III. ÚS 3010/09
III.ÚS 3010/09 ze dne 16. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu Odborové organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu se sídlem v Bouzově, Bouzov 8, za níž jedná předsedkyně PhDr. Hana Pavlů, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 23. listopadu 2009 elektronickou cestou podání stěžovatelky, směřující proti výroku IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. 8 Ca 119/2006. Toto podání však postrádalo náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zejména nesplňovalo požadavek povinného zastoupení advokátem a nebylo k němu přiloženo napadené rozhodnutí obecného soudu.

Stěžovatelka v návrhu výslovně uvedla, že si je vědoma obligatorní podmínky povinného zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem dle ust. § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, stejně jako skutečnosti, že Ústavní soud sám účastníkům řízení zástupce neustanovuje. Stěžovatelka dále uvedla, že se dne 24. 9. 2009 obrátila na Českou advokátní komoru s žádostí o určení advokáta k poskytnutí bezplatné právní služby podle ust. § 18 odst. 2 zák. č. 85/1996 Sb. - k zastupování v řízení před Ústavním soudem v této věci. Česká advokátní komora sice vydala dne 29. 9. 2009 rozhodnutí č. j. e-21/09, stěžovatelka však považuje podmínky tohoto rozhodnutí za neakceptovatelné a podala proti němu správní žalobu u Městského soudu v Praze. Ústavnímu soudu stěžovatelka navrhuje, aby řízení o její ústavní stížnosti proti výroku IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. 8 Ca 119/2006, bylo přerušeno analogicky podle § 109 o. s. ř. do skončení řízení o správní žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí předsedy ČAK ze dne 29. 9. 2009 č. j. e- 21/09.

Současně stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud lhůtu k odstranění vad podání ve smyslu ust. § 34 odst. 1 ve spojení s ust. § 41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu stanovil až do doby 30 dnů od vydání rozhodnutí Městského soudu v Praze o výše uvedené správní žalobě stěžovatelky.
Jak vyplývá z evidence podání Ústavního soudu, obracela se stěžovatelka (resp. její právní předchůdkyně Základní organizace evid. č. 20-0135-3805 Odborového svazu státních orgánů a organizací v Bouzově, zastoupená rovněž PhDr. H. P. jako předsedkyní) již v minulosti na Ústavní soud s obdobným návrhem, v němž odstranění nedostatku povinného zastoupení dle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vázala na skončení řízení o správní žalobě proti rozhodnutí předsedy ČAK. PhDr. H. P. bylo již přípisem soudce zpravodaje ze dne 26. 3. 2009 v řízení sp. zn. III. ÚS 359/09 sděleno, že jí navrhovaný postup, spočívající v přerušení řízení o ústavní stížnosti do rozhodnutí obecného soudu v jiné věci, není přípustný.

Ústavní soud je při svém rozhodování vázán zákonem a stěžovatelkou navrhovaný postup by ve své podstatě znamenal obcházení zákonného požadavku povinného zastoupení advokátem ve smyslu ust. § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Smyslem tohoto procesního institutu je, aby Ústavní soud jako specializovaný soudní orgán ochrany ústavnosti nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků jednání (viz např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 89/94, dostupný v on-line databázi rozhodnutí Ústavního soudu). Povinnost být v řízení zastoupen se zásadně vztahuje na celé řízení, včetně sepsání samotné ústavní stížnosti. Právní úprava přitom Ústavnímu soudu neumožňuje, aby po stránce materiální zkoumal, proč navrhovatel podmínku uvedenou v ust. § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nesplnil a po zjištění překážek, jež snad stěžovateli brání v opatření právního zastoupení, řízení o ústavní stížnosti přerušoval do doby, než tato překážka na straně stěžovatele odpadne. Takový postup by byl zcela v rozporu s výše uvedeným smyslem povinného zastoupení a neúnosně by znásobil agendu Ústavního soudu řešením otázek, jež mu ve skutečnosti nepřísluší. Navíc by takový postup řízení před Ústavním soudem neúměrně prodlužoval.

Na skutečnost, že stěžovatel není v řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem, nelze hledět jako na překážku v postupu řízení ve smyslu ust. § 107 a násl. o. s. ř., ale jako na překážku ad limine, pro níž řízení nemůže být vůbec zahájeno, resp. v řízení pokračováno. Jediné, co Ústavnímu soudu přísluší v případě podání návrhu bez povinného zastoupení a dalších náležitostí, je výzva stěžovateli k odstranění vad v určené lhůtě ve smyslu § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Není však nevyhnutelnou podmínkou, aby se takového poučení - zejména o povinném zastoupení - dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než prostřednictvím advokáta, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a totožného poučování postupem formalistickým a neefektivním.

V případě stěžovatelky soudce zpravodaj z evidence podání zjistil, že stěžovatelka, resp. její právní předchůdkyně zastoupená touž předsedkyní PhDr. H. P., podala u Ústavního soudu od počátku roku 2007 kolem třiceti podání, jež byla s jedinou výjimkou vždy odmítána jako zjevně neopodstatněná, nepřípustná či zatížená formálními vadami. O povinnosti zastoupení advokátem dle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu byla PhDr. H. P. vyrozuměna např. již výzvou ze dne 10. 5. 2007 (ve věci sp. zn. II. ÚS 1107/07), výzvou ze dne 4. 2. 2008 (ve věci sp. zn. IV. ÚS 202/08) či výzvou ze dne 28. 5. 2009 (ve věci II. ÚS 1286/09). O nepřípustnosti procesního postupu, jež stěžovatelka navrhuje, byla obšírně poučena přípisem ze dne 26. 3. 2009 ve věci sp. zn. III. ÚS 359/09.

S ohledem na uvedené skutečnosti soudce zpravodaj vychází z odůvodněného předpokladu, že stěžovatelka byla v okamžiku podání seznámena se všemi zákonem předvídanými požadavky na obsahové a formální náležitosti návrhu na zahájení řízení. Za situace, kdy stěžovatelka sama deklaruje závislost odstranění vad jejího podání na skončení jiného soudního řízení, ač si musí být vědoma nepřípustnosti takového postupu, považuje soudce zpravodaj za bezúčelné, aby v tomto řízení stěžovatelku ještě vyzýval k odstranění vad podání. Soudce zpravodaj proto návrh, který trpěl vadami, pro něž nebyl před Ústavním soudem meritorně projednatelný, podle ust. § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2009

Jan Musil v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.