III. ÚS 3049/13
III.ÚS 3049/13 ze dne 22. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Hýbla, zastoupeného JUDr. Wieslawem Firlou, advokátem, se sídlem U Stromovky 1501/11, Havířov - Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. července 2013 sp. zn. 22 Cdo 1408/2013 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. listopadu 2012 sp. zn. 57 Co 633/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných pravomocných rozhodnutí obecných soudů pro porušení svého ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces s odkazem na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z obsahu ústavní stížnosti a spisového materiálu Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově vyplynulo, že rozsudkem ze dne 2. března 2012 č. j. 112 C 8/2011-101 bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví k uvedeným nemovitostem a přikázáno do výlučného vlastnictví žalobců (jejich společného jmění manželů). Žalobcům uložil povinnost zaplatit stěžovateli na vyrovnání jejich podílu částku 397 500 Kč a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl.

Stěžovatel vytýkal Nejvyššímu soudu, že se nezabýval v dovolání namítanou procesní vadou, která měla spočívat v nesprávném výkladu a aplikaci principu neúplné apelace v odvolacím řízení. Zastával názor, že odvolací soud bezdůvodně nepřipustil v odvolacím řízení jeho návrh na provedení důkazu revizním znaleckým posudkem, který stanovil cenu předmětných nemovitostí vyšší, než byla stanovena znaleckým posudkem provedeným v řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatel s předložením důkazu posečkal, neboť nevěděl, jakým způsobem se znalec vypořádá s jeho námitkami. Dále tvrdil, že neměl žádný časový prostor obstarat revizní znalecký posudek, neboť soud prvního stupně rozhodl bezprostředně na jednání, na kterém soud vyslechl znalce, který vypracoval znalecký posudek pro účely zjištění ceny předmětných nemovitostí.

Stěžovatel vyhodnotil jako nesprávná rozhodnutí obecných soudů, včetně soudu dovolacího, neboť nevzaly v úvahu, že v řízení před soudem prvního stupně navrhoval provedení revizního znaleckého posudku, který jej odmítl jako nadbytečný a vady řízení nenapravily. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí napadená ústavní stížností.
II.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i jejích příloh, stěžovatel se sice dovolával ochrany svých ústavně zaručených práv, v podstatě však nesouhlasil se závěry obecných soudů ohledně výše finančního vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, jejichž přehodnocení se u Ústavního soudu domáhal. Tímto však Ústavní soud staví do role další soudní instance, která mu jakožto soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší. Ústavní soud v projednávané věci neshledal žádné pochybení ze strany obecných soudů, které by dosahovalo ústavněprávní roviny.

Ze spisu vedeného u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově sp. zn. 112 C 8/2011 Ústavní soud ověřil, že soud prvního stupně ve věci provedl rozsáhlé dokazování a zjišťování skutkového stavu, který soudy opravňoval k přijetí rozhodnutí. Při svém rozhodování soud vycházel z nesporných tvrzení účastníků a ze zjištění, že žádný z nich nehodlá nadále v podílovém spoluvlastnictví setrvat a nejsou schopni se mimosoudně dohodnout na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Reálné rozdělení nemovitosti není možné a účastníci souhlasili, aby nemovitosti byly přikázány do vlastnictví žalobců a stěžovateli byla vyplacena hodnota jeho vypořádacího podílu. Výše vypořádacího podílu byla vypočtena ze znaleckého posudku č. 1442-200/11 znalce ustanoveného soudem Ing. Martina Kaděry, soud nevycházel ze znaleckého posudku č. 5356-274/10 Ing. Jana Dvořáka (předloženo žalobci), ani vyjádření Renaty Lokosové, realitní makléřky (předložil stěžovatel).

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné. V odůvodnění rozsudku uvedl, že soud nalézací postupoval správně a v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 obč. zákoníku rozhodl o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků a o přikázání nemovitosti do vlastnictví žalobců a žalobcům uložil povinnost vyplatit stěžovateli na vyrovnání přiměřenou náhradu, tj. částku odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu. Vypořádal se s důkazním návrhem stěžovatele na provedení revizního znaleckého posudku a svoje závěry řádně odůvodnil [proč není přípustné provádět další dokazování ke zjištění skutkového stavu (str. 4-5)].

Při stanovení obvyklé ceny nemovitosti, která představuje cenu, za kterou lze v určitém čase a místě nemovitost převést, nevycházel soud prvního stupně z ceny zjištěné toliko porovnávacím způsobem, nýbrž znalec určil obvyklou cenu nemovitosti, když porovnával cenu nemovitosti zjištěnou podle oceňovací vyhlášky s cenou stanovenou a vypočtenou z ceny porovnávací. Na základě těchto úvah pak znalec odůvodnil obvyklou cenu předmětných nemovitostí.

V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud své úvahy vyčerpávajícím způsobem vysvětlil a dle názoru Ústavního soudu z něj jednoznačně vyplývají důvody, pro které v dané situaci, ve shodě se soudem prvního stupně, souhlasil s výší obvyklé ceny nemovitostí, která byla stanovena znalcem ustanoveným soudem. Přiměřená náhrada ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 obč. zákoníku za spoluvlastnický podíl stěžovatele ve výši 1/4 byla stanovena správně. Na odůvodnění odvolacího soudu dle ustanovení § 157 o. s. ř., jemuž nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu ničeho vytknout, proto Ústavní soud plně odkazuje.

Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele dle dosavadních právních předpisů, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. 11. 2012 (čl. II přechodných ustanovení bod 7, zák. č. 404/2012 Sb., kterým se měnil zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád).

Dovolání stěžovatele bylo podáno dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., "otázka nesprávného výkladu a aplikace principu neúplné apelace v odvolacím řízení", ve kterém uplatňoval nesprávné právní posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť se nejedná o řešení právní otázky, ale o posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění. Podstatou dovolacích námitek byl nesouhlas dovolatele s postupem odvolacího soudu, který nepřipustil provedení revizního znaleckého posudku, který si stěžovatel opatřil. Odvolací soud se návrhem stěžovatele řádně zabýval a svoje rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem odůvodnil (str. 3-4). Z obsahu odůvodnění odvolacího soudu vyplynulo, že důkazní prostředek je podřaditelný pod ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., kterým má být toliko zjištěn skutkový stav věci (ceny nemovitostí), odlišně oproti skutkovým zjištěním nalézacího soudu a nikoliv ke zpochybnění věrohodnosti důkazu provedeného soudem prvního stupně.

K stěžovatelem zpochybněné úvaze dovolacího soudu ohledně přípustnosti podaného dovolání je třeba zdůraznit, že posouzení, zda dovolatelem nastolená otázka je otázkou zásadního právního významu, je primárně úkolem Nejvyššího soudu a Ústavní soud, v souladu se svojí ustálenou judikaturou jeho úvahu zásadně nepřezkoumává. Ústavní soud svůj přezkum zaměřuje pouze na to, zda Nejvyšší soud nevybočil z mantinelů vymezených ústavním pořádkem (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09). V projednávané věci posoudil dovolací soud nepřípustnost dovolání v souladu se svojí ustálenou judikaturou a své rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnil, nelze mu tedy vytknout porušení zásad spravedlivého procesu zakotvených v článcích 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud shledal, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a nezbylo mu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.