III. ÚS 3045/13
III.ÚS 3045/13 ze dne 31. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jitky Zouharové, zastoupené JUDr. Rostislavem Kipielem, advokátem se sídlem Kladská 1489/5, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. července 2013 č. j. 64 Co 91/2013-189 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. října 2012 č. j. 10 EC 186/2011-148, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností (doručenou Ústavnímu soudu faxem dne 2. 10. 2013) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. To s tvrzením, že porušily její základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným rozsudkem obvodní soud uložil žalované (stěžovatelce) povinnost zaplatit žalobci 35 000 Kč s příslušenstvím. Po zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že v únoru 2006 spolu uzavřeli účastníci v režimu obchodního zákoníku ústní nepojmenovanou smlouvu, na jejímž základě se žalovaná zavázala poskytnout žalobci služby spočívající ve vyhotovení žádosti o poskytnutí finanční dotace Ministerstvem zemědělství ("odborné poradenství a vyhotovení projektu pro dotační titul"); s ohledem na nepravidelnost vypisování jednotlivých dotačních programů nebyla lhůta k plnění stanovena pevným datem a bylo ujednáno, že žalovaná si ponechá při získání dotace částku na administraci projektu (zálohová faktura č. 6/2006, výpověď jednatele žalobkyně). Nebylo sporným, že žalobce zaplatil žalované zálohu ve výši 35 000 Kč a že dopisem ze dne 20. 7. 2010 odstoupil od smlouvy za stavu, kdy žalovaná ani v dodatečné lhůtě nepředložila Ministerstvu zemědělství žádnou žádost o dotaci, přestože i v roce 2007 byly vypsány programy na rozvoj venkova (e-mailová korespondence mezi účastníky z let 2007 a 2009). Co se týče obsahu ústní smlouvy, obvodní soud vycházel z účastnické výpovědi žalobce, který se - na rozdíl od stěžovatelky - dostavil k soudu. Věrohodnost žalobce nebyla nijak zpochybněna a ani soud neshledal důvod mu nevěřit. Stěžovatelka naopak v průběhu řízení svá tvrzení postupně "upravovala", což vedlo obvodní soud k pochybám o její věrohodnosti. Nejprve uvedla, že nemá povědomost o uzavření písemné smlouvy, a proto žalobce neměl od čeho odstoupit. Žalobce však od samého počátku tvrdil, že byla uzavřena smlouva ústní. Poté stěžovatelka tvrdila, že splnila veškeré své závazky, přičemž projekt poskytla firmě Ryby raci s. r. o., ačkoliv faktura č. 6/2006 je vystavena na žalobce. Soud neuvěřil ani tvrzení stěžovatelky, že doručila žalobci fakturu č. 29 ze dne 12. 12. 2006, když jednak tuto fakturu vůbec nezmínila v dopise ze dne 28. 7. 2010, kterým reagovala na odstoupení od smlouvy, poprvé se o ní zmínila ve svém vyjádření k žalobě dne 28. 12. 2011. Soud naopak uvěřil žalobci, že tuto fakturu dříve neviděl. Stěžovatelka ani po poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nedoplnila svá skutková tvrzení o tom, jakým způsobem a kdy svůj závazek ze smlouvy splnila. Pokud za potvrzení o splnění závazku ze smlouvy považuje reference ze dne 24. 4. 2006 podepsané jednatelem žalobce, pak s tímto názorem se soud neztotožnil. V první řadě soud uvěřil žalobci, který uvedl, že reference si napsala sama stěžovatelka, přičemž jednatel žalobce tento dopis pouze podepsal, aniž by jej četl. Podstatné však je, že v dopise není žádné potvrzení žalobce o tom, že by stěžovatelka splnila své závazky ze smlouvy uzavřené v únoru 2006, když dopis obsahuje pouze obecná tvrzení o přípravě blíže nespecifikovaných materiálů požadovaných ze strany poskytovatele dotace. Ing. Ivan Ptáčník též nebyl statutárním orgánem společnosti Ryby raci s. r. o., jak je uvedeno pod dopisem. Z e-mailové korespondence mezi účastníky též plyne, že stěžovatelka ještě v roce 2007 psala žalobci, že dotace bude, jak mu slíbila, další korespondence mezi účastníky byla doložena i v roce 2009; lze proto logicky uzavřít, že pokud stěžovatelka slibovala žalobci ještě v roce 2007, že dotace bude, nemohl žalobce potvrdit v dopisu ze dne 24. 4. 2006, že stěžovatelka svůj závazek splnila. Za tohoto stavu uzavřel, že žalovaná je ve smyslu § 351 odst. 2 obch. zákoníku povinna vrátit žalobkyni poskytnuté plnění včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení (§ 369 odst. 1 obch. zákoníku, § 517 odst. 2 o. z. a § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. v platném znění). S poukazem na § 394 odst. 1 a § 397 obch. zákoníku odmítl námitku promlčení, vznesenou žalovanou, když počátek běhu čtyřleté promlčecí doby vázal na datum doručení odstoupení od smlouvy žalované (nejpozději dne 28. 7. 2010).

