III. ÚS 2981/09
III.ÚS 2981/09 ze dne 14. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem v Brně, Jiráskova 41, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. 7 Tdo 752/2009 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2007 sp. zn. 10 To 85/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. 5. 2006 sp. zn. 52 T 22/2005 byl stěžovatel uznán vinným pod bodem I. ad 1 a) ze spáchání trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), d) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "t. z."), pod bodem I. ad 1 b) trestným činem zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 t. z., pod bodem I. ad 1c) trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a) t. z., bod bodem I. ad 2a) trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 t. z., pod bodem I. ad 2 b) trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 t. z., pod bodem III. trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 t. z., pod bodem IV. ad 1) trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 t. z., pod bodem IV. ad 2) pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 t. z., pod bodem IV. ad 3) trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 t. z. a pod bodem IV. ad 4) trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) t. z. Trestných činů pod body ad I. ad 1 a), b), c) ad 2a), b) se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista. Za spáchání uvedených trestných činů byl odsouzen podle § 234 odst. 2 t. z., za použití § 35 odst. 1 a § 42 odst. 1 t. z. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze v ústavní stížností napadeném rozsudku tak, že zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu ohledně stěžovatele ve výroku o vině trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 t. z. a v důsledku toho v celém výroku o trestu ohledně stěžovatele. Podle § 259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "t. ř.") nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 t. z. a odsoudil jej za tento trestný čin a za trestné činy, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nedotčen, podle § 234 odst. 2 t. z. za použití § 35 odst. 1 a § 42 odst. 1 t. z. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Proti rozsudku Vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) t. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá především nedostatečná zjištění skutkového stavu, kdy podle jeho tvrzení v napadených rozhodnutích došlo k neprovedení a opomenutí hodnocení důkazů, k porušení zásady "in dubio pro reo", k porušení revizního principu, k absenci řádného a ústavně konformního odůvodnění rozhodnutí a k absenci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl všeobecný přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u. ÚS, sv. 33, str. 371, 374-375).

Po důkladném seznámení se s ústavní stížností a s obsahem napadených rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že podstatou návrhu stěžovatele je opětovná polemika stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů o jeho vině a trestu.

Co se týče stěžovatelem vytýkaného nedostatečně zjištěného skutkového stavu, Ústavní soud konstatuje, že Vrchní soud v Praze se v odůvodnění svého rozsudku dostatečně podrobně vypořádal s námitkami stěžovatele ohledně prováděného dokazování. Ani jiný tvrzený zásah do práv, jichž se stěžovatel v návrhu dovolává, nebyl shledán. Ústavní soud naopak v rozhodnutí obecných soudů nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele, a proto nevidí důvod k zásahu. Naopak, zvláště rozhodnutí vrchního soudu je pečlivě vyargumentováno, rozhodnutí Nejvyššího soudu pak přesvědčivě odpovídá na všechny námitky stěžovatele, jež jsou znovu předkládány v ústavní stížnosti. Obecné soudy ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu.

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je toliko ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2010

Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.