III. ÚS 3013/13
III.ÚS 3013/13 ze dne 9. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ivana Pura, 2. Karla Hendrycha, 3. Tomáše Hlavničky, 4. Tomáše Husáka, 5. Ing. Karla Rybáčka, 6. Marcely Sobotkové a 7. RNDr. Miroslava Sobotky, všech zastoupených JUDr. Petrem Zimou, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2013 č. j. 29 Cdo 2130/2012-413, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. června 2010 č. j. 5 Cmo 116/2010-335 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. září 2009 č. j. 29 Cm 241/2007-261, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 30. 9. 2013, doručenou Ústavnímu soudu v elektronické podobě téhož dne a v listinné podobě dne 2. 10. 2013, stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a v důsledku toho i právo na pokojné užívání majetku.

2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl zamítnut návrh stěžovatelů (navrhovatelů v řízení před obecnými soudy), jakož i obchodní společnosti DAY s. r. o. a Jana Juránka, směřující proti účastníkům řízení, a to účastníku č. 1 ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, s. r. o., a účastníku č. 2 ON SEMICONDUCTOR Corporation, na zaplacení náhrady škody v částkách, jež jsou uvedeny ve výroku I tohoto usnesení, a dále bylo navrhovatelům uloženo zaplatit účastníkům řízení náhradu nákladů řízení (výroky II až X).

3. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") bylo k odvolání navrhovatelů usnesení krajského soudu jako věcně správné podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") potvrzeno a navrhovatelům bylo uloženo zaplatit účastníkům řízení náhradu nákladů odvolacího řízení. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání navrhovatelů proti usnesení vrchního soudu s tím, že ve vztahu ke stěžovatelům není přípustné, a to ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2012).

II. Argumentace stěžovatelů

4. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že obecné soudy řešily situaci, kdy koncern nejprve plně začlenil ovládanou společnost - 1. účastníka do své struktury, načež se rozhodl jednu ze třech činností ovládané osoby převést do jiného podniku své skupiny. Posledně uvedené rozhodnutí ovládající osoby - 2. účastníka nebylo uvedeno ve zprávě o vztazích mezi propojenými osobami. Soud jmenoval znalce, aby zprávu přezkoumal, ten nemohl úkol splnit, protože ovládaná osoba mu odmítla vydat potřebné podklady. Stěžovatelé se návrhem domáhali náhrady škody podle § 66a odst. 14 obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák."), a to i vůči ovládané osobě, neboť ta bránila přezkoumání zprávy o takto vzniklých vztazích. V důsledku jejího jednání nemohli vyjít z výsledku šetření znalce pro přezkoumání dané zprávy, a tak výši náhrady škody stanovili podle dvou znaleckých posudků, z nichž vyplynulo, že hodnota ovládané společnosti se snížila o 707 Kč na akcii, podpůrně při stanovení této výše vycházeli z údajů o jejích ziscích, resp. ztrátě v období před a po rozhodnutí o převedení činnosti.

5. Obecné soudy pak měly způsobit porušení výše uvedených základních práv stěžovatelů tím, že "ignorovaly" jejich námitku, že ovládaná osoba zmíněným postupem znemožnila znalci provést komplexní šetření stran zprávy o vztazích. Pokud Nejvyšší soud uvedl, že se toto týká postupu v jiném soudním řízení, což nemůže mít vliv na rozhodnutí v projednávané věci, podle stěžovatelů přehlédl, že žádné jiné soudní řízení nemohlo vést k postihu ovládané osoby za porušení součinnosti znalci a nemohlo jim nahradit újmu. Především pak nechal bez povšimnutí, že účastníci řízení těžili z daného protiprávního jednání, kdy výsledek přezkumu zprávy o vztazích mohl být klíčovým důkazem ohledně újmy a její výše. Stěžovatelé z toho vyvozují, že má-li být zachována rovnost stran, pak okolnost, že ovládaná osoba zabránila šetření, musí mít důsledky v oblasti rozložení důkazního břemene, a to tak, že je na ovládající a ovládané osobě, aby dokázaly, že nešlo o opatření ve smyslu § 66a odst. 8 a 14 obch. zák., a podobně, pokud vznikla po přesunu činnosti ztráta, aby prokázaly, že nešlo o újmu způsobenou daným opatřením. V případě, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení rozložení důkazního břemene, je dán důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla Nejvyšším soudem řešena, byla otázka (ne)přípustnosti dovolání řešena nesprávně.

