III. ÚS 3024/09
III.ÚS 3024/09 ze dne 15. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 15. prosince 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti M. L., zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem AK Ritter - Šťastný se sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2009 č. j. 19 Co 159/2009-58 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. prosince 2008 č. j. 18 C 116/2008-38, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 24. 11. 2009 ústavní stížnost, kterou napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1, odst. 3 a čl. 38 odst. 21 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel uvádí, že se žalobou podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") domáhal náhrady škody ve výši 13.861.282,- Kč, která mu měla být způsobena průtahy v restitučním řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 376/1994. V předmětném řízení zahájeném matkou stěžovatele se jeho právní předchůdkyně domáhala neplatnosti dohody o vydání domu s pozemkem ve Vyškově, určení neplatnosti kupní smlouvy o jejich prodeji a určení povinnosti povinné osoby uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.").

V další části ústavní stížnosti stěžovatel popisuje průběh a výsledek předmětného řízení. Podle přesvědčení stěžovatele mu nesprávným úředním postupem vznikla škoda ve formě ušlého zisku z nebytových prostor užívaných neoprávněnými vlastníky po dobu více jak 12 let.

Závěrem stěžovatel "pro úplnost" uvádí, že proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání.

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 12. 2008 č. j. 18 C 116/2008-38 rozhodl o žalobě stěžovatele (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobce) o náhradu škody ve výši 13.861.282,- Kč proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti tak, že ji zamítl (výrok I.).

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v předmětné věci nelze žalobě vyhovět, neboť nebyly splněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za tvrzenou škodu, a to příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem. Podle názoru soudu prvního stupně se měl stěžovatel náhrady škody domáhat nejprve po povinné osobě, která vznik škody zavinila tím, že požadovanou nemovitost vydala neoprávněné osobě.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 9. 2009 č. j. 19 Co 159/2009-58 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a zdůraznil, že stěžovatel se v předmětné věci domáhá náhrady škody, nikoliv nemajetkové újmy. Odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) nezjistil existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzeným vznikem škody jako ušlým ziskem, a konstatoval, že "samotná délka soudního řízení není bezprostřední příčinou tvrzené škody".
III.

Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky pro její projednání.

Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, které jednotlivým subjektům slouží k ochraně jejich práv, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto rámci zejména soudů. Ústavní soud ve vztahu k nim nastupuje jako poslední možný prostředek - v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavní stížnosti patří proto zásada subsidiarity, v jejímž rámci je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.

Ústavní soud konstatuje, že atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na straně jedné se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, které právní řád konkrétnímu subjektu poskytuje, jenž nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům konkrétního subjektu teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována (ochráněna) ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 citovaného zákona); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 citovaného zákona). Pokud se týká posledně uvedeného procesního prostředku, v době jeho podání nebývá zřejmé, zda je přípustný či nikoli, a tedy, jestli jde o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele [v praxi jde zpravidla o dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."]. V takovém případě se dovolání stává přípustným až tehdy, pokud tak shledá dovolací soud. Vzhledem k této skutečnosti Ústavní soud netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. V případě, že stěžovatel takový procesní prostředek neuplatnil, nelze totiž ústavní stížnost odmítnout pro její nepřípustnost. Na straně druhé takový mimořádný opravný prostředek je možné uplatnit, aniž by tím byla poté ohrožena možnost podat ústavní stížnost, neboť pokud orgán, který o něm rozhoduje, jej odmítne jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenou lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Je tak možné tedy konstatovat, že podle současné právní úpravy není důvod k souběžnému podání dovolání a ústavní stížnosti, neboť i v situaci, v níž by dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, která tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.

Pokud tedy stěžovatel, jak uvedl v ústavní stížnosti, podal proti rozhodnutí odvolacího soudu souběžně s ústavní stížností dovolání [podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], probíhá řízení před orgány veřejné moci, v jehož rámci se stěžovatel může domáhat ochrany i svých ústavně zaručených základních práv a svobod. Za této procesní situace není důvod k tomu, aby Ústavní soud v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jehož dalším znakem je minimalizace zásahů do činnosti soudů, do doby, než bude toto řízení ukončeno, ve věci souběžně rozhodoval, či vyčkával rozhodnutí dovolacího soudu. Ústavní soud by totiž v takovém případě neúměrně prodlužoval své řízení o podané ústavní stížnosti a nepřímo by tak pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k čemuž, jak bylo vysvětleno shora, není důvod.

Stěžovatele takový procesní postup Ústavního soudu nepoškozuje, neboť i kdyby dovolací soud neshledal jeho dovolání přípustným, může případně stěžovatel podat novou ústavní stížnost, zohledňující i průběh a výsledek dovolacího řízení. Podmínkou v takovém případě je pouze to, aby mimořádný opravný prostředek byl řádně uplatněn.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2009

Jan Musil v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.