III. ÚS 298/05
III.ÚS 298/05 ze dne 20. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem Kroměříž, Vejvanovského 468, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 10. března 2005 č. j. 59 Co 148/2004-355 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. července 2004 č. j. 15 Nc 171/2002-218, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně jako účastníků řízení a 1) F. P. a 2) Městského úřadu Vizovice, jako vedlejších účastníků řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:

I.

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 10. 3. 2005 č. j. 59 Co 148/2004-355, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 7. 2004 č. j. 15 Nc 171/2002-218, kterými podle jejího názoru došlo k porušení ústavně chráněných práv a svobod ve smyslu čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a uvádí, že se v řízení před Okresním soudem ve Zlíně domáhala úpravy práv a povinností ke svým třem nezletilým synům, na dobu před a po rozvodu manželství, a navrhovala, aby všichni tři nezletilí synové (dále jen "nezletilí") byli svěřeni do její výchovy a F. P., otci nezletilých dětí (dále jen "první vedlejší účastník") bylo stanoveno přiměřené výživné. Na základě soudem vyžádaného znaleckého posudku byli nezletilí svěřeni do výchovy prvního vedlejšího účastníka, aniž by údajně soud prvního stupně při svém rozhodování vzal v úvahu námitky stěžovatelky, jimiž zpochybňovala správnost a objektivnost závěrů znaleckého posudku a stěžovatelkou navrhované důkazy. Okresní soud porušil dále své povinnosti údajně tím, že neupravil, i když v takových věcech může soud zahájit řízení i bez návrhu, styk stěžovatelky s dětmi.

K námitkám stěžovatelky o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a o pochybnosti vzbuzujících závěrech znaleckého posudku nepřihlédl prý ani odvolací soud, návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování odmítl a rozhodl opětovně pouze na základě závěrů stěžovatelkou zpochybňovaného znaleckého posudku. Rovněž odvolací soud v částečně potvrzujícím a částečně měnícím rozsudku neupravil styk stěžovatelky s nezletilými syny.

Tato situace je o to závažnější, zdůrazňuje stěžovatelka, že první vedlejší účastník je nyní stíhán pro trestný čin porušování domovní svobody podle ustanovení § 238 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, v řízení vedeném u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 3 T 51/2005, v němž je stěžovatelka osobou poškozenou.

První vedlejší účastník stěžovatelce údajně brání stýkat se s nezletilými a péči o ně zanedbává, neboť je svěřuje na hlídání cizím lidem, aniž bere v úvahu, že takové výchovné prostředí je dlouhodobě pro nezletilé zcela nevyhovující.

Protiústavnost napadených rozsudků spatřuje stěžovatelka především v tom, že ačkoliv z celé řady důkazních návrhů, které oběma obecným soudům v průběhu řízení předložila, podle jejího názoru zcela jasně vyplývala nesprávnost závěrů znaleckého posudku ohledně její psychické lability, oba obecné soudy se těmito důkazy odmítly zabývat a přihlédly pouze k tvrzení prvního vedlejšího účastníka. Tímto způsobem byla podle názoru stěžovatelky porušena její procesní práva, neboť i když soudy v řízení ve věcech péče o nezletilé nejsou vázány jen návrhy účastníků, jsou přesto povinny přistupovat ve vztahu k oběma rodičům stejně objektivně.

Tento postup obou obecných soudů stěžovatelce v současné době prý znemožňuje realizovat její ústavně zaručené právo na styk se svými dětmi, a to přesto, že nezletilí jsou na ni citově velmi fixováni.

II.

Z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 7. 2004 č. j. 15 Nc 171/2002-218 se zjišťuje, že tento soud rozhodl o návrzích obou rodičů ve věci péče o nezletilé tak, že všechny tři nezletilé svěřil do výchovy prvního vedlejšího účastníka (výrok pod bodem I. rozsudku), stěžovatelce nestanovil výživné (výrok pod bodem II.), nezletilé svěřil do výchovy prvního vedlejšího účastníka na dobu po rozvodu (výrok pod bodem III.), stěžovatelce nestanovil výživné k nezletilým po dobu po rozvodu (výrok pod bodem IV.) a pod bodem VI. výroku zamítl návrh na vyslovení předběžné vykonatelnosti rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že řízení bylo zahájeno na návrh stěžovatelky, v průběhu řízení první vedlejší účastník nejdříve navrhl, aby nezletilí byli svěřeni do společné výchovy, poté do střídavé výchovy obou rodičů a posledním jeho návrhem bylo navrhováno svěření nezletilých do jeho výlučné výchovy.

