III. ÚS 299/10
III.ÚS 299/10 ze dne 11. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků nemovitostí Sokolovská 41/4, IČ 267 41 997, se sídlem Sokolovská 41/4, 186 00, Praha 8 - Karlín, právně zastoupeného Mgr. Róbertem Hodankem, advokátem AK se sídlem Wichterlova 2372/8, 182 00 Praha 8 - Libeň, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2009 č. j. 62 Co 453/2009-90, 62 Co 454/2009, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. února 2010, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2009 č. j. 62 Co 453/2009-90, 62 Co 454/2009, a to pro porušení článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a dále článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. června 2009 č. j. 56 C 287/2008-58 ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 10. srpna 2009 č. j. 56 C 287/2008-68 bylo zastaveno řízení o zaplacení částky 234,40 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. bylo rozhodnuto, že žalovaný F. T. je povinen zaplatit žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") na náhradě nákladů řízení částku 16 340,- Kč. Ve výroku pod bodem III. bylo rozhodnuto, že žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 600,- Kč.

K odvolání žalovaného bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2009 č. j. 62 Co 453/2009-90, 62 Co 454/2009 usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrzeno; ve výrocích pod body II. a III. bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 6 300,- Kč a žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 600,- Kč (výrok pod bodem I. usnesení odvolacího soudu). Ve výroku pod bodem II. Městský soud v Praze rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že ačkoli stěžovatel navrhuje zrušení usnesení Městského soudu v Praze jako celku, nesouhlasí pouze s výroky, které se týkají nákladů řízení. Stěžovatel namítá, že napadeným usnesením odvolací soud k odvolání žalovaného ve výroku pod bodem I. potvrdil výrok pod bodem I. usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, avšak zásadním způsobem změnil výrok pod bodem II. usnesení soudu prvního stupně tak, že zavázal žalovaného zaplatit stěžovateli na nákladech řízení pouze částku Kč 6 300,- Kč a ve výroku pod bodem III. napadeného usnesení rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V daném případě stěžovatel učinil dvakrát částečné zpětvzetí žaloby z důvodu chování žalovaného, který uhradil stěžovateli 33 383,92 Kč a část úroků z prodlení a 10 958,58 Kč (celkem 44 342,50 Kč a část úroků). Dále stěžovatel vzal zcela zpět žalobu o zaplacení 234,40 Kč, a to aniž by mu žalovaný tuto částku zaplatil. Pokud jde o procesní zavinění na zastavení řízení, žalovaný procesně zavinil, že řízení muselo být zastaveno co do zaplacení 44 342,50 Kč a stěžovatel procesně zavinil, že řízení muselo být zastaveno co do zaplacení 234,40 Kč. Dle ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. je tedy žalovaný povinen hradit stěžovateli, který byl v řízení zastoupen advokátem, náklady právního zastoupení dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., vypočítané z částky 44 342,50 Kč.

Stěžovatel uvádí, že pokud by byl žalovaný v řízení zastoupen advokátem, byl by stěžovatel povinen hradit žalovanému náklady právního zastoupení dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., vypočítané z částky 234,40 Kč. Navíc odvolací soud nepřiznal stěžovateli ani náklady právního zastoupení v odvolacím řízení, ve kterém se žalovaný neúspěšně domáhal mj. zrušení výroku pod bodem I. usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení o zaplacení 234,40 Kč (přičemž zpětvzetí žaloby o zaplacení této částky bylo plně v dispozici stěžovatele ve smyslu ust. § 96 odst. 1, 4 o. s. ř.); odvolací soud to odůvodnil tím, že oba účastníci měli v odvolacím řízení stejný úspěch. Tím, že odvolací soud zavázal žalovaného, který procesně zavinil zastavení řízení co do částky 44 342,50 Kč, uhradit stěžovateli náklady nalézacího řízení nikoliv z částky 44 342,50 Kč, ale pouze z částky 234,40 Kč (kde není procesní zavinění žalovaného na zastavení řízení) a dále tím, že nepřiznal stěžovateli náklady právního zastoupení v odvolacím řízení, porušil prý právo stěžovatele na náhradu nákladů právního nastoupení v nalézacím řízení v částce 16 040,- Kč a na náhradu nákladů právního nastoupení v odvolacím řízení v částce 4 800,- Kč. Celkem měl prý stěžovatel právo na přiznání nákladů právního zastoupení v částce 20 840,- Kč, kdežto odvolací soud rozhodl, že má právo na náklady právního zastoupení pouze v částce 6 300,- Kč. Takové rozhodnutí považuje stěžovatel za nezákonné, neboť poškozuje stěžovatele o částku 14 540,- Kč a je výsledkem nesprávné interpretace právních norem upravujících náhradu nákladů řízení odvolacím soudem.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 nebo sp. zn. IV. ÚS 131/08, sp. zn. IV. ÚS 61/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz); procesní povaha soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k základním právům a svobodám, které jsou ústavně chráněny. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z článku 36 odst. 1 Listiny. Protože nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesně právních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran ve věci a další skutečnosti významné pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a podle toho o nákladech řízení rozhodovaly. Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

O takový případ se však v souzené věci nejedná.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Ohledně namítaného porušení článku 90 Ústavy Ústavní soud dodává, že citované ustanovení přímo neupravuje ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantuje zásadní principy činnosti soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaného článku v Ústavě.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.