III. ÚS 2987/12
III.ÚS 2987/12 ze dne 20. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 20. září 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti a) P. D. a b) A. D., zastoupených JUDr. Miroslavem Vojtěchem, advokátem se sídlem Závišova 13, 140 00 Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2012 č. j. 29 Co 80/2012-253 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. prosince 2011 č. j. 22 C 252/2007-239, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé v podané ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud obdržel dne 6. 8. 2012, navrhují zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí pro údajné porušení článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ke skutkové stránce věci uvádějí, že ve sporu o určení vlastnictví byli zastupováni v řízení před soudem prvního stupně J. P. jako obecným zmocněncem. Plnou moc udělenou jmenovanému zmocněnci odvolali, proto rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 9. 2011 č. j. 22 C 252/2007-222 předali novému právnímu zástupci k podání odvolání, které jím bylo podáno dne 11. 11. 2012.

Teprve po doručení usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, zjistili, že jejich obecný zmocněnec z důvodu své nemoci předal výše označený rozsudek bez dalších informací jejich právnímu zástupci až dne 27. 10. 2011, tedy třetí den běhu odvolací lhůty. Nepodání návrhu na prominutí zmeškání lhůty k odvolání stěžovatelé odůvodňují tím, že se o bližších podrobnostech doručení rozsudku dověděli až z rozhodnutí o odmítnutí odvolání.

Stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy měly zohlednit a "respektovat" jejich procesní situaci a důvody, které vedly k opožděně podanému odvolání a pokud jejich odvolání soudy odmítly, opírajíce se o příslušná ustanovení občanského soudního řádu, je jejich postup výrazem "neodůvodněného přepjatého formalismu" při výkladu této procesní normy.

Napadeným rozhodnutím stěžovatelé vytýkají rovněž jejich údajně nedostatečné odůvodnění; je v nich prý seznatelný zjevný "extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými", odůvodnění "nevychází z platné právní úpravy", obecné soudy prý dostatečně nezjistily skutkový stav věci, jejich rozhodnutí je tak "projevem libovůle spočívající v pouze formálním uplatnění příslušných ustanovení občanského soudního řádu".

Odvolacímu soudu pak stěžovatelé vytýkají, že se řádně nevypořádal s jejich odvolacími námitkami, jeho rozhodnutí není prý "jasně a přesvědčivě odůvodněno".

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 19. 12. 2011 č. j. 22 C 252/2007-239 odmítl pro opožděnost odvolání stěžovatelů ze dne 11. 11. 2011, doručené soudu téhož dne, proti rozsudku téhož soudu ze dne 9. 9. 2011 č. j. 22 C 252/2007-222, neboť patnáctidenní lhůta k podání odvolání počala běžet dne 25. 10. 2011 a marně uplynula dne 8. 11. 2011.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 4. 2012 č. j. 29 Co 80/2012-253 odvoláním napadené usnesení jako věcně správné potvrdil, přičemž zdůraznil, že odvolání neobsahovalo návrh na prominutí zmeškání lhůty, i když stěžovatelé podávali tzv. blanketní odvolání prostřednictvím svého právního zástupce za situace, kdy věděli o všech relevantních skutečnostech doručení rozsudku soudu prvního stupně. Stěžovatelé o odvolání zplnomocnění obecného zmocněnce J. P. soud neinformovali, takže soud doručoval rozsudek náhradním způsobem.
III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud z důvodu námitek uplatněných v ústavní stížnosti přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci jednoduchého práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

V řízení před soudy platí obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení a za uplatňování svých práv a oprávněných zájmů.

V této souvislosti je nutno poukázat na to, že stěžovatelé byli v předmětném řízení zastoupeni jednak obecným zmocněncem a poté právním zástupcem. Při uplatňování svých procesních práv se stěžovatelé dopustili řady pochybení, které vyústily v procesní neúspěch stěžovatelů v projednávané věci.

Není zajisté věcí obecných soudů, aby napravovaly takové zásadní procesní chyby účastníků řízení, kteří byli, byť po určité časově omezené úseky řízení, zastupování kvalifikovanými právníky. Důvody, které vedly k odmítnutí odvolání pro opožděnost a v případě odvolacího soudu k potvrzení odmítavého rozhodnutí, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí stručně, přesto však jasně a srozumitelně vyloženy, takže v tomto ohledu nelze přisvědčit ani jedné z námitek stěžovatelů. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí poukázal na absenci návrhu podaného ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř. Tvrzení stěžovatelů o "formalistickém přístupu" soudů, údajně opomíjejícím platnou právní úpravu, neodpovídá skutečnosti.

Z hlediska ústavně právního je třeba mít na paměti, že stěžovatelé byli účastníky řízení před soudem prvního a druhého stupně a že jim možnost hájit svoje práva nebyla upřena. Stěžovatelům byl zaručen přístup k soudu a nebylo jim jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájili. Jestliže je evidentní, že stěžovatelé v rozporu se zásadou "každý nechť si střeží svá práva" ovlivnili výsledek soudního řízení právě nepodáním včasného řádného opravného prostředku, nemůže být jejich procesní neúspěch v soudním sporu považován za porušení práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud neshledal žádný protiústavní zásah obecných soudů do základních práv stěžovatelů.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpis, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.