyně PhDr. Šestáková, resp. než bylo potřeba pro zlepšení vztahů mezi ní a nezletilou. Stěžovatele pak krajský soud z tohoto styku vyloučil úplně, a to z důvodu jediného selhání, tj. fyzického napadení strýce; strýc jej však dlouhodobě uráží a ponižuje, degraduje jeho otcovskou roli a sám se do ní stylizuje, k tomuto napadení, které stěžovatel nepovažuje za správné, jak dále vysvětluje, došlo v reakci na strýcův verbální útok, a navíc ve vypjaté situaci, kdy strýci (namísto babičky) předávali nezletilou.

15. Jestliže se vezmou v úvahu osobní charakteristiky vedlejší účastnice a strýce nezletilé, omezený rozsah styku a neúspěšnost předchozí psychologické terapie, lze podle stěžovatelů pochybovat o reálném naplňování povinnosti navrhovatelky udržovat, rozvíjet a prohlubovat sounáležitost dítěte s rodiči. To nikdy nečinila, despektem k jejich rodičovským schopnostem se v průběhu řízení netajila a tento svůj postoj se strýcem dávala najevo i před nezletilou, přičemž soudem stanovený styk nemůže jejich negativní obraz, jak je navrhovatelkou vykreslován, kompenzovat.

16. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelé shrnuli, že orgány veřejné moci mají i pozitivní závazky, které jsou spjaty s účinným "respektováním" rodinného života, a je-li prokázána existence rodinného vztahu, musí jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a proto musí přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem, což se nestalo. Dále stěžovatelé upozornili, že došlo k "jinému zásahu" do jejich práv, a to v důsledku shora zmíněného předběžného opatření, na jehož základě byla nezletilá předána do péče vedlejší účastnice. Toto opatření bylo vydáno unáhleně, neboť důvody pro jeho vydání se nepotvrdily, trvalo téměř dva roky a tři měsíce, než byla věc meritorně rozhodnuta, takže fakticky ztratilo svůj dočasný charakter a přímo ovlivnilo další vývoj vztahu mezi nimi a nezletilou. V této souvislosti poukázali na judikaturu ESLP a na nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 618/05 (N 204/43 SbNU 279). Současně namítli, že výživné bylo vyměřeno nesprávně a překvapivě a že se ztotožňují s tím, jak o něm rozhodl okresní soud.

III. Vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení

17. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení.

18. Krajský soud plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že nemohlo dojít k zásahu do rodinného života nezletilé, neboť taková situace panovala průběžně již od narození nezletilé, i když intenzita ingerencí navrhovatelky se v průběhu času měnila, přičemž přesahovala obvyklou míru péče, kterou věnují prarodiče svým vnukům. K námitce, týkající se dlouhé účinnosti trvání předběžného opatření, krajský soud uvedl, že si je vědom, že vydané předběžné opatření neupravovalo dostatečně vzájemné vztahy mezi nezletilou a stěžovateli, a proto se obrátil na jejich zástupce, zda v tomto směru budou činit nějaké kroky, k žádnému procesnímu návrhu však nedošlo. Dále krajský soud shrnul, že nezletilá v průběhu odvolacího řízení naznačovala, že by si v případě návratu k rodičům mohla ublížit a že ustanovil znalkyni z oboru dětské psychiatrie, která tuto obavu nepovažovala za neodůvodněnou. Nezletilá byla před odvolacím soudem vyslechnuta a své stanovisko o tom, že chce být v péči babičky, jednoznačně sdělila. Účastník se snažil vytvořit předpoklady pro zlepšení vzájemných vztahů, nařídil psychoterapii a v konečném rozhodnutí po neúspěšném pokusu přistoupil k psychoterapii opakovaně, přičemž zdůraznil, že bez spolupráce všech dospělých osob nemůže dojít ke zlepšení situace; ta je dlouhotrvající a lze předpokládat, že i její náprava bude vyžadovat čas. V rozsudku musel reagovat na aktuálně vzniklou situaci, kdy se nezletilá odmítla stýkat se stěžovatelem po jeho incidentu se strýcem, kterému byla přítomna. Jeho rozhodnutí tak vychází ze stavu, který tu byl v době rozhodnutí, a kdy veškeré prostředky nápravy rodinných vztahů v soudním řízení byly vyčerpány.

