III. ÚS 3012/12
III.ÚS 3012/12 ze dne 13. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. L., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Dukátem, advokátem se sídlem Na Pankráci 1618/30, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. října 2011 č. j. 40 C 5/2010-20, spojené s návrhem na zrušení části ust. § 14 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, která zní: "určená ke dni 24. června 1991" a části ust. § 28a cit. zákona, která zní "v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a"., za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. srpna 2012, se stěžovatel domáhal zrušení výroku pod bodem I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. října 2011 č. j. 40 C 5/2010-20, a to pro porušení čl. 4, čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení části ust. § 14 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, která zní: "určená ke dni 24. června 1991" a části ust. § 28a cit. zákona, která zní "v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a".

II.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. října 2011 č. j. 40 C 5/2010-20 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal toho, aby žalované České republice - Ministerstvu zemědělství byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 10.000,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II). Uvedený rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. května 2012 č. j. 51 Co 206/2012-36 jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že přípustnost odvolání nezakládá ani nesprávné poučení soudu prvního stupně o tom, že odvolání proti jeho rozsudku je přípustné. Vzhledem k vadnému poučení, poskytnutému stěžovateli soudem prvního stupně ohledně odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za včas podanou.
III.

Podle ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném od 1. července 2009 není odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000,- Kč přípustné, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v její právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny 10 000,- Kč.

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10 000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či v usnesení ze dne 13. října 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, posoudil Ústavní soud podané ústavní stížnosti v daných věcech jako zjevně neopodstatněné, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

Stěžovatel namítá porušení procesního základního práva (čl. 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové, jehož porušení ostatně stěžovatel ani netvrdí), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

Ve vztahu k návrhu na zrušení označených zákonných ustanovení Ústavní soud uvádí, že z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ust. § 43 odst. 1 nebo odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tento návrh sdílí procesně její osud, tj. jeho možné projednání v návaznosti na dikci ust. § 74 zákona o Ústavním soudu pozbývá právního základu (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95).

Při shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ústavní stížností (akcesoricky) spojený návrh na zrušení označených zákonných ustanovení Ústavní soud odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. § 43 odst. 2 písm. a) cit. zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.