III. ÚS 304/05
III.ÚS 304/05 ze dne 15. 9. 2005

N 178/38 SbNU 427
Časová působnost ustanovení § 306a odst. 2 (zrušení pravomocného rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému)

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila - ze dne 15. září 2005 sp. zn. III. ÚS 304/05 ve věci ústavní stížnosti R. M. proti jinému zásahu Krajského soudu v Ostravě učiněnému v trestním řízení ve věci sp. zn. 35 T 6/95, který stěžovateli nedoručil odsuzující rozsudek a vydal příkaz k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody, aniž by jej ve smyslu ustanovení § 306a odst. 2 trestního řádu poučil o možnosti navrhnout v osmidenní lhůtě zrušení rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému.
Ústavní soud zakazuje Krajskému soudu v Ostravě pokračovat v porušování ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a přikazuje mu, aby stěžovateli doručil odsuzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. ledna 1996 sp. zn. 35 T 6/95 vydaný v řízení proti uprchlému a poučil ho o právu navrhnout jeho zrušení.
Odůvodnění

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností, co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Ostravě (dále též "krajský soud") pokračovat v porušování jeho základních práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a přikázal mu poučit jej o právu navrhnout zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. ledna 1996 sp. zn. 35 T 6/95.

Z obsahu ústavní stížnosti, k ní přiložených materiálů a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 35 T 6/95 Ústavní soud zjistil:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. ledna 1996 sp. zn. 35 T 6/95 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v prodeji zboží a nákupu zboží za účelem prodeje na dobu pěti let. Trestní řízení proti stěžovateli bylo konáno jako řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. trestního řádu. Přidělený obhájce se vzdal práva na odvolání a státní zástupce odvolání nepodal. Rozsudek tak nabyl právní moci dne 1. února 1996. Poté, co byl stěžovatel zadržen Policií České republiky, byl na základě příkazu soudu dne 9. 12. 2004 dodán do výkonu trestu odnětí svobody, aniž by byl ve smyslu ustanovení § 306a odst. 2 trestního řádu poučen o možnosti navrhnout v osmidenní lhůtě zrušení rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému.

Stěžovatel se zaslání odsuzujícího rozsudku spolu s poučením ve smyslu § 306a odst. 2 trestního řádu opakovaně domáhal, přičemž předsedou senátu Krajského soudu v Ostravě JUDr. K. G. mu bylo sděleno, že nemá právo podat návrh na zrušení uvedeného rozsudku, neboť byl pravomocně odsouzen před 1. 1. 2002. Předseda senátu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2002 sp. zn. 6 Tdo 672/2002, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2004, dle kterého použití ustanovení § 306a odst. 2 trestního řádu nepřichází v úvahu tam, kde řízení proti uprchlému skončilo odsuzujícím rozsudkem, který nabyl právní moci nejpozději dnem 31. 12. 2001. Stěžovatel namítal, že citovaný judikát Nejvyššího soudu byl překonán nálezem Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. III. ÚS 686/04. Předseda senátu následně stěžovateli sdělil, že tento nález Ústavního soudu, byť je krajskému soudu znám, dosud nebyl publikován, přičemž judikát Nejvyššího soudu byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a je zatím obecnými soudy respektován (srov. č. l. 240-252 trestního spisu).

Dne 14. 6. 2005 podal stěžovatel proti shora konstatovanému postupu Krajského soudu v Ostravě ústavní stížnost. Stěžovatel namítá, že nebyl krajským soudem poučen o možnosti podat návrh na zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku ve smyslu § 306a odst. 2 trestního řádu, a že předseda senátu krajského soudu JUDr. K. G. nerespektuje nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 686/04, který se k otázce účinnosti ustanovení § 306a odst. 2 trestního řádu vyslovil. Tímto postupem krajského soudu mají být porušována stěžovatelova základní práva popsaná v úvodní části tohoto nálezu.