Soud prvního stupně nejprve v odůvodnění rozhodnutí shrnul obsah připojeného spisu téhož soudu vedeného pod sp. zn. 15 Nc 171/2002, z něhož vzal za prokázané, že se stěžovatelka v listopadu 2003 i s nezletilými odstěhovala ze společného bydliště do bytu své matky v obci P. a na návrh prvního vedlejšího účastníka byl předběžným opatřením upraven jeho styk s nezletilými, a současně byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby nezletilí byli svěřeni do její výchovy. Soud prvního stupně vycházel při svém rozhodování rovněž ze zpráv dětského psychiatra MUDr. K., psycholožky Mgr. R., ošetřující lékařky nezletilých, a ze závěrů znaleckého posudku soudem stanoveného znalce z oboru dětské psychologie PhDr. V. H., v němž se konstatují vysoce pozitivní vztahy nezletilých k prvnímu vedlejšímu účastníkovi a velmi blízké citové vazby ke stěžovatelce, nicméně se nedoporučuje výhradní péče stěžovatelky o nezletilé s tím, že u ní existuje "větší zranitelnost, zejména v psychicky zátěžových situacích". I když má stěžovatelka děti velmi ráda, jde podle znalce o disharmonickou osobnost, která v zátěžových situacích jedná až ke hranici "duševní poruchy".

V řízení bylo doplněno dokazování vyjádřením přibraného konzultanta z oboru psychiatrie MUDr. B. Š., který k námitkám stěžovatelky sdělil, že u prvního vedlejšího účastníka nebyly shledány známky duševní poruchy nebo choroby, a nebyla u něj zjištěna ani žádná odchylná sexuální orientace, jak uváděla stěžovatelka. Naopak u stěžovatelky se má jednat o jistou povahovou odchylku - akcentované osobnosti s rysy maladaptivity, což jsou povahové vlastnosti, které se mohou projevit především v zátěžových situacích.

Bylo zjištěno, že stěžovatelka v této době byla stále nezaměstnaná a je evidována na Úřadu práce Zlín od 20. 10. 2003. První vedlejší účastník je živnostník, jehož příjmy podle přiznání k dani z příjmu činily za rok 2003 částku 700 802,- Kč a výdaje 656 327,- Kč.

Soud prvního stupně po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že "vedlejší účastník je komplexnější osobností z obou rodičů a má lepší výchovné možnosti a schopnosti než stěžovatelka. Stěžovatelka byla označena za rodiče, který vyvolal rozvodové řízení, a který se s dětmi odstěhoval od prvního vedlejšího účastníka, a snažil se nezletilé od něj izolovat". První vedlejší účastník stěžovatelku i přesto jako matku respektoval tím, "že jí děti vždy, když je mu vydala na krátký čas, vrátil".

Soud prvního stupně připustil, že oba rodiče své děti mají rádi, a ty mají zase rády své rodiče. V neprospěch výchovné způsobilosti stěžovatelky soud prvního stupně přičetl jednak výsledky znaleckého zkoumání a dále skutečnost, že "stěžovatelka obvinila vedlejšího účastníka z trestného činu, pro který nepředložila žádné důkazy a který nebyl prokázán".

Posledně uvedenou skutečnost považoval soud prvního stupně za ryze účelové jednání stěžovatelky, a v souvislosti se zjištěním, že stěžovatelka měla bez konkrétního důvodu nebo podkladu navštěvovat lékaře, psychology a psychiatry, dospěl soud prvního stupně k závěru, že tímto způsobem chtěla stěžovatelka z výsledků těchto návštěv prokazovat "jisté výsledky, které by měly svědčit proti otci".

V neprospěch stěžovatelky soud prvního stupně posoudil i skutečnost, že se stěžovatelka odstěhovala s