III. ÚS 3004/13
III.ÚS 3004/13 ze dne 5. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky D.A.S., pojišťovny právní ochrany, a. s. se sídlem Praha 4 - Michle, Vyskočilova 1481/4, zastoupené Mgr. Pavlem Gécim, advokátem se sídlem Praha 7, U studánky 3, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 6. 2013 č. j. 214 C 30/2012-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu vydané v její občanskoprávní věci, a to pro porušení jejího práva na soudní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 90 Ústavy České republiky.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu se podává, že Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 27. 6. 2013 č. j. 214 C 30/2012-55 zamítl stěžovatelčinu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala zaplacení částky 673,30 Kč s úrokem z prodlení z titulu dlužného pojistného (výrok I.), jelikož žalovaný v den jednání dlužnou částku zaplatil. Soud žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.), protože žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, se práva na náhradu nákladů řízení vzdal.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že právě ona byla tím účastníkem řízení, který měl ve věci plný úspěch, neboť žalovaný dlužnou částku zaplatil teprve v den vyhlášení rozsudku při ústním jednání, neúčast na kterém právě z procesně ekonomických důvodů omluvila. I kdyby tomuto jednání byla přítomna, nemohla by postupovat jinak, než žádostí odročení jednání k prověření tvrzení žalovaného že jeho dluh zanikl. Stěžovatelka je přesvědčena, že žalobu nevzala zpět z důvodu, který je omluvitelný.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Ze stěžovatelkou dovolávaného článku 36 odst. 1 Listiny tedy neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá; výjimkou jsou - v obecné rovině - situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatelky (o což zde nejde) anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.

Speciálně k otázce náhrady nákladů řízení, o niž jde v dané věci, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku bylo v předchozím předestřeno; vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Jinými slovy, otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavně právní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především tehdy, když soudem vydané rozhodnutí je důsledkem výkladové či aplikační libovůle, resp. postrádá srozumitelné odůvodnění, případně když nákladový výrok není v souladu s tím, co v řízení vyšlo najevo.

Taková situace - zjevného excesu - v dané věci nenastala (rozhodnutí je odůvodněné, lze je hájit), byť z hlediska požadavků přiléhavého vypořádání nákladového poměru je kontrérní názor stěžovatelky pochopitelný. Nicméně je stejně tak skutečností, že jiné možnosti, než ty, které využil obecný soud, mu zákon přímo nedává.

Stejně tak významné je, že věc svojí povahou před Ústavní soud nepatří, neboť těžko lze uvěřit, že na straně stěžovatelky - pojišťovny mohlo dojít k újmě na právech základních, jestliže spor byl veden o 673,30 Kč (!).

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že právě tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.