19. Městský úřad Nýřany, jakožto kolizní opatrovník nezletilé v daném soudním řízení, uvedl, že v létě roku 2013 stěžovatelé uvažovali o stěhování, nezletilá v komunikaci s pracovníkem FOD vyjádřila přání zůstat u babičky a s rodiči se stýkat, babička podala návrh na svěření nezletilé do své péče a na vydání předběžného opatření, ve kterém poukázala na nedostatečnou péči rodičů a ohrožení nezletilé. Po pokusech o navázání kontaktu se stěžovateli, na základě vyjádření nezletilé a pracovníka FOD a babičky, tento návrh podpořil, když akcentoval aktuálně nestabilní prostředí u rodičů, jemuž se nezletilá vzpírala a dožadovala se docházky do původní školy a bydlení u babičky. Po nařízení předběžného opatření proběhlo na FOD předání nezletilé, rodiče s tím nesouhlasili a odmítali nezletilou předat, stěžovatel se choval agresivně a napadl strýce a způsobil mu zranění, nezletilá to viděla, přičemž čelila výčitkám stěžovatelky, která ji ze vzniku této situace vinila a která nadávala navrhovatelce. Krajský soud usnesení o nařízení předběžného opatření potvrdil. Svůj postoj v daném řízení pak opřel kolizní opatrovník o rozhovor s nezletilou v budově školy bez přítomnosti třetí osoby, kde uvedla, že jí rodiče vulgárně nadávali a občas nakopli, až měla modřiny, tyto nadávky rodičům oplácela, a proto podnětem podaným státnímu zástupci inicioval vyšetřování.

20. Stěžovatelé nebyli s rozsahem kontaktů s nezletilou spokojeni, babička jim ve styku měla bránit, a proto se obrátili dne 15. 10. 2013 na soud s návrhem na vydání předběžného opatření, kterým by byl styk upraven na tři dny v týdnu, tento návrh však soud zamítl s tím, že nebylo zatím prošetřeno nové prostředí a že s ohledem na podezření z nevhodného trestání není najisto osvědčeno, zda by to bylo v zájmu nezletilé. Následně, dne 7. 11. 2013, bylo zorganizováno jednání s rodiči i babičkou, kde byla uzavřena dohoda o asistovaném styku jednou týdně, otec se tohoto jednání odmítl zúčastnit. Poté kolizní opatrovník pravidelně vyhodnocoval průběh těchto kontaktů, tyto probíhaly v milé a přátelské atmosféře, a tak byl doporučen kontakt bez asistence.

21. Další poznatky přinesl závěr znalce, který byl přibrán do trestního vyšetřování, dle nich nezletilá prožívá vůči rodičům negativní pocity a nedostatek lásky, hlavní vztahovou osobou je pro ni babička, následně byla trestní věc odložena. Stěžovatelé požádali dne 24. 4. 2014 o vydání předběžného opatření, které by upravilo styk s nezletilou, čemuž soud vyhověl a styk upravil na každou sobotu. V následné zprávě pediatr uvedl, že nezletilá na přípravu styku reagovala stresově (bolestí břicha), a doporučil vyhledání psychologa a setrvání v domácí péči. Přesto byl učiněn pokus o tento neasistovaný styk, pro odpor nezletilé se však nezdařil. Stěžovatel k setkání přivolal policejní hlídku. Opatrovník informoval soud o vývoji v rodině a vyjádřil se ve prospěch neasistovaných kontaktů nezletilé s rodiči. Ze zprávy dožádaného úřadu vyplynulo, že domácnost stěžovatelů je v pořádku. Dále opatrovník poukázal na obsah znaleckého posudku ze dne 4. 10. 2014, z něhož vyplynulo, že nezletilá je pod názorovým tlakem babičky a je ovlivňována v neprospěch rodičů, a že se patologie rodičovských rolí nezjistila, přičemž znalkyně řešení spatřovala v realizaci víkendových kontaktů nezletilé s rodiči, mimo dosah strýce a babičky, a to na dobu 1 roku, aby pak mohla nezletilá přejít do rodičovské péče.

22. Dále kolizní opatrovník uvedl, že ze zprávy základní školy ze dne 11. 11. 2014 vyplynulo, že u nezletilé byl zaznamenán neklid a nevyrovnané výsledky, což mohlo být důsledkem stanoveného styku s rodiči. V měsících březnu a dubnu 2015 jej stěžovatelka informovala o proběhlých kontaktech, přičemž oba rodiče projevovali o nezletilou zájem. Následně okresní soud babiččin návrh na svěření nezletilé do její péče zamítl. Dne 23. 4. 2015 byl proveden pohovor s nezletilou ve škole bez přítomnosti třetí osoby, reagovala bez potíží na téma školy, ale pokud měla hovořit o rodičích, opakovala, že k nim nechce, plakala, byla stažená do sebe, chvěla se a objevil se i psychosomatický kašel. Po konzultaci s Krajským úřadem Plzeňského kraje dne 29. 4. 2015 bylo doporučeno rodině navrhnout a případně nařídit rodinnou terapii či mediaci, oslovena byla PhDr. Martina Rezková, která ve zprávě ze dne 21. 7. 2015 uvedla, že nezletilá na společném sezení neudržovala s rodiči oční kontakt, provázely jí emoce (pláč, úzkost, obavy), dokázala říci rodičům, že s nimi nechce být, popisovala nezájem rodičů o její osobu, rodiče to odmítli s tím, že nemluví pravdu. Z další zprávy ze dne 9. 10. 2015 vyplynulo, že nezletilá opakovaně deklarovala, že chce zůstat s babičkou a strýcem, že tam má své zázemí, jistotu, péči, emoční sycení, kterého se jí od rodičů nedostává, a dále se v ní upozorňuje na dlouhodobou psychickou zátěž nezletilé, která se projevuje psychosomatickými projevy, úzkostí, a dále na to, že takové dlouhodobé psychické zatížení není dobré pro její psychosociální vývoj, jakož i na zmínky o suicidálních myšlenkách nezletilé.

