III. ÚS 303/06
III.ÚS 303/06 ze dne 31. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. Š., zastoupeného JUDr. Lubomírem Mondokem, advokátem se sídlem v Praze 10, Hokejová 928/4, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 22. 12. 2005, č.j. 15 Co 687/2004-413, a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 11. 6. 2004, č.j. 11 C 185/98-290, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, vydané v jeho občanskoprávní věci.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že napadeným rozsudkem (výrokem I.) odvolací soud potvrdil rovněž napadený rozsudek soudu prvního stupně co do výroku, kterým byla zamítnuta žaloba v části, kterou se stěžovatel proti vedlejšímu účastníkovi (Ing. F. Š.) domáhal zaplacení částky 261 403,75 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout přijetím peněžního plnění podle absolutně neplatné nájemní smlouvy, poskytnutého mu nájemci za užívání specifikovaných prostor v nemovitosti, jež je v jejich podílovém spoluvlastnictví.

Obecné soudy s poukazem na ustanovení § 457 obč. zák., podle nějž jsou v případě neplatnosti smlouvy její účastníci (míněno smluvní strany) povinni vzájemně si vrátit poskytnuté plnění, konstatovaly, že jelikož účastníky nájemní smlouvy ze dne 3. 12. 1992 byli na jedné straně právní předchůdce stěžovatele a vedlejší účastník (coby pronajímatelé) a na druhé straně K. T. a Ing. Y. J. (jakožto nájemci), vyrovnání z titulu bezdůvodného obohacení mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem (subjekty téže smluvní strany) nepřipadá v úvahu.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 11. 2009, č.j. 30 Cdo 4644/2009-502, dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, jelikož bylo svým obsahem především opřeno o nezpůsobilý (skutkový) dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., a naopak potřebná právní otázka zásadního významu jím otevřena nebyla.

Stěžovatel - ve shodě s argumentací uplatňovanou v řízení před obecnými soudy - v ústavní stížnosti namítá, že ustanovení § 139 obč. zák. (nikoli smlouva) nastolilo mezi účastníky řízení coby spoluvlastníky nemovitosti stav, jemuž je příznačný společný a nerozdílný přístup k přijímání užitků ze společné věci, a ve vztahu k třetím osobám to znamená, že všechna práva a povinnosti nabývají spoluvlastníci společně a nerozdílně, tj. nikoli "samostatně a egoisticky". To platí podle jeho názoru rovněž pro situace, kdy je třetí osobou zaplaceno nájemné podle platné smlouvy či peněžní náhrada za užívání nebytových prostor, je-li smlouva neplatná, neboť - oproti stanovisku Nejvyššího soudu formulovanému v rozsudku ze dne 29. 11. 2005, č.j. 33 Odo 1125/2004-270 - je namístě aplikovat dovolávané ustanovení § 139 odst. 1 obč. zák. nikoli jen na vztah "spoluvlastníků k třetím osobám", ale též na "vztah mezi spoluvlastníky navzájem". Stěžovatel upozorňuje, že též se zřetelem k jednostrannému poskytnutí slevy ("jménem" obou pronajímatelů) vedlejším účastníkem, má jím převzaté plnění od nájemců "všechny znaky plodu či užitku plynoucího z věci nalézající se ve spoluvlastnictví účastníků". Vzhledem k neplatnosti nájemní smlouvy pak tyto platby musí nutně představovat "peněžní náhradu za bezdůvodné obohacení", a není žádného důvodu, aby je vedlejší účastník nájemcům vracel. Obecné soudy kromě toho "uvažovaly nekonzistentně", jestliže neobjasnily, proč měly - dále - za to, že peněžní plnění přijaté vedlejším účastníkem je "právě ta polovina", která mu jako taková "patří celá". Konečně stěžovatel rovněž usuzuje, že vedlejší účastník, který jako jeden ze spoluvlastníků dohodl odlišný způsob plnění, aniž zajistil totéž pro něj, mu tím ztížil přístup k plnění nájemců ve svůj prospěch, jelikož nyní je jeho pohledávka "problematicky" vymahatelná. Porušil tedy rovněž "obecnou preventivní povinnost" podle § 415 obč. zák., a je tedy, míní stěžovatel, odpovědný za škodu v důsledku toho vzniklou.
Jak je patrné, podstatou ústavní stížnosti je především kritika z nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy.

Ústavní stížnost stěžovatel podal souběžně s dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud stěžovatele přípisem vyrozuměl, že s ohledem na zásadu subsidiarity ústavněprávního přezkumu bude ve věci vyčkávat a vrátí se k ní poté, co Nejvyšší soud o dovolání rozhodne. Stěžovatel v návaznosti na usnesení dovolacího soudu (ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení dne 22. 12. 2009, srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) žádný procesní návrh neučinil.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za korektní.

Vzhledem k tomu stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

To je významné potud, že tak je tomu v dané věci.

Posuzovaná ústavní stížnost totiž - de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry obecných soudů na úrovni jimi aplikovaného práva, a stěžovatel nedůvodně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozsudky dalšímu instančnímu přezkumu; jak bylo však výše řečeno, "věcná správnost" není sama o sobě kriteriem ústavněprávního přezkumu.

Z argumentace, ústavněprávně označené odkazy na prameny ústavního pořádku, je nutné zaznamenat, že čl. 90 Ústavy není způsobilým základem pro ochranu základních práv (o to v něm nejde) a tvrzené dotčení majetkových práv (čl. 11 Listiny) pak nemohlo nastat jinak, než na základě zjištění, že výsledek řízení, jímž mělo být způsobeno, byl dosažen procesně a potažmo ústavněprávně nekorektně, jinak řečeno, porušením zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jichž se stěžovatel dovolával rovněž.