II.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření od účastníka řízení, Krajského soudu v Ostravě. Předseda senátu tohoto soudu JUDr. K. G. ve svém vyjádření uvedl, že ustanovení § 306a odst. 2 trestního řádu stanoví podmínky pro jeho aplikaci kumulativně, a nikoliv alternativně. To znamená, že obě podmínky (tj. jak skončení řízení proti uprchlému pravomocným odsuzujícím rozsudkem, tak odpadnutí důvodů, pro které se řízení proti uprchlému vedlo), musí nastat po datu 1. 1. 2002; jiný výklad prý zákon neumožňuje. Názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu sp. zn. III. ÚS 686/04, tj. že časový okamžik nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému není z hlediska použitelnosti ustanovení § 306a odst. 2 trestního řádu rozhodující, by podle názoru předsedy senátu krajského soudu vnesl do českého právního řádu nejistotu až chaos. O postup dle § 306a odst. 2 trestního řádu by totiž mohly žádat nejen osoby nalézající se ve výkonu trestu odnětí svobody, ale i ti, kteří již trest vykonali, tedy všechny osoby odsouzené jako uprchlé od roku 1961. Předseda senátu se dále neztotožňuje se závěrem Ústavního soudu, že odsouzený nemá možnost se k věci vyjádřit, neboť může kdykoliv podat návrh na obnovu řízení ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu a jeho výpověď by nepochybně byla novým důkazem soudu dosud neznámým. Za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek by mohlo dojít ke zrušení původního rozsudku. Z těchto důvodů předseda senátu navrhl, aby závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III. ÚS 686/04 byly revidovány a následně byla ústavní stížnost zamítnuta.

Stěžovatel byl požádán o sdělení, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, přičemž v přípise byl upozorněn na skutečnost, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude jeho souhlas ve smyslu § 101 odst. 4 občanského soudního řádu předpokládán, stěžovatel se ve stanovené lhůtě nevyjádřil a tato zákonná fikce je tedy naplněna. Krajský soud v Ostravě vyjádřil svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání ve shora konstatovaném vyjádření k ústavní stížnosti. Vzhledem k uvedenému a dále s ohledem ke skutečnosti, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v dané věci upuštěno (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
III.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí či zákonnost jiného postupu obecných soudů, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Do činnosti obecných soudů je tedy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím, opatřením nebo jiným postupem těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy je pak zakotveno právo obviněného obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce dle vlastního výběru, čímž je konkretizován obecný princip spravedlivého procesu vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky stanoví, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.

Podle ustanovení § 306a odst. 2 trestního řádu, skončilo-li řízení proti uprchlému pravomocným odsuzujícím rozsudkem a poté pominuly důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, na návrh odsouzeného podaný do osmi dnů od doručení rozsudku soud prvního stupně takový rozsudek zruší a v rozsahu stanoveném v § 306a odst. 1 trestního řádu se hlavní líčení provede znovu. O právu navrhnout zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku musí být při doručení rozsudku odsouzený poučen.

IV.

Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce shora konstatovaný postup Krajského soudu v Ostravě, přihlédl rovněž k citovanému ustanovení trestního řádu, a shledal, že ústavní stížnost stěžovatele je důvodná.

Ústavní soud se v citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 686/04 jednoznačně vyslovil k otázce časové působnosti ustanovení § 306a odst. 2 trestního řádu. V nálezu mimo jiné uvedl:

"Jak již Ústavní soud konstatoval ve svém předchozím nálezu sp. zn. I. ÚS 669/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 47), na řízení proti uprchlému je třeba hledět jako na řízení, které do značné míry omezuje ústavní principy spravedlivého procesu; z tohoto důvodu novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. reagovala na požadavek Úmluvy a Evropského soudu pro lidská práva a v novém ustanovení § 306a odst. 2 trestního řádu zakotvila možnost na návrh uprchlého zrušit pravomocný odsuzující rozsudek v jeho trestní věci. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva není řízení v nepřítomnosti v principu neslučitelné s Úmluvou, jestliže obviněný může později žádat, aby soud po jeho slyšení rozhodl o oprávněnosti trestního obvinění jak z hlediska skutkového, tak právního (rozsudek ve věci Poitrimol proti Francii z 23. 11. 1993, § 31). Tato skutečnost vyplývá i z důvodové zprávy ke zmíněné novele, dle které bylo ustanovení § 306a trestního řádu doplněno do trestního řádu, jelikož stávající právní úprava řízení proti uprchlému nestanovila výslovně postup v případech, kdy v průběhu řízení nebo po pravomocném odsuzujícím rozsudku odpadnou důvody, které k takovému řízení vedly. I v těchto případech je však třeba respektovat právo obviněného na řádný proces. Tento závěr uznává rovněž odborná literatura, dle které bylo nedostatkem řízení odporujícím zásadám řádného a spravedlivého procesu, pokud dle dřívější právní úpravy mohl být odsouzený dodán do výkonu trestu, aniž kdy obdržel rozsudek a aniž se vůbec mohl k věci vyjádřit (srov. Šámal, Král, Baxa, Púry: Trestní řád. Komentář. II. díl. 4. vydání, Praha 2002, str. 1812).