23. V prosinci 2015 byl vyhotoven znalecký posudek PhDr. Blankou Šestákovou, dle něhož osobnostní charakteristika rodičů doznala během roku pozitivních změn, a to hlavně u matky, která je lehce jistější v mateřské roli, což může způsobovat pravidelný styk s nezletilou, otec je více rezignovaný, snaží se neprovokovat, babička "setrvává v okruhu svých pravd", projevuje se u ní syndrom falešné paměti, kdy svému okolí vsugerovává negativní emoční vzpomínky, což značně negativně ovlivňuje osobnostní vývoj nezletilé, jakož i vyšetření nezletilé kvůli ovlivňování babičkou a strýcem. Ke zvážení bylo doporučeno ústavní zařízení pro nezletilou, výchovné prostředí u rodičů nebylo shledáno patologickým. Na sezení u PhDr. Rezkové v lednu 2016 nezletilá opět hovořila o suicidálních myšlenkách a přání zůstat u babičky. Usnesením ze dne 23. 2. 2016 nařídil krajský soud babičce a rodičům psychoterapii, po tuto dobu probíhal pravidelný kontakt nezletilé s rodiči celkem bez problémů, při předání v září 2016 došlo k fyzickému napadení otce strýcem, kdy strýc musel vyhledat lékařské ošetření. Kvůli tomuto konfliktu se nezletilá, jak uvedla při sezení, odmítá s otcem setkávat, má z něho strach, s matkou se vidět chce, ale nevěří jí, že se nepřipojí i otec. S ohledem na tuto pro nezletilou traumatickou událost PhDr. Rezková doporučila, aby se styk s nezletilou omezil na soudně dané sobotní setkání. Ve zprávě se dále uvádí, že rodinná terapie nemohla splnit svůj účel a byla doporučena mediace rodičů a babičky.

24. Závěrem opatrovník uvedl, že nezletilá po celou dobu konzistentně preferuje babičku a strýce, a ač rodiče namítají, že aktuální stanovisko je ovlivněno manipulací ze strany babičky, tato argumentace nemá oporu v provedeném dokazování, od počátku řízení bylo chování nezletilé vůči rodičům negativistické, vzniklou situaci také způsobilo, že na výchově nezletilé výrazně participovala babička, a rozsah této účasti neodpovídal pouhé výpomoci rodičům, babička postupně přebírala rodičovské kompetence a rodičům se nepodařilo tuto situaci změnit, přičemž jimi zvolené řešení - rodinu náhle přesunout do Aše, bylo vzhledem k fázi, ve kterém se nacházel vztah mezi babičkou a nezletilou, neproveditelné, protože mezi nimi byl vytvořen silný vztah a násilné zpřetrhání této vazby vyvolalo negativní reakci nezletilé. Nezletilá nemá k rodičům takový vztah jako k babičce, matku má ráda "napůl", otce ráda nemá, po celou dobu řízení se rodičům nepodařilo s nezletilou navázat vztah, kontakty probíhaly spíše formálně (výlety, nákupy, kina), nepodařilo se jí vytvořit rodinné zázemí, kde by se odehrávala běžná rodinná činnost. Vzhledem k tomu, že rodičovskou zodpovědnost a kompetence neuplatňovali stěžovatelé od raného dětství, označil opatrovník jejich argumentaci Úmluvou a Listinou jako účelovou, a vyjádřil přesvědčení, že kdyby se rodiče a zejména otec drželi pravidla postupně rozšiřovaného styku s nezletilou, mohlo by nenásilně dojít ke znovunavázání vztahů mezi rodiči a nezletilou, ale protože otec není schopen takovou situaci zvládat, přiklonil se opatrovník k závěrům krajského soudu.