6. Podle stěžovatelů obecné soudy měly také ignorovat jejich další námitku, jestliže vycházely ze zprávy Ivana Nedjalkova a výpovědi Ing. Ireny Zapletalové, přestože jde o zaměstnance ovládané osoby, kteří mají zájem na výsledku sporu, navíc prvně jmenovaný byl členem představenstva, které rozhodlo, že znalci předmětné podklady nevydá, a Ing. I. Zapletalová byla členkou dozorčí rady, která měla zprávu o vztazích kontrolovat. Tímto postupem prý nebyl respektován názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 37/03 o výslechu účastníka řízení jako podpůrném důkazu. Kromě toho proti těmto důkazům vznesli věcné a logické námitky, krajský soud se jimi však nezabýval, a proto je uplatnili v odvolání, ovšem ani vrchní soud se jimi nezabýval, pouze uvedl, že o jejich hodnověrnosti nemá žádné pochybnosti.

7. Stěžovatelé dále shledávají jako nepřípadnou argumentaci Nejvyššího soudu, podle níž okolnost, že se odvolací soud odmítl vyjádřit ke skutkové argumentaci, nelze napadnout žádným dovolacím důvodem. Odvolací soud na svou přezkumnou činnost zcela rezignoval, přičemž ani jeden z obecných soudů se nezabýval tím, jak je možné skutkový závěr ohledně toho, zda určitá činnost byla konkurenceschopná, učinit na základě výslechu Ing. I. Zapletalové, která nebyla schopna jmenovat ani žádného konkurenta, který vykonává stejnou činnost, ani žádný zdroj informací o ceně dané činnosti, a nevysvětlil, proč mu přisoudil větší váhu než posudku znalce, jenž dospěl k závěru, že se hodnota podniku snížila.

8. Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posoudil nesprávně i z toho hlediska, že v dané věci bylo třeba řešit otázku vztahů mezi členy faktického koncernu, kde subjekty mají vztah ovládající a ovládané osoby a souběžně obchodněprávní závazkový vztah a kde ovládající osoba oznámila přesun činnosti do jiného podniku a současně to, že koncern jako obchodní partner nebude odebírat její produkci. Bylo tedy třeba rozhodnout, zda jde o opatření ovládající osoby nebo o rozhodnutí obchodního partnera. Nalézacímu soudu v této souvislosti vytýkají rozpory v jeho závěrech, neboť na straně jedné uvedl, že rozhodnutí o převodu činností bylo opatřením ovládající osoby, a sdělení koncernu o ukončení odběru její činnosti je jeho potvrzením, na straně druhé shledal, že ukončení činnosti bylo důsledkem ztráty obchodního partnera, a tvrdí, že pokud ovládající osoba prosadí takový systém, že se stane výlučným obchodním partnerem ovládané osoby, pak na rozhodnutí přestat odebírat činnost nelze nahlížet jako na běžné obchodní rozhodnutí, protože stav závislosti, pokud jde o odběr výrobků či služeb, byl vyvolán začleněním ovládané osoby do koncernu.

9. Jestliže Nejvyšší soud v rámci posuzování přípustnosti dovolání uvedl, že jde o námitku proti závěru o existenci liberačního důvodu, je to v rozporu s obsahem odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, neboť nalézací soud shledal, že ukončení dané činnosti bylo výlučně v důsledku ztráty hlavního obchodního partnera, a tedy že vůbec neexistovala příčinná souvislost mezi rozhodnutím ovládající osoby a ukončením činnosti. Jak dále stěžovatelé uvádějí, členové faktického koncernu jsou běžně provázáni také obchodněprávními závazkovými vztahy, přičemž je třeba stanovit meze, kdy vzájemné obchodněprávní vztahy lze (ještě) považovat za běžnou obchodní činnost nebo (již) za (dovolené či zakázané) opatření ovládající osoby, a tudíž Nejvyšší soud neměl k této otázce mlčet.

