III. ÚS 2994/09
III.ÚS 2994/09 ze dne 30. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. K., zastoupeného JUDr. Miloslavem Petrželou, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1439/2008, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 7. 2009, č.j. 1 To 48/2007-1248, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi podle jeho názoru mělo dojít k porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"). Spolu s tím stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud do doby, než bude vydán tento nález, odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu.

Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání (resp. věcné projednání) zákonem o Ústavním soudu.
Z ústavní stížnosti a vyžádaných listin - coby rozhodné - vyplývá, že stěžovatel (obdobně jako spoluodsouzený JUDr. J. B.) proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podal (současně) i dovolání, jímž ohlásil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu., o němž dosud nebylo rozhodnuto (věc Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 317/2010).

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (speciální úprava je pak stanovena pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - viz § 72 odst. 4 citovaného zákona).

Ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

Uvedené je namístě doplnit tím, že vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 tr. řádu) dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. tr. řádu) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy. Zůstává na stěžovateli, aby podle konkrétních okolností věci zvážil, zda v rámci dovolání lze efektivně uplatnit námitky, které zamýšlí inkorporovat rovněž do ústavní stížnosti.

V procesní situaci, kdy stěžovatel již dovolání odkazující na některý ze zákonem stanovených dovolacích důvodů podal, a to souběžně s ústavní stížností, je podstatné následující.

Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.

Úkolem Ústavního soudu není (s výjimkami zde nepodstatnými) měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.

To platí logicky i tehdy, jestliže stěžovatel podal dovolání (viz § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, citovaný výše), neboť je též ono nadáno potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí, případně s kasačními účinky, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosíci obdobné nápravy, kterou stěžovatel sleduje současně podanou ústavní stížností.

Jinak řečeno, jelikož podání ústavní stížnosti implikuje jí inherentní směřování k rozhodnutí o ní (a nikoli k "vyčkávání výsledku dovolacího řízení", ať již cestou faktickou nebo formální, včetně přerušením ústavněprávního řízení), je souběžným zahájením dovolacího řízení založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně, tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný.

Výše zaznamenaný princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno i dovolací řízení, je návrhem podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, a musí být podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (soudcem zpravodajem) odmítnuta.

Tím je výrok usnesení odůvodněn, přičemž lze odkázat i na četná jiná rozhodnutí Ústavního soudu s obdobným závěrem (v trestních věcech kupř. sp. zn. IV. ÚS 546/02, sp. zn. IV. ÚS 715/02, sp. zn. III. ÚS 51/03, sp. zn. I. ÚS 276/05, sp. zn. I. ÚS 136/06, sp. zn. II. ÚS 447/06, sp. zn. I. ÚS 1363/07, sp. zn. I. ÚS 875/08, sp. zn. IV. ÚS 1378/08, sp. zn. I. ÚS 2316/08, sp. zn. III. ÚS 192/09, sp. zn. III. ÚS 553/09, ve věcech občanskoprávních viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 294/08, sp. zn. IV. ÚS 616/08, sp. zn. I. ÚS 368/04, sp. zn. III. ÚS 345/07, sp. zn. III. ÚS 654/07, sp. zn. III. ÚS 1102/07, sp. zn. II. ÚS 1974/07, sp. zn. II. ÚS 3232/07, sp. zn. IV. ÚS 2114/08, sp. zn. III. ÚS 2885/09 a sp. zn. III. ÚS 198/10, a srov. i sdělení Ústavního soudu, publikované pod č. 32/2003 Sb., jakož i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 11. 2007 ve věci Soffer proti České republice, stížnost č. 31419/04).

Vzhledem k takto založenému výsledku řízení pozbývá logicky podkladu možnost věcně reagovat na stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu a netřeba zde ani zvláštního (negativního) výroku (srov. kupř. sp. zn. III. ÚS 478/06, III. ÚS 260/09, III. ÚS 198/10); stěžovateli přitom ustanovení § 265o odst. 1 (resp. § 265h odst. 3) tr. řádu poskytuje - ve prospěch zájmu, jež tímto akcesorickým návrhem sledoval - procesní instrument zjevně srovnatelný.

Je přiléhavé již jen doplnit, že dostupnost ústavní stížnosti stěžovateli tím není dotčena.

Bude-li totiž posléze dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e), popř. f) tr. řádu, běží mu nová lhůta k ústavní stížnosti od doručení takového usnesení, a to platí stejně tak (tím spíše) v případě, že dovolací soud o dovolání rozhodne věcně, a zamítne je, neboť pak bylo rozhodnutím o posledním opravném prostředku, jež stěžovateli příslušel (pakliže na základě podaného dovolání dovolací soud napadené rozhodnutí nižšího soudu zruší, nastane situace identická se současnou potud, že řízení před obecnými soudy nadále probíhá - viz výše).

Nelze ovšem vyloučit, že se v dovolacím řízení posléze ukáže, že dovolání stěžovatele nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, kupříkladu proto, že bylo objektivně nepřípustné, bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů, anebo bylo podáním kvalifikovaně vadným, případně i podáním opožděným [srov. § 265i odst. 1 písm. a) - d) tr. řádu]. Takové situace nezbývá interpretovat než tak, že je tím zpochybněn - a to dodatečně - implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ustavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž že podané dovolání (naopak) je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním. Ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud proto projedná, neboť není přijatelné, aby - zjednodušeně řečeno - prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Jiné řešení k dispozici není, neboť splnění procesních podmínek, jež otevírá prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, Ústavní soud sám posuzovat nemůže. Z popsaných alternativ odmítnutého dovolání mohou vyvstat stěžovateli nepříznivé důsledky v případě, že podat dovolání bylo obligatorní (aby vyhověl požadavku zakotvenému v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak stěžovatel tak učinil procesně neregulérně, neboť to je nevyhnutelné postavit naroveň situaci, kdy dovolání nepodal vůbec.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2010

Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.