Z ustanovení § 306a odst. 2 trestního řádu je zřejmé, že v případě jeho aplikace musí nastat několik časově navazujících právních skutečností. V prvé řadě musí řízení proti uprchlému skončit pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Poté musí pominout důvody, které vedly k řízení proti uprchlému, což se ve velké části případů děje tím způsobem, že odsouzený je zatčen a dodán do výkonu trestu odnětí svobody. Poté mu musí být doručen odsuzující rozsudek se zvláštním poučením o možnosti podat návrh na zrušení rozsudku a na konání nového hlavního líčení; pokud odsouzený tento návrh podá v osmidenní lhůtě, je rozhodnutí soudu o zrušení rozsudku obligatorní. Je přitom zřejmé, že mezi vydáním odsuzujícího rozsudku a pominutím důvodů, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, velmi často existuje několikaletý odstup, zatímco další právní skutečnosti (pominutí důvodů, doručení rozsudku, podání návrhu) po sobě následují zpravidla bezprostředně.

Účelem zvolené právní úpravy je, aby osoba, která "přestane být uprchlou", měla možnost docílit opakovaného konání hlavního líčení způsobem dle § 306a odst. 1 trestního řádu, čímž je odstraněn nedostatek předchozí právní úpravy, která byla v rozporu s principy spravedlivého procesu. Stanovisko Nejvyššího soudu (vyslovené v usnesení ze dne 18. 9. 2002 sp. zn. 6 Tdo 672/2002, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2004), podle něhož ustanovení § 306a odst. 2 trestního řádu je použitelné jen v těch případech, kdy pravomocný odsuzující rozsudek nabyl právní moci nejdříve dne 1. 1. 2002, však vylučuje použití tohoto ustanovení v celé řadě případů, ve kterých odsuzující rozsudek nabyl právní moci do 31. 12. 2001 a po tomto datu pominuly důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo. Tento závěr Nejvyššího soudu je nepřiměřeně restriktivní a omezuje právo na spravedlivý proces u těch odsouzených, u kterých po účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. pominou důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo. Časový okamžik nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému není z hlediska použitelnosti ustanovení § 306a odst. 2 trestního řádu rozhodný. Vzhledem k principu spravedlivého procesu je nutno dát přednost interpretaci co nejvíce souladné s ústavním pořádkem; za rozhodující podmínku pro použití ustanovení § 306a odst. 2 trestního řádu je proto třeba pokládat skutečnost, že po účinnosti citované novely trestního řádu (tj. od 1. 1. 2002) pominou důvody, které vedly k řízení proti uprchlému."

Ze shora citovaného zřetelně vyplývá, že pokud u stěžovatele pominuly důvody, které vedly k řízení proti uprchlému, dne 9. 12. 2004, mělo být v jeho případě aplikováno ustanovení § 306a odst. 2 trestního řádu, tj. měl mu být doručen odsuzující rozsudek a zároveň měl být poučen o možnosti navrhnout jeho zrušení. Na závěrech vyslovených v citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 686/04 nemá Ústavní soud důvod nic měnit. K vyjádření předsedy senátu Krajského soudu v Ostravě uvádí Ústavní soud následující:

Nelze souhlasit se stanoviskem, že ustanovení § 306a odst. 2 trestního řádu umožňuje pouze ten výklad, že teprve po jeho účinnosti (tj. po 31. 12. 2001) musí skončit řízení proti uprchlému pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Pakliže Ústavní soud dospěl v citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 686/04 k závěru, že takový výklad je v rozporu s právem na spravedlivý proces těch odsouzených, u kterých po účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., tj. po 31. 12. 2001, pominou důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, pak veden zásadou preference ústavně konformního výkladu norem jednoduchého práva před jejich derogací vyložil ustanovení § 306a odst. 2 trestního řádu shora popsaným ústavně konformním způsobem.