10. Stěžovatelé poukazují i na to, že vždy jednali poctivě, svá akcionářská práva řádně vykonávali, avšak nezneužívali, a když se řídící osoba koncernu rozhodla, že podstatnou část činnosti přesune na společnost, kterou stoprocentně vlastní, a v právě ten okamžik se rozhodla i o tom, že ostatní akcionáře vytěsní postupem podle § 220p obch. zák., přičemž zkoušela přesunem výroby zdůvodnit, že za akcie, které se na trhu obchodovaly za cenu kolem 1 600 Kč, poskytne vypořádání 410 Kč, předložili obě věci k soudu. Závěrem připomínají, že důsledkem nepoctivého postupu žalované strany je nedostupnost klíčového důkazu ohledně způsobené újmy a její výše, a s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3/10 tvrdí, že povinností soudů je "udělat vše pro spravedlivé řešení, v dané věci se pak pokusit zajistit rovnost v uplatnění práva".
III. Formální předpoklady projednání návrhu

11. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

13. Ústavní soud úvodem, jak opakovaně činí ve svých rozhodnutích, připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojícím mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), a že mu (tudíž) nepřísluší hrát roli "superrevizní" instance v systému obecné justice, přezkoumávající celkovou zákonnost (či věcnou správnost) soudních rozhodnutí. Z tohoto důvodu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ (zde obchodního zákoníku) je principiálně věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do této rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady se přitom jedná lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

14. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vznášejí některé námitky procesní povahy, jakož i námitky stran hodnocení důkazů a přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, resp. jejího rozsahu, ve své podstatě však jde o polemiku s právním posouzením věci vrchním, ale i krajským soudem v rovině tzv. podústavního práva, konkrétně především ustanovení § 66a odst. 8 a 14 obch. zák. Jak patrno z napadených rozhodnutí, vrchní soud dospěl ke stejnému výsledku jako krajský soud, nicméně jejich přístup nebyl zcela shodný. Krajský soud vycházel z toho, že se stěžovatelům nepodařilo újmu prokázat, neboť tvrzenou tvorbou opravných položek v účetní dokumentaci či rezervy na odstupné se majetek 1. účastníka nesnížil. Současně se však zabýval otázkou, zda by eventuálně byl naplněn liberační důvod ve smyslu § 66a odst. 14 věty třetí obch. zák., tedy že by příslušné opatření bylo přijato i osobou, která není osobou ovládanou, za předpokladu, že by tak učinila s péčí řádného hospodáře, načež uzavřel, že podmínky citovaného ustanovení byly naplněny, neboť - ve stručnosti řečeno - k ukončení uvedených činností muselo dojít z důvodu nekonkurenceschopnosti. Vrchní soud první otázku zodpověděl shodně s krajským soudem, byť s poněkud jiným odůvodněním, a to tak, že nebylo v řízení prokázáno, že ovládající osoba požadovala po osobě ovládané přijetí opatření - rozhodnutí o ukončení výroby; jde-li pak o naplnění liberačního důvodu, považoval odvolací soud za nadbytečné se danou otázkou zabývat. Dlužno dodat, že některé zjištěné skutečnosti, jež krajský soud zvažoval při posouzení věci z hlediska § 66a odst. 14 věty třetí obch. zák., vzal přitom vrchní soud v úvahu při posuzování z hlediska § 66a odst. 14 věty první obch. zák. S ohledem na výše uvedený skutkový závěr konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že by přijetím opatření - rozhodnutím o ukončení montážní činnosti byla způsobena újma. Nejvyšší soud v napadeném usnesení posléze shledal, že námitky dovolatelů se týkají (ne)existence liberačního důvodu, na němž však rozhodnutí odvolacího soudu postaveno není, a uzavřel, že právní závěr odvolacího soudu dovoláním napaden nebyl.

15. V ústavní stížnosti stěžovatelé tento závěr Nejvyššího soudu relevantním způsobem nezpochybňují, když v podstatě jen opakují svou argumentaci uplatněnou v dovolání a tvrdí, že úvaha Nejvyššího soudu je "v naprostém rozporu s obsahem odůvodnění usnesení soudu prvního stupně a soudu odvolacího" (nikoliv tedy obsahem odůvodnění dovolání), přičemž však poukazují jen na závěry nalézacího soudu, že ukončení příslušné činnosti bylo důsledkem ztráty hlavního obchodního partnera. Z toho pak plyne, že stěžovatelé, pakliže v dovolání nenapadli příslušný právní závěr odvolacího soudu, v uvedeném ohledu "nevyčerpali" daný mimořádný opravný prostředek, a tudíž není možné požadovat po Ústavním soudu, aby se - v podstatě namísto Nejvyššího soudu - zabýval otázkou, zda může daný právní závěr odvolacího soudu, vycházející ze závěru skutkového, že to nebyl 2. účastník jako ovládající osoba, kdo požadoval přijetí opatření - rozhodnutí o ukončení výroby, obstát (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pro případ, že argumentace stěžovatelů je míněna tak, že pod (nedovolené) jednání, jež je upraveno v ustanovení § 66a odst. 8 obch. zák., lze - za určitých okolností (začlenění ovládané společnosti do koncernu a vytvoření stavu závislosti na něm) - podřadit taktéž postup, kdy v rámci faktického koncernu ovládající osoba rozhodne o ukončení odběru konkrétní činností ovládané osoby a o jejím přesunu na jiného člena koncernu, se Ústavní soud z důvodu, aby se vyhnul možné výtce "formalistického" přístupu, zabýval i touto otázkou, nicméně shledal, že ani v tomto ohledu stěžovatelům nelze přisvědčit (k tomu viz bod 20).