25. Navrhovatelka uvedla, že soud rozhodl po řádném a důkladném dokazování, a samotnému rozhodnutí předcházelo ze strany soudu pečlivé uvážení všech rozhodných skutečností a okolností daného případu, a to zejména nejlepšího zájmu dítěte. Napadený rozsudek představuje nejvhodnější možný způsob úpravy výchovy nezletilé, neboť je plně psychicky kompenzována, funguje ve škole a má přiměřené interakce s vrstevníky, jak plyne z lékařské zprávy MUDr. Jitky Rumlové. Obstojí i s ohledem na recentní judikaturu Ústavního soudu, vymezující základní kritéria svěřování dítěte do péče [nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 482/13 (N 105/73 SbNU 683) a zvláště usnesení ze dne 28. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 1074/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), kde se řeší obdobný případ]. Přáním samotné nezletilé bylo zůstat ve výchovném prostředí navrhovatelky, přičemž s ohledem na její rozumovou vyspělost vzal soud tento názor v potaz, její stanovisko bylo konzistentní, identita nezletilé a její rodinné vazby zůstaly zachovány při svěření do navrhovatelčiny péče, neboť ta o ni výlučně od roku 2013 pečuje a výraznou měrou (větší než samotní stěžovatelé, kteří výchovu zanedbávali) se podílela na její výchově již od jejího narození, prokázala schopnost zajistit její všestranný vývoj po všech stránkách, v současné době je nezletilá plně kompenzovaná, prospívá ve škole a má k ní silný emocionální vztah. Navrhovatelka, dle svých slov, je schopna řádně zajistit veškeré potřeby nezletilé, včetně materiálních, na rozdíl od stěžovatelů nebylo její chování a výchovné metody shledány problematickými. Stěžovatelé hradili na výživném od dubna 2015 pouze 1 000 Kč měsíčně a dále zaplatili celkem částku 45 122 Kč, vznikl jim dluh na výživném, současně podali návrh na snížení výživného. Stěžovatel byl pravomocně odsouzen za napadení strýce dne 3. 9. 2016, v současné době Policie České republiky šetří to, že zasílá pracovníkům orgánu sociálně-právní ochrany a PhDr. Martině Rezkové různé finanční částky. Většinu nákladů soudem nařízené psychoterapie, která nyní probíhá, hradí ona. Z lékařské zprávy ze dne 17. 5. 2017 pedopsychiatrině MUDr. Jitky Rumlové plyne, že nezletilá je plně psychicky kompenzovaná, funguje ve škole, má přiměřené interakce s vrstevníky, rodiče i přes generační výhodu nedokázali nalézt s nezletilou stabilní a důvěrný vztah, stejný závěr plyne i ze zprávy psycholožky PhDr. Rezkové ze dne 22. 5. 2017, která nedoporučila rozšířený kontakt nezletilé se stěžovateli, protože je pro ni zátěžový.

26. Odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2903/14 označila navrhovatelka za nepřiléhavý, neboť se týká otázky předběžného opatření, jímž bylo dítě odňato z péče rodičů. Nadto jednak důvody pro odnětí nezletilé z péče rodičů, jak jsou uvedeny v ústavní stížnosti, nejsou uzavřeným výčtem, přičemž veškeré skutečnosti daného případu umožňovaly soudu rozhodnout o svěření nezletilé do péče jiné osoby, aniž by tím bylo zasaženo do základních práv rodičů, a jednak některé důvody byly naplněny, neboť nezletilá byla vystavena špatnému zacházení ze strany stěžovatelů, byť nebylo prokázáno, že by šlo o trestný čin. Dále bylo prokázáno nestandardní, a dokonce agresivní jednání ze strany stěžovatelů, a že tito nebyli schopni s nezletilou navázat vztah a vytvořit adekvátní citové zázemí. Stěžovatelé v ústavní stížnosti pominuli důvody, které byly pro rozhodnutí o svěření nezletilé do navrhovatelčiny péče zásadní, čímž došlo ke zkreslení úvah krajského soudu. K tomu navrhovatelka doplnila, že těmi byla absence kladného vztahu nezletilé k rodičům, na rozdíl od velice kladného vztahu k ní, po celou dobu řízení, stejně jako to, že se po celou dobu stěžovatelům nepodařilo s nezletilou navázat vztah. Především zde hrozilo nezanedbatelné riziko, že by nezletilá mohla jednat zkratovitě a "něco si udělat".

27. Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovatelům k případné replice. V ní stěžovatelé ve vztahu k vyjádření opatrovníka uvedli, že z dosavadního řízení vyplynulo, že se babička i strýc nevhodně vměšovali do jejich rodinného života, přičemž jim nelze přičítat k tíži, že když to přesáhlo únosnou mez, začali se bránit odstěhováním, což ale nevyšlo pro odpor babičky, která se rozhodla je o nezletilou připravit, vůči jejímu jednání se vymezil i krajský soud, který je označil za nepřiměřené. Nelze hovořit o účelovosti jejich jednání, snaží se zvrátit nespravedlivé rozhodnutí, aby jim bylo navráceno jejich vlastní dítě. Je-li naznačován podíl stěžovatele na vzniku dané situace (zřejmě) s ohledem na konflikt se strýcem, otázkou má být, co je příčinou a co důsledkem.