3. Městský soud napadeným rozsudkem napadený rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé potvrdil jako věcně správný. Uvedl, že stěžovatelka ani v odvolání nenamítá nic, s čím by se již nevypořádal soud prvního stupně (včetně námitky promlčení vznesené zjevně účelově, neboť v řízení bylo prokázáno, že ústní smlouva s ohledem na charakter jejího předmětu neobsahovala pevný termín splnění a že žalovaná ještě v roce 2007 ujišťovala jednatele žalobkyně o tom, že závazek ze smlouvy splní, viz e-mailová korespondence). Nelze odhlédnout ani od změn v obraně žalované, která zprvu tvrdila, že žádná smlouva nebyla uzavřena, a teprve posléze připustila ústní dohodu s tím, že projekt pro dotační titul poskytla personálně propojené společnosti Ryby raci s. r. o. (což je v dané věci právně bezvýznamné). Pokud předmětem ústní smlouvy bylo odborné poradenství a vyhotovení projektu pro dotační titul, přičemž žalovaná splnění všech závazků dokládá přípisem jednatele žalobkyně (zjevně za firmu Ryby raci s. r. o., v jejíchž orgánech figuroval) ze dne 24. 4. 2006, pak lze rovněž souhlasit s hodnocením tohoto důkazu soudem prvního stupně, neboť tato reference nemůže být podkladem pro závěr, že žalovaná jakékoliv plnění žalobkyni předala, a tím splnila své závazky ze smlouvy.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy rozhodovaly pouze na základě tvrzení jedné strany a že její tvrzení (včetně písemného důkazu) nebyly vzaty v úvahu. V konkrétnostech pak dodává následující. Stěžovatelka namítá, že pokud by byla uzavřena skutečně ústní smlouva, pak na vyhotovení projektu pro dotační titul ministerstva zemědělství (což plyne i z faktury č. 6), tedy nikoliv na získání dotace, jak "zcela chybně" dovozuje soud (soudy nerozpoznaly rozdíl mezi žádostí o dotaci a vyhotovením projektu). Stěžovatelka dále nesouhlasí s názorem soudu, podle kterého z písemného důkazu ze dne 24. 4. 2006 neplyne splnění závazku stěžovatelky, přičemž stěžovatelka z tohoto písemného důkazu cituje příslušné části. Stěžovatelka tedy předala žalobci projekt pro dotační titul, o čemž svědčí text podepsaný samotným žalobcem, a jiný důkaz na podporu svého tvrzení přirozeně nemá. Oba soudy věří v pravdomluvnost účastnické výpovědi žalobce, který však je zároveň žalobcem, a proto vypovídá jen to, co se mu hodí. Ing. Ivan Ptáčník je podnikatel, tedy profesionál, proto je tvrzení, že mu byl dopis podstrčen k podpisu, účelové.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla žalovanou v řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (dovolání ze zákona nepřípustné, viz i poučení odvolacího soudu v rozsudku).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

7. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

8. Co do skutkové roviny řízení - kam směřují námitky stěžovatelky - platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavějším by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

9. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit náležitý skutkový stav věci. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému skutkovému závěru, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými žalovanou v rámci celého dvojinstančního řízení. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze soudům - i pokud jde o právní posouzení věci - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

10. Samotná ústavní stížnost je pak především pokračováním v argumentaci stěžovatelky, s jejímiž námitkami se soudy dostatečně vypořádaly. Věc prošla dvěma stadii řízení před obecnými soudy a nesouhlas stěžovatelky s jejich závěry ještě neznamená zásah do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. V podrobnostech nelze než odkázat na jasná odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud poukazuje i na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a to ve vztahu k § 43 odst. 3, která umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavněprávních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci.

11. V konkrétnostech Ústavní soud dodává následující. Z předloženého spisového materiálu nelze dovodit, že by soudy rozhodovaly jen na základě tvrzení žalobce a že by tvrzení stěžovatelky (včetně písemného důkazu) nevzaly v úvahu. Soudy kriticky hodnotily tvrzení obou účastníků řízení, přičemž racionálně logicky vysvětlily, proč skutková verze stěžovatelky rozumně obhajitelná není a proč je naopak racionální verze žalobce. In concreto lze poukázat na závěry soudu prvního stupně ohledně tvrzení, že ke splnění závazku došlo již dne 24. 4. 2006, když později stěžovatelka opakovaně uvádí, že dotace bude (v podstatě, že svůj závazek bude nadále plnit). Stejně tak stěžovatelka dostatečně nevysvětluje posun v její skutkové verzi v řízení před soudem prvního stupně (srov. text výše). V ústavní rovině kautel spravedlivého procesu nelze dospět k závěru, že by soudy a priori věřily žalobci. Jeho úspěch v řízení nutně neznačí, že by došlo k jejich porušení, neboť hodnotily racionalitu každého jejich relevantního tvrzení, včetně souladnosti těchto tvrzení s provedenými důkazy. Stejně tak nemá z hlediska tvrzeného neústavního zásahu relevanci námitka, že soudy používaly označení pro popsání obsahu závazku zkratku v podobě označení "získání dotace" nebo "vyhotovení projektu pro dotační titul".

12. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.