16. Stěžovatelé v ústavní stížnosti ovšem brojí i proti samotnému skutkovému závěru, na němž vrchní soud své rozhodnutí založil, s tím, že je nesprávný, a to vzhledem k vadnému hodnocení provedených důkazů, konkrétně výpovědi Ing. I. Zapletalové, kterou samotný krajský soud kvalifikoval jako výpověď účastníka řízení, a zprávou I. Nedjalkova. V této souvislosti stěžovatelé poukazují i na protiprávní jednání 1. účastníka, spočívající v tom, že jeho představenstvo neuvedlo ve zprávě o vztazích mezi propojenými osobami předmětné opatření a neumožnilo soudem jmenovanému znalci, aby tuto zprávu přezkoumal, přičemž tvrdí, že výsledek šetření by byl v dané věci klíčovým důkazem a že proto tato skutečnost měla vést k jinému rozložení tzv. důkazního břemene, a to tak, že je na obou účastnících, aby prokázali, že nešlo o opatření ve smyslu § 66a odst. 8 a 14 obch. zák., resp. že pokud podle účetní uzávěrky vznikla ztráta, musí tito prokázat, že nešlo o újmu způsobenou opatřením ovládající osoby.

17. Jak již bylo výše uvedeno, vrchní soud dospěl ke skutkovému závěru, že nebylo zjištěno, že by to byla ovládající osoba, kdo požadoval přijetí předmětného opatření, nikoliv tedy, že by nebyla prokázána újma, resp. její výše. V této souvislosti nutno podotknout, že stěžovatelé v ústavní stížnosti sice tvrdí, že uvedené šetření znalce mělo představovat rozhodující důkaz, nikoliv však z hlediska relevantního závěru vrchního soudu, ale "ohledně způsobené újmy a její výše" (navíc ani v tomto ohledu stěžovatelé nevysvětlují, z jakého důvodu by tomu tak mělo být). Především pak se otázka možného "obrácení" tzv. důkazního břemene nejeví s ohledem na konkrétní okolnosti případu jako významná. Jak zřetelně plyne z "druhostupňového" rozsudku, vrchní soud, byť výslovně zmínil jen zprávu I. Nedjalkova a výpověď Ing. I. Zapletalové, vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně jako celku (viz str. 18 rozsudku, kde se uvádí, že: "Skutková zjištění učiněná krajským soudem z jím provedených důkazů, stejně jako zjištěný skutkový stav, jsou správná."). Tyto pak vytvářejí poměrně plastický obraz toho, za jakých okolností došlo k ukončení montážní a kontrolní činnosti u 1. účastníka. Nelze přitom říci, že by se jednalo o případ tzv. důkazní nouze způsobený "bezradností stěžovatelů", jež nastala v důsledku protiprávního postupu představenstva 1. účastníka, ale o případ, kdy ze skutkových zjištění lze vyvodit, resp. kdy vrchní soud vyvodil, že 2. účastník dané opatření po 1. účastníkovi nepožadoval (viz str. 19 rozsudku, kde se uvádí "naopak bylo vyvráceno provedenými důkazy..."). Pokud stěžovatelé namítají, a to v souvislosti s hodnocením výše zmíněných důkazů, porušení zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř., lze se ztotožnit s tím, že vrchní soud v podstatě jen odkázal na odůvodnění rozsudku krajského soudu. Tato námitka by však mohla mít význam za předpokladu, pokud by se téhož pochybení dopustil soud nalézací a odvolací instance by takovéto vady nenapravila, resp. pokud by nedůvodnost uplatněných námitek nebylo možné vyvodit z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v souzené věci nebylo, neboť krajský soud provedl poměrně podrobné dokazování, přičemž své skutkové závěry opřel nejen o výše uvedené důkazy, ale i o řadu důkazů dalších.