28. K vyjádření navrhovatelky stěžovatelé uvedli, že pomíjí, že i kdyby snad bylo její výchovné prostředí skutečně vhodnější (což je jen její názor), nemůže to být důvodem odnětí nezletilé jejím rodičům. Odkaz na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1074/13 označili stěžovatelé za nepřiléhavý, protože řešil jinou situaci, kdy dítě bylo s babičkou, a matku, která žila s novým partnerem, pouze navštěvovalo, přičemž trpělo antipatií vůči němu i jeho synovi, který je měl sexuálně obtěžovat, zatímco oni s nezletilou žili, nedošlo k žádnému obtěžování, týrání, násilí ani jinému obdobně závažnému jednání, a jsou úplná rodina, takže představují to nejpřirozenější rodinné uspořádání. K argumentaci navrhovatelky nálezem sp. zn. I. ÚS 2482/13 uvedli, že jsou nejbližšími pokrevními příbuznými, že význam rozvíjení vztahu dítěte a jeho rodičů je z hlediska zachování identity dítěte a rodinných vazeb nezpochybnitelný, přičemž nic nebrání, aby byl styk upraven s babičkou v nadstandardním rozsahu. Stěžovatelé, jak dále uvedli, jsou schopni zajistit řádný vývoj a veškeré potřeby nezletilé, a jde-li o přání nezletilé, je nutno přihlédnout k tomu, že je pod silným vlivem babičky.

29. K napadení strýce se stěžovatelé dle svých slov již vyjádřili v ústavní stížnosti, a jestliže navrhovatelka poukazuje na zasílání nějakých finančních částek pracovníkům orgánu sociálně-právní ochrany dětí či PhDr. Rezkové, aniž by to jakkoliv doložila, pak není zřejmé, co z toho má vyplývat a jak to souvisí s napadeným rozhodnutím. Na straně stěžovatelů tak není žádný relevantní důvod, proč by nemohli mít nezletilou ve své péči, babička ji manipuluje proti nim a nijak nenapomáhá rozvíjení jejich vztahů s nezletilou, naopak je pošlapává, přičemž tak jedná jen ve svém vlastním zájmu, neboť zničení vztahu k rodičům v zájmu nezletilé jistě není. Negativně tím ovlivňuje osobnostní vývoj nezletilé, jak uvedl opatrovník ve zprávě ze dne 18. 5. 2017, kde je pojednáno o znaleckém posudku z prosince 2015. Není proto důvod, aby nezletilá byla nadále v její péči. S ohledem na to stěžovatelé setrvali na stanovisku, že napadené rozhodnutí krajského soudu zasáhlo do jejich rodinného života a vztahů tak intenzivně, že došlo k porušení jejich základních práv.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

30. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozsudku žádný takový prostředek k dispozici nemají; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

31. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz níže), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

32. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

33. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

34. Konkrétně v případě rozhodování obecných soudů o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem je třeba vzít v úvahu, že příslušnou zákonnou úpravou je realizována a konkretizována úprava ústavní (viz čl. 32 odst. 6 Listiny), přičemž úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatelů zejména tím, že excesivním způsobem nerespektovaly samotné "podústavní právo" (zde příslušná ustanovení občanského zákoníku), resp. že je interpretovaly a aplikovaly v zřejmém rozporu s jejich ústavně chápaným smyslem a účelem; vlastní posouzení toho, zda - s ohledem na konkrétní okolnosti případu - byly naplněny zákonné podmínky pro svěření dítěte do výchovy jiné osoby, či nikoliv, však náleží zásadně soudům obecným [srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09, bod 20 (N 32/56 SbNU 363) nebo ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10, body 14-18 (N 165/58 SbNU 421)].

35. Obecně přitom platí, že řízení před soudy má být konáno a přijatá opatření mají být činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), což se nutně týká i veškerého rozhodování o svěření dítěte do péče rodiče či dalších osob, případně o podobě této péče. Ústavní soud v této souvislosti vymezil základní (ústavněprávní) kritéria, na základě nichž by měl být tzv. nejlepší zájem dítěte zjišťován a posuzován (viz bod 18-25 již zmíněného nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13); jsou jimi zejména (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou, (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby, (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby, (4) přání dítěte. V řízení, v němž má být rozhodnuto, komu bude dítě svěřeno do péče, je pak nutné u všech osob, jež o svěření dítěte do péče jeví upřímný zájem, posoudit veškerá relevantní kritéria samostatně, a jsou-li u všech těchto osob naplněna stejnou měrou, je žádoucí dítě svěřit do společné či střídavé výchovy těchto osob, či přijmout opatření, která takový postup v budoucnu umožní.

