III. ÚS 3009/12
III.ÚS 3009/12 ze dne 11. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Bc. Michalem Březovjákem, advokátem se sídlem Zlín, Vavrečkova 5262, proti rozsudkům Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 7. 2011 č. j. 9 C 80/2009 a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 2. 5. 2012 č. j. 59 Co 429/2011-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označené rozsudky v jeho občanskoprávní věci.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 9 C 80/2009 se podává, že soud rozsudkem ze dne 22. 7. 2011 č. j. 9 C 80/2009 uložil stěžovateli a V. S. (žalovaným) zaplatit společně a nerozdílně každému z žalobců částku 30 000 Kč (výroky I. a III.) z titulu nezaplaceného nájemného z nebytových prostor pronajatých žalobci žalovaným a zamítl žalobu žalobců v části, v níž se každý z nich domáhal po žalovaných zaplacení částky 20 000 Kč (výroky II. a IV.).

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 2. 5. 2012 č. j. 59 Co 429/2011-114 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a IV. změnil tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně každému z žalobců částku 10 000 Kč, a ve zbytku rozsudek potvrdil. Odvolací soud shledal nájemní smlouvu uzavřenou mezi žalobci a žalovanými platnou, a na jejím základě vznikl žalovaným společný nájem nebytových prostor; jelikož takový vztah zákon neupravuje, řídí se v souladu s ustanovením § 853 občanského zákoníku režimem vztahů obsahem a účelem nejbližších, tj. ustanovením § 700 a násl. občanského zákoníku, v důsledku čehož jsou žalovaní z právních úkonů týkajících se společného nájmu oprávněni a zavázáni společně a nerozdílně. Kompenzační námitky vznesené žalovanými soud nepovažoval za řádně uplatněné a způsobilé k započtení, neboť tvrzená pohledávka z bezdůvodného obohacení nebyla splatná (žalovaní žalobce nevyzvali k jeho vydání). Oproti soudu prvního stupně dohodu uzavřenou účastníky dne 7. 3. 2006, jíž měla být nájemní smlouva změněna, posoudil jako neplatnou pro neurčitost rozsahu a způsobu provedení sjednaných oprav nemovitosti žalovanými.

Stěžovatel v ústavní stížnosti shledává překvapivým postup okresního soudu, který poučil o povinnosti prokázat výši nákladů vynaložených na opravy nemovitosti, avšak poté, kdy žalovaní navrhli důkazy a požádali o poskytnutí lhůty k jejich předložení, rozhodl, že provedeny nebudou. Krajskému soudu vytýká, že se nezabýval námitkou neplatnosti nájemní smlouvy, a aniž by zopakoval důkaz příjmovým pokladním dokladem, dospěl k závěru, že vzájemné pohledávky žalovaných nebyly prokázány. Ve vztahu k uplatněné kompenzační námitce stěžovatel poukazuje na ústní jednání ze dne 25. 4. 2012, při němž ji dostatečně specifikoval; posouzení otázky splatnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení považuje za formalistické a extrémně odporující principům spravedlnosti, neboť z projevu vůle žalovaného S. při ústním jednání dne 19. 7. 2011 (směřujícího k započtení) dostatečně vyplývá, že se domáhá vydání bezdůvodného obohacení započtením, a kompenzační námitku je třeba hodnotit současně jako výzvu k zaplacení; ustanovení § 581 odst. 2 občanského zákoníku ostatně podle stěžovatele připouští jednostranné započtení nesplatné pohledávky osoby, která projevuje vůli směřující k započtení, proti splatnému nároku. Analogickou aplikaci ustanovení o společném nájmu bytu stěžovatel považuje za svévolnou pro nerespektování kogentní normy, jmenovitě ustanovení § 512 odst. 1 občanského zákoníku, které mělo být použito, jestliže obecná ustanovení o nájemní smlouvě pluralitu na straně nájemců a pronajímatelů neřeší. Konečně stěžovatel namítá, že neměl možnost reagovat na překvapivý názor odvolacího soudu, dle kterého je dohoda ze dne 7. 3. 2006 neplatná; je přesvědčen, že soud měl v souladu s ustanovením § 35 odst. 2 občanského zákoníku zkoumat, zda lze dohodu vyložit podle vůle účastníků dohody.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě budou napadená rozhodnutí podrobena běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Nad rámec řečeného Ústavní soud dodává, že hodnocení kompenzačních námitek soudem jako předčasně vznesených odpovídá právu i konstantní rozhodovací praxi (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006 sp. zn. 29 Odo 204/2003, dle kterého "zápočet nesplatné pohledávky na pohledávku splatnou jednostranným úkonem věřitele je ze zákona vyloučen. Z uvedeného plyne, že dokud není pohledávka splatná, nelze ji započítat proti splatné pohledávce"). Přitom dále platí, že "bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 občanského zákoníku. Teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán" (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1012/2001), a je součástí judikatury Nejvyššího soudu i názor, že "i kdyby ... úkon žalovaného směřující k započtení byl zároveň výzvou k plnění, stala by se započítávaná pohledávka ve smyslu § 563 občanského zákoníku splatnou teprve dnem následujícím po doručení výzvy žalobci a v okamžiku, kdy byl projev započtení učiněn, nemohla být tudíž splatná a způsobilá k započtení. Úkon směřující k započtení pohledávky, který žalovaný učinil v průběhu řízení, aniž předtím vyzval žalobce k jejímu zaplacení, proto nemohl mít žádné právní účinky a způsobit zánik žalované pohledávky" (rozsudek ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. 33 Odo 1642/2006).

Oproti tvrzení stěžovatele se krajský soud platností nájemní smlouvy zabýval (srov. str. 5 rozsudku) a aplikaci ustanovení § 700 a násl. občanského zákoníku při posuzování solidarity na straně žalovaných racionálně odůvodnil.

Co do požadavku posouzení dohody ze dne 7. 3. 2006 podle zásad vyjádřených v ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku shledává Ústavní soud, že ani z jejich hlediska není závěr krajského soudu o její neurčitosti (o rozsahu rekonstrukce nemovitosti) hodnotitelný jako výraz neodůvodněné svévole.

K námitce stěžovatele o překvapivosti postupu okresního soudu při ukončení dokazování postačí odkázat na odůvodnění rozsudku krajského soudu (srov. str. 7).

Na vyloženém základě je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je tím doloženo.

Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.