18. Co se týče námitky vadného hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud pravidelně upozorňuje na to, že mu z hlediska tzv. důkazního řízení nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s takovým hodnocení neztotožňoval; z hlediska ústavnosti lze za relevantní považovat případ tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (závěry), jenž zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby v příslušných úvahách obecných soudů. Samotná skutečnost, že obecný soud přisoudil určitému důkazu větší "váhu", než by tomu podle názoru dotčeného účastníka řízení mělo být, ještě věc do ústavní roviny neposouvá. Stěžovatelé se ústavní stížností sice dovolávají nálezu ze dne 11. 1. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 37/03 (N 5/36 SbNU 35; 93/2005 Sb.), kde se Ústavní soud vyjadřuje k subsidiární povaze daného důkazu. Ta ostatně plyne z ustanovení § 131 odst. 1 o. s. ř. a týká se podmínek provedení důkazu, nikoliv však jeho hodnocení. Při něm se uplatní zásada volného hodnocení důkazů, byť soud musí vzít v úvahu, že vyslýchaný účastník je obvykle na věci osobně zainteresován.

19. V této souvislosti je pro úplnost třeba dodat, že stěžovatelé přitom soudům nižších stupňů vytýkají, že výše uvedený důkaz, jakož i důkaz zprávou I. Nedjalkova učinil předmětem svých úvah, z jakého důvodu by však jejich relevantní skutkové závěry (míněno z hlediska výše uvedeného právního názoru vrchního soudu), postavené nejen na těchto důkazech, ale i na důkazech dalších, nemohly z hlediska ústavnosti obstát, zřejmé není.

20. Pokud jde o další námitky v ústavní stížnosti obsažené, tyto se týkají existence liberačního důvodu ve smyslu § 66a odst. 14 obch. zák., a na něm, jak se již vyjádřil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, rozhodnutí vrchního soudu, jenž korigoval právní závěry krajského soudu, postaveno nebylo. Namítají-li stěžovatelé, že pokud ovládající osoba prosadí takový systém, že se stane výlučným obchodním partnerem ovládané osoby, nelze - s ohledem na stav její závislosti - pohlížet na rozhodnutí přestat odebírat určitou činnost jako na běžné obchodní rozhodnutí, jde o polemiku s názorem obecných soudů na interpretaci a aplikaci ustanovení § 66 odst. 8 a 14 obch. zák., tj. "podústavního" práva, což rovněž věc do ústavní roviny neposouvá, a ze samotné ústavní stížnosti, a ani jinak neplyne, v čemž by protiústavnost daného postupu měla spočívat. Nutno předeslat, že to bylo právě začlenění 1. účastníka do koncernu, jež mělo pozitivní vliv na předchozí výsledky hospodaření a (potažmo) na cenu akcií 1. účastníka, jak sami stěžovatelé upozorňují v ústavní stížnosti, přičemž je otázkou, zda by tomu tak bylo, pokud by stěžovateli zmiňovaná závislost na koncernu nevznikla. Dále Ústavní soud nemá důvod domnívat se, že by ovládající osoba pro převedení části výroby do Malajsie měla jiné důvody než ekonomické, neboť jednak u podnikatelského subjektu lze sotva předpokládat iracionální chování vedoucí k ekonomickým ztrátám, jednak s danou úvahou plně korespondují výsledky dokazování v daném soudním řízení (např. s. 7 až 15 odůvodnění usnesení krajského soudu). Skutečnost, že by předmětné opatření bylo učiněno z nějakých jiných důvodů, se tak vůbec nejeví jako pravděpodobná, když ani sami stěžovatelé žádné vysvětlení nepředestírají. Jestliže se pak některé činnosti 1. účastníka staly neefektivními (resp. méně efektivními než v jiném závodu koncernu) v důsledku situace na trhu, ukončení jejich odběru je jejím logickým důsledkem; i když došlo k vytvoření stavu závislosti ovládané společnosti, není Ústavní soud přesvědčen o tom, že by ovládající osoba měla povinnost (stojící proti svobodě podnikání v čl. 26 Listiny základních práv a svobod) příslušnou činnost zachovat tím, že je bude dotovat, eventuálně - což je ve svých důsledcích totéž - omezení jejích činností nějakým způsobem ovládané osobě (jakožto "újmu") kompenzovat.

21. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.