V dané věci výlučně rozhodný deficit spravedlivého procesu se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Nic z toho posuzované ústavní stížnosti však nesvědčí.

Oba soudy své rozhodnutí řádně, logicky a smysluplně odůvodnily, a sjednotily se i v rozhodném právním závěru, jemuž není důvod vytýkat nedostatek věcné či právní přiléhavosti, který je obhajitelný, a nikterak se nenaznačuje, že pomíjí dříve fixované interpretační závěry, resp. že napadená rozhodnutí lze kritizovat jako překvapivá či dokonce excesivní.

Není posláním Ústavního soudu "řešit" sporné otázky podústavního práva, případně sjednocovat judikaturu obecných soudů, neboť to patří Nejvyššímu soudu. Stejně tak není žádného ústavněprávního důvodu, aby Ústavní soud vstupoval do výkladového sporu, zda pro vypořádání pronajímatelů v případě neplatné nájemní smlouvy má přednost vztah k nájemcům (§ 457 obč. zák.) nebo vztah mezi nimi, jsou-li podílovými spoluvlastníky (§ 139 obč. zák.), a to i kdyby se domníval, že - v obecné rovině - lze argumentovat i ve prospěch verze druhé (za předpokladu, že vztah dle § 457 obč. zák. byl již vypořádán, resp. jako takový uvážen).

Tím je výše předznačený úsudek, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, odůvodněn.

Již jen na vysvětlenou stěžovateli lze poznamenat následující.

Jeho názor o "prioritě" rozdělení peněžního plnění (přijatého od nájemců) mezi spoluvlastníky před jeho vypořádáním mezi smluvními stranami neplatné smlouvy výrazem jím označených ústavněprávních zásad zjevně není; jde očividně jen o problém podústavní, "správného" výkladu hmotného práva.

Z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu nelze obecným soudům, pakliže upřednostnily režim vypořádání podle § 457 obč. zák. a svůj závěr adekvátně odůvodnily, vytknout ničeho. Ostatně majetkový zájem, který stěžovatel sleduje, tím není potlačen, toliko je - co do pasivní legitimace odpovídajícího nároku - směrován jinam. Případné obtíže s jeho praktickým uplatněním koncepční znaky výkladu hmotného práva samozřejmě nemají.

Ke kritické právní otázce, otevřené stěžovatelovými námitkami, se ve srovnatelných skutkových a právních poměrech již dříve vyjádřil Nejvyšší soud, jmenovitě v rozsudku ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1125/2004, a to s právní větou, s níž jsou právní názory obecných soudů v souladu: Spoluvlastník nemovitosti, který přijal plnění z neplatné smlouvy o pronájmu nebytových prostor v ní se nacházejících, má povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy pouze tomu, kdo byl druhou smluvní stranou. Tou není další spoluvlastník nemovitosti v téže smluvní pozici, jemuž se plnění z neplatné smlouvy nedostalo (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 85/06).

Ústavní stížností napadené rozsudky obecných soudů nejsou v kolizi ani s rozhodovacími důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05 (včetně odlišného stanoviska k tomuto rozhodnutí připojenému); srov. popř. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud zmiňovaným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněnou), resp. ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 1245/2004, ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 770/2009, a ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3684/2008. Většinové vótum ve věci sp. zn. I. ÚS 383/05 dospělo k závěru, že v situaci, kdy žalobce (spoluvlastník nemovitosti) nebyl (jakožto pronajímatel) účastníkem neplatné nájemní smlouvy, není - se zřetelem k ustanovení § 457 obč. zák. - aktivně legitimován k podání žaloby uplatňující nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči nájemci ("věcně legitimováni - ať již jde o aktivní nebo pasivní legitimaci - z plnění z neplatné smlouvy jsou pouze účastníci smlouvy na obou stranách"), ale bylo třeba žalovat spoluvlastníka, který "umožnil" nájemci neoprávněně "užívat předmětnou nemovitost" (srov. § 451, § 458 odst. 1 ve spojení s § 137 odst. 1 a § 139 odst. 2 obč. zák.). V posuzované věci však stěžovatel účastníkem (neplatné) nájemní smlouvy byl (a přijal na jejím základě i zčásti peněžní plnění), pročež skutková podstata bezdůvodného obohacení podle § 457 obč. zák. v úvahu přichází.

A konečně, námitkami na téma aplikovatelnosti § 415 obč. zák. a "§ 154 odst. 1 o. s. ř." se v dané věci zabývat nelze vůbec; ústavní stížnost se totiž vyznačuje tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním a nastupuje coby přípustná až tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); stěžovatel však tuto námitku uplatnil teprve (vůbec poprvé) v ústavní stížnosti (respektive v souběžně podaném dovolání), a v této části je tudíž návrhem nepřípustným.

Je tedy namístě shrnout, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a jeho ústavní stížnost jakožto návrh zjevně neopodstatněný musel Ústavní soud podle výše citovaného § 43 odst. 2 písm. a), resp. (zčásti) podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítnout.

Nad tento ("věcný") rámec lze poznamenat, že byl k dispozici i "procesní" argument, vzhledem k němuž bylo namístě ústavní stížnost odmítnout. Ústavní stížnost totiž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl takto účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05, III. ÚS 344/06 a další). Zde je pak významné, že stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu nenapadl, pročež ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, a je (i proto) návrhem nepřípustným, který Ústavní soud odmítne podle § 43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu. Z obdobných důvodů ostatně Ústavní soud odmítl (usnesením ze dne 17. 5. 2006) i stížnost vedenou pod sp. zn. II. ÚS 85/06, na kterou stěžovatel jakožto věcně příbuznou odkazoval; je vhodné jen dodat, že v dané věci nebylo dovolání odmítnuto proto, že bylo nepřípustné objektivně.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.