III. ÚS 3023/13
III.ÚS 3023/13 ze dne 20. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Vladimíra Lindy a 2. Ing. Zdeňka Lindy, obou zastoupených JUDr. Pavlem Dukátem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1618/30, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2013 č. j. 16 Co 129/2013-194 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. října 2012 č. j. 18 C 17/2010-148, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

1. Ústavní soud obdržel dne 1. října 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
2. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel přezkoumat formální podmínky přípustnosti takového návrhu podle zákona o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.

3. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Principy právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.

4. Ze samotného obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé byli v napadeném rozhodnutí Městského soudu v Praze řádně poučeni stran možnosti napadnout toto jeho rozhodnutí dovoláním. Z ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu přitom vyplývá, že účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, se může domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen "občanský soudní řád"). V opačném případě je třeba podanou ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 1215/13 ze dne 11. 6. 2013 nebo sp. zn. II. ÚS 1661/13 ze dne 14. 6. 2013, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovateli uplatněné námitky pak zjevně spadají do kategorie otázek hmotného práva, jejichž výklad je soudy nižších stupňů dle tvrzení stěžovatelů prováděn problematicky, nejednotně a způsobem rozporným se závěry judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Takové námitky jsou v řízení o dovolání vzhledem k výše uvedenému bezpochyby uplatnitelné, přičemž jakýkoliv předběžný názor na rozhodovací činnost Nejvyššího soudu nemůže stěžovatele pro řízení před Ústavním soudem zbavit jejich povinnosti řádného vyčerpání všech opravných prostředků.

5. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 2013

Jan Filip v. r. soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.