Tvrzení předsedy senátu, že právní názor Ústavního soudu na časovou působnost ustanovení § 306a odst. 2 trestního řádu vyjádřený v nálezu sp. zn. III. ÚS 686/04 vnáší do českého právního řádu nejistotu až chaos, neboť o postup dle § 306a odst. 2 trestního řádu by pak mohli žádat všichni, kteří již trest vykonali, tedy i ti, co byli odsouzeni jako uprchlí od roku 1961, není korektní. Z nálezu sp. zn. III. ÚS 686/04 zřetelně vyplývá, že předmětné ustanovení je použitelné pouze v těch případech, kdy po účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. pominou důvody, které vedly k řízení proti uprchlému. Osob, u nichž důvody, které vedly k řízení proti uprchlému (tj. vyhýbání se trestnímu stíhání pobytem v cizině nebo skrývání se), pominuly před datem 1. 1. 2002, se aplikace § 306a trestního řádu netýká. Nepochybně se tedy nejedná o všechny osoby odsouzené jako uprchlé od roku 1961.

Byť tento závěr Ústavního soudu rozšiřuje oproti judikátu Nejvyššího soudu Rt 1/2004 okruh osob, které mohou podat návrh na zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku, nejedná se nepochybně o takový nárůst počtu oprávněných osob, aby mohl vnést do výkonu soudnictví nejistotu či chaos. Ústavní soud nesdílí ani obavy, že by snad mohlo dojít k enormnímu zatížení kapacity justice. Přihlédnout je třeba ke skutečnosti, že v rámci znovu provedeného hlavního líčení dle § 306a odst. 1 trestního řádu je možno u důkazů, jejichž povaha to nepřipouští nebo jejichž opakování brání jiná závažná skutečnost, pouze přečíst protokoly o provedení těchto důkazů v předchozím soudním řízení a obviněnému je umožněno se k nim vyjádřit.

Nelze se ztotožnit s názorem krajského soudu, že cíle sledovaného ustanovením § 306a trestního řádu lze vždy dosáhnout eventuální obnovou řízení. Návrh na obnovu řízení může odsouzený úspěšně podat jen v případech taxativně vymezených v ustanovení § 278 odst. 1, 4 trestního řádu Tento mimořádný opravný prostředek, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí, nemůže dostát požadavku Evropského soudu pro lidská práva vyjádřenému ve shora citovaném rozsudku ve věci Poitrimol proti Francii, aby soud po slyšení obviněného na jeho žádost rozhodl o oprávněnosti trestního obvinění jak z hlediska skutkového, tak právního.

V.

Stěžovateli je v rovněž třeba dát za pravdu, pokud spatřoval porušení svých práv v nerespektování závazného názoru Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky obecným soudem. Ústavní soud se k tomuto ustanovení již opakovaně vyjadřoval [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 76/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 47), sp. zn. II. ÚS 23/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 109), sp. zn. II. ÚS 19/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, nález č. 16)]. Konstatoval, že právní názory Ústavního soudu obsažené v jeho rozhodnutích směřují k ochraně ústavnosti, k níž byl Ústavní soud jako ústavní orgán podle čl. 83 Ústavy České republiky zřízen. Nedbání právních názorů Ústavního soudu vede při stejných skutečnostech k vědomému porušování ústavnosti, zvláště v případech, kdy jeho nálezy byly řádně publikovány, nebo byly-li soudy na ně výslovně upozorněny. Je třeba konstatovat, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 669/03, který se této problematiky týká, byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve svazku 32 jako nález č. 47. Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 686/04 sice nebyl ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud publikován, avšak nachází se ve všeobecně přístupné elektronické databázi ASPI (www.judikatura.cz), takže lze předpokládat, že byl Krajskému soudu v Ostravě znám, což ostatně vyplývá i z vyjádření předsedy senátu krajského soudu ze dne 13. 7. 2005. Krajský soud v Ostravě byl povinen se názorem v něm obsaženým řídit bez ohledu na skutečnost, zda tento nález byl či nebyl v předmětné době publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (pozn. red.: nález sp. zn. III. ÚS 686/04 byl posléze uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 45).

Pakliže Krajský soud v Ostravě nerespektuje právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. III. ÚS 686/04, porušuje tímto postupem čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.

VI.

Z důvodů shora uvedených nezbývá než uzavřít, že Krajský soud v Ostravě tím, že odmítá zaslat stěžovateli pravomocný odsuzujícího rozsudek s poučením o právu navrhnout jeho zrušení ve smyslu § 306a odst. 2 trestního řádu, porušuje stěžovatelovo právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1, 3 písm. c) Úmluvy, a nerespektováním názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. III. ÚS 686/04 porušil dále čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a rozhodl způsobem obsaženým ve výroku nálezu.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.