III. ÚS 2992/09
III.ÚS 2992/09 ze dne 5. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Infinity, a. s. se sídlem v Pardubicích, Staročernská č. 1799, zastoupeného Mgr. Danielem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Šťáhlavce č. 1105/16, proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ČR sp. zn. 5 Afs 9/2009 ze dne 28. 8. 2009, Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 99/2008 ze dne 24. 11. 2008 a Finančního ředitelství v Hradci Králové č. j. 3574/08-1500-607686 ze dne 7. 4. 2008 a o návrhu na zrušení části ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení části ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se svou ústavní stížností, včas podanou v elektronické podobě se zaručeným elektronickým podpisem, domáhá, s tvrzením porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 95 odst. 1 a 2 Ústavy ČR, zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci a zrušení označeného zákonného ustanovení.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, byla tímto rozsudkem zamítnuta kasační stížnost stěžovatele, směřující proti označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Tímto byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti označenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Pardubicích č. j. 214966/07/248912/4289 ze dne 7. 12. 2007, kterým nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o vrácení přeplatku ve výši 607.046,- Kč. Kasační soud zjistil ze správního spisu, že v projednávané věci nedošlo k vyměření daně dle § 46 odst. 5 zákona o správě daní, neboť správce daně ve věci (opětovně) podaného dodatečného daňového přiznání zahájil vytýkací řízení, čímž projevil vůli dle ustanovení § 46 odst. 5 cit. zákona nepostupovat. O podaném dodatečném daňovém přiznání nebylo tak, za v rozhodnutí podrobně popsaného skutkového stavu, rozhodnuto a nárokovaný nadměrný odpočet ve výši 607.046,- Kč nebyl tedy vyměřen. Kasační soud proto učinil závěr, že nevyměřením nadměrného odpočtu nevznikl, resp. nemohl vzniknout stěžovatelem namítaný přeplatek; nebylo rozhodnuto ani o tom, zda by tento vůbec vznikl, stěžovateli nebylo možno přisvědčit v tom, že daň byla fiktivně vyměřena dle ustanovení § 46 odst. 5 cit. zákona a že mu vznikl vratitelný přeplatek (§ 64 odst. 4 cit. zákona). Kasační soud tak uzavřel, že závěr správního soudu o tom, že stěžovateli přeplatek z důvodu absence vyměření nadměrného odpočtu v žalované výši nevznikl, je správný. V odůvodnění svého rozhodnutí, předmětem jehož přezkumu již nebylo zodpovězení otázky, zda došlo k prekluzi práva daň z přidané hodnoty za období duben 2002 dodatečně vyměřit, se pak dále kasační soud, již jen v rámci "obiter dictum", vyjádřil i k výkladu ustanovení § 47 cit. zákona a zároveň dodal, že v případě, kdy z důvodu nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu dojde k prekluzi práva v neprospěch daňového subjektu, lze nepříznivé důsledky, které takovým postupem vzniknou, řešit již jen postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nikoliv však účelovým výkladem zákona.

V ústavní stížnosti směřující proti označeným rozhodnutím stěžovatel po rekapitulaci postupu správce daně, finančních orgánů a správních soudů tvrdí porušení shora označených základních práv, k čemuž podle něj došlo neústavní interpretací a aplikací ustanovení § 2 odst. 1, § 32 odst. 1, 8, § 41 odst. 1, § 43 odst. 1, § 46 odst. 1, 4, 5 zákona o správě daní a poplatků, jakož i ustanovení § 47 cit. zákona, jehož část odst. 1, týkající se daňového odpočtu, považuje za protiústavní z důvodů, které v ústavní stížnosti dále rozvádí.
Ústavní soud, poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Zdůraznit třeba, že rozhodnutí správního orgánu ze dne 10. 4. 2007, v němž bylo ustanovení § 47 zákona o správě daní a poplatků přímo aplikováno, nabylo právní moci již dne 23. 4. 2007, aniž bylo toto či tehdejší postup správního orgánu ze strany stěžovatele, aspoň to z obsahu ústavní stížnosti neplyne, napaden. Rozhodnutí orgánů veřejné moci v záhlaví označená a ústavní stížností napadená byla vydána následně, na základě žádosti stěžovatele o vrácení přeplatku, resp. týkala se již pouze vrácení přeplatku. Úvahy kasačního soudu, vztahující se k tomu, že stěžovateli ve smyslu ustanovení § 64 zákona o správě daní a poplatků a § 37a zákona č. 588/1992 Sb., vratitelný přeplatek nevznikl, obsažené v napadeném rozhodnutí, včetně nemožnosti fiktivního vyměření daně dle ustanovení § 46 odst. 5 zákona, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, a proto v tomto směru lze na odůvodnění kasačního soudu odkázat a zároveň připomenout, že Ústavní soud již v předchozí judikatuře vymezil své postavení ve vztahu ke správnímu soudnictví po vzniku Nejvyššího správního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. června 2004 sp. zn. III. ÚS 219/04, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591; usnesení ze dne 10. září 2008 sp. zn. II. ÚS 442/06, usnesení ze dne 15. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 1187/07 či usnesení ze dne 17. září 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08), a dal najevo, že započetím činnosti Nejvyššího správního soudu náleží právě tomuto soudu provádět výklad podústavního práva v rámci správního soudnictví a sjednocovat judikaturu správních soudů, a to za současného respektování ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud není povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Takový stav, který by z uvedeného důvodu vyžadoval v poměru k napadeným rozhodnutím jeho zásahu, však zjištěn nebyl.

Z uvedeného je patrno, že Ústavní soud považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, a proto ji jako takovou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení části ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992, o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě odmítnutí ústavní stížnosti z důvodů uvedených v ustanovení § 43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu sdílí procesně její osud i tento návrh.

Za tohoto stavu byla ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení zákonného ustanovení bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. ledna 2010

Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.