36. Za situace, kdy je zvažováno svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, nutno mít na paměti, že první jmenované kritérium, tedy existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče osoby, která o to usiluje, je zvláště významné [srov. nález ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 568/06 (N 33/44 SbNU 399) či rozsudek ESLP ve věci Keegan proti Irsku ze dne 26. 5. 1994 č. 16969/90, § 50, a ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006 č. 18249/02, § 57 a násl.]. Ústavní soud také v nálezu ze dne 20. 7. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2244/09 (N 146/58 SbNU 227) konstatoval, že vazba mezi rodiči a dítětem je jedním z prvořadých předpokladů vývoje lidského jedince a porušení této přirozené lidské vazby je přípustné pouze tehdy, existují-li pro to zvlášť závažné důvody (viz bod 43).

37. Jak však dále konstatoval Ústavní soud v již zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 1074/13, tomuto kritériu však nelze přisuzovat rozhodující váhu. Všechna čtyři výše uvedená kritéria je tak nutné hodnotit komplexně a v jejich vzájemné souvztažnosti. Pokud biologický rodič při posuzování tří zbývajících kritérií neobstojí, může dojít k situaci, kdy již není možné či rozumné přijmout opatření, které by obnovilo jeho vztah s dítětem. Tak tomu bude zejména v případech, kdy převáží fakticita dlouhodobé silnější vazby dítěte na jinou osobu či v případě hrozby trestního jednání vůči dítěti či jiného ohrožení jeho vývoje v důsledku svěření dítěte do péče biologického rodiče. K tak vážnému omezení rodičovské zodpovědnosti, k jakému implicitně dochází skrze svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, a tedy k závažnému zásahu do práva rodiče i dítěte na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, však nemůže dojít pouze na základě přání dítěte (viz rozsudek ESLP ve věci Elsholz proti Německu ze dne 13. 7. 2000 č. 25735/94, § 51-53), ale skutečně pouze na základě hledání nejlepšího zájmu dítěte skrze pečlivé posuzování všech výše zmíněných kritérií.

38. V souzené věci byla napadeným rozhodnutím krajského soudu nezletilá svěřena do péče své babičky. V případě prvního kritéria, tj. existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobami, které o jeho svěření do péče usilují, je zřejmé, že to svědčí stěžovatelům, neboť jejich pokrevní pouto je silnější.

39. Druhé kritérium, míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, jak plyne z řádně odůvodněných závěrů krajského soudu, svědčí naopak babičce a strýci. Mezi nimi a nezletilou existuje silná pozitivní citová vazba, zatímco vazba ke stěžovatelům je aktuálně v případě matky slabší či dokonce ambivalentní a v případě otce spíše negativní, nutno však dodat, že daný stav je zcela jistě důsledkem soudního sporu, kterým roztržka mezi stěžovateli a navrhovatelkou vygradovala, předtím nezletilá jistě měla pozitivní vztah k oběma rodičům, byť citová vazba mezi nimi nebyla tak silná jako v případě její babičky. Příčinou vzniku tohoto stavu dle názoru Ústavního soudu je, že symbolem klidného a stabilního rodinného zázemí se stala pro nezletilou babička, a nikoliv stěžovatelé, zřejmě proto, že se opakovaně stěhovali, měnili zaměstnání, otec také bydlel i jinde než zbytek rodiny, a domácnost byla vedena zřejmě jinak, než je obvyklé. Ústavní soud si je dobře vědom toho, že materiální podmínky v rodině nelze považovat za zásadní, rozhodující je, zda není dítě ohroženo na zdraví, fyzicky nestrádá a také zda se po psychické stránce v takovém rodinném prostředí cítí dobře. V tomto ohledu však nezletilá negativně vnímala hádky rodičů a především jejich chování vůči ní samotné, které krajský soud označil poněkud eufemisticky za "nestandardní", tedy že před ní používali vulgární výrazy a že ji fyzicky atakovali. V této souvislosti nutno odmítnout námitku stěžovatelů, že by krajský soud svůj závěr nijak nezdůvodnil, neboť k němu dospěl po zhodnocení konkrétních důkazů, které byly v řízení provedeny. Po psychické stránce se nezletilé dostalo saturace více od babičky (a příp. strýce), která pomáhala stěžovatelům řešit jejich životní situace, resp. problémy, přičemž od samého počátku výrazně participovala na výchově nezletilé, a postupně, jak již zmínil opatrovník, přebírala rodičovské kompetence (a spolu s tím i rodičovskou roli).

40. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávají svých rodičovských práv, zejména pokud jde o určení, kde bude nezletilá bydlet a jakým způsobem bude vychovávána. V zásadě je jistě věcí pouze rodičů, zda a do jaké míry přenechají své rodičovské kompetence jiné osobě, případně zda se je rozhodnou "přesunout" zpět na sebe. Současně je však třeba upozornit, že s těmito právy je neoddělitelně spojena také rodičovská odpovědnost, tedy chovat se tak, aby to bylo v zájmu nezletilého dítěte. V souzené věci stěžovatelé namítli, že babička nepřiměřeně zasahovala do jejich života a výchovy nezletilé, a proto se rozhodli odstěhovat. K tomu předně nutno podotknout, že bylo však pouze na nich, zda se po narození nezletilé důsledně ujmou svých rodičovských rolí a navrhovatelce přenechají péči o nezletilou jen v běžném rozsahu, resp. takovém, který budou považovat za přiměřený. Stalo-li se nakonec běžnou praxí, že babička převzala, případně byla nucena převzít podstatné rodičovské kompetence, aby vyplnila prázdné místo, které stěžovatelé sami svým přístupem vytvořili, pak to klást za vinu mohou především sami sobě, a nikoliv navrhovatelce.

41. Co však Ústavní soud považuje za podstatné, je především neodpovědný způsob, jakým chtěli - za dané situace - tento problém řešit, tj. náhlým přestěhováním se do jiného kraje. Velmi dobře věděli, minimálně proto, že na to byli upozorněni odborníkem z FOD, že takto nezletilou - zcela nenadále - vytrhnou z jí známého prostředí, v němž byla spokojená a kde o ni pečovaly osoby, k nimž měla silnější vazbu než k vlastním rodičům, a že tak způsobí nezletilé značnou psychickou újmu. Stejně tak museli předpokládat, že se babička bude snažit nezletilou před touto újmou chránit. Jestliže tedy stěžovatelé v této souvislosti poukázali na to, že babička je příčinou daného sporu, neboť bránila přestěhování, aby měla nezletilou jen "pro sebe", nelze to sice vyloučit, ale je to jeden z relevantních aspektů (zejména proto, že zkomplikoval řešení celé krizové situace), dalším je pohled ze strany nezletilé a ten stěžovatelé zcela přecházejí. Dlužno podotknout, že hovoří-li stěžovatelé v souvislosti s napadeným rozhodnutím o "odnětí" nezletilé, možno s nimi z formálně-právního hlediska souhlasit, není však možné přehlédnout, že po faktické stránce je situace v zásadě opačná, neboť to byli stěžovatelé, kdo se pokusil narušit dlouhodobě panující stav, a to takovým způsobem, že to muselo být nezletilou a jí nebližší osobou - babičkou vnímáno právě jako zmíněné "odnětí".

42. Vývoj, který ohledně nezletilé následoval po vydání předběžného opatření, nemohl Ústavní soud označit jinak než jako skutečně tristní, kdy přes veškerou podporu a odbornou pomoc, které se stěžovatelům a navrhovatelce v této souvislosti dostalo, nebyli schopni, resp. ochotni nastalou krizovou situaci řešit, čímž zcela zásadně negativně poznamenali duševní vývoj nezletilé, neboť byla postavena do situace, kdy musela volit mezi babičkou a strýcem na straně jedné a stěžovateli na straně druhé, ač původně měla nepochybně kladný vztah ke každému z nich. Výsledkem jsou zásadně narušené vztahy nezletilé k rodičům a především rapidně se zhoršující psychický stav nezletilé, která by nyní případné svěření do péče rodičů mohla pociťovat jako újmu natolik zásadní, že nelze s ohledem na provedené dokazování vyloučit útěky nezletilé či dokonce sebedestruktivní jednání. Je přitom s podivem, jak stěžovatelé v ústavní stížnosti toto ne zcela zanedbatelné riziko bagatelizují, majíce zřejmě za to, že ani nejde z hlediska daného rozhodování o zřetele hodný důvod. Pouze totiž zmínili, že "KS v Plzni vágně konstatuje, že by si nezletilá ,mohla něco udělat ...", přičemž vytkli krajskému soudu, že jeho rozhodnutí k eliminaci této obavy nesměřuje. Svou představu, jak by nastalá situace měla být řešena jinak, ovšem nesdělili. Je snad zbytečné uvádět, že ochrana zdraví fyzického i duševního, a dokonce samotného života dítěte, musí být vždy prioritou všech orgánů veřejné moci, a tudíž již jen z tohoto důvodu nemohl krajský soud rozhodnout v konečném důsledku tak, aby se nezletilá (najednou, resp. bez dalšího) ocitla v péči stěžovatelů. Ústavní soud pokládá za potřebné dodat, že nedojde-li ke změně přístupu stěžovatelů, babičky i strýce, pro což je zde nadále i díky rozhodnutí krajského soudu určitý prostor, nebude to možné zhodnotit ve vztahu k nezletilé jinak než jako jejich osobní selhání.

43. Jde-li o posouzení dalších kritérií krajským soudem, která jsou z hlediska rozhodování o svěření nezletilé do péče jiné osoby relevantní, Ústavní soud neshledal, že by bylo možné považovat daný postup za jakkoliv "extrémní", a tudíž z hlediska ústavnosti za "neudržitelný". Babička o nezletilou dlouhodobě pečovala, byť za účasti matky a zčásti i otce, činí tak rovněž v současnosti spolu se strýcem, přičemž je nepochybně schopná zajistit nezletilou po duševní i materiální stránce, a zabezpečit tak její všestranný vývoj, v případě rodičů takováto záruka aktuálně není, neboť až dosud plně nepřijali svou rodičovskou odpovědnost, když se spoléhali podstatnou měrou na pomoc právě babičky, nezletilá má užší vazby s babičkou a strýcem než se stěžovateli, a sama jednoznačně vyjádřila přání být s navrhovatelkou. Stěžovatelé sice poukázali na prokázané ovlivňování nezletilé ze strany babičky a strýce v průběhu soudního řízení, což lze sice hodnotit jako stojící v přímém rozporu se zájmy nezletilé, neboť toto je nepochybně důvodem, proč nezletilá své rodiče začala odmítat (a případně se k nim chovat zcela nevhodně), nicméně názor nezletilé na to, v jakém prostředí chce vyrůstat, je od samého počátku neměnný, kdy nezletilá preferovala babičku a strýce.

44. Stěžovatelé vytýkají krajskému soudu, že napadené rozhodnutí nesměřuje k obnovení "přirozených vztahů" mezi rodiči a dítětem. Ani v tomto bodě však Ústavnímu soudu není z ústavní stížnosti zcela zřejmé, co tedy mohl a měl krajský soud v daném ohledu učinit. Nezletilá, psychicky značně poznamenaná dosavadním sporem o ni, se stěžovatelem (především kvůli jeho agresivnímu chování vůči jí bližší osobě - strýci) se odmítá stýkat zcela a se stěžovatelkou pouze v omezeném rozsahu. A protože je zřejmé, že vynucený styk by nezletilou ještě více poškozoval, krajský soud upravil styk pouze se stěžovatelkou v malém rozsahu, nepochybně však s vědomím, že by mělo jít jen o dočasné řešení, neboť současně vyšel z toho, že příčinou této neutěšené situace jsou vzájemné vztahy mezi stěžovateli a navrhovatelkou a že bez odborné pomoci nepůjde obnovit již narušený vztah mezi stěžovatelem a nezletilou, a proto jim nařídil psychoterapii na dobu tří měsíců.

45. Směřuje-li ústavní stížnost proti nepřiměřené délce trvání shora označeného předběžného opatření a proti "nepřijetí pozitivních opatření", kterými by byla tato situace překonána, a to zřejmě jako tzv. jinému zásahu veřejné moci, nutno připomenout, že Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda toto předběžné opatření bylo vydáno "unáhleně", resp. nedůvodně, či nikoliv, to by mohl až v případě, že by je stěžovatelé napadli řádně a včas podanou ústavní stížností, což však neučinili. A jestliže považovali dobu trvání předběžného opatření za nepřiměřeně dlouhou, mohli podat návrh na jeho zrušení, a případné nevyhovující rozhodnutí opět napadnout ústavní stížností tak, aby se Ústavní soud mohl k této otázce vyjádřit. Vytýkají-li stěžovatelé nepřijetí "pozitivních opatření", příslušné orgány veřejné moci, tj. obecné soudy i orgán sociálně-právní ochrany dětí, podnikly řadu adekvátních opatření, jež jistě měly potenciál vyřešit nastalou situaci v souladu se zájmy nezletilé, a minula-li se tato opatření účinkem, pak jen z důvodu na straně stěžovatelů a navrhovatelky (jakož i strýce). Stěžovatelé také napadli výrok o výživném, ovšem ústavní stížnost v tomto směru žádné konkrétní námitky, natož pak ústavněprávního charakteru neobsahuje, a protože Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému obecné justice (viz výše), otázkou výživného, resp. jeho výše se dále nezabýval.

46. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud shledal, že napadeným soudním rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, na které bylo v ústavní stížnosti poukazováno, za daných okolností však tento zásah jejich porušení zjevně představovat nemůže, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. S ohledem na výsledek řízení nebylo možné ani rozhodnout, že účastník řízení je povinen nahradit stěžovatelům náklady řízení před Ústavním soudem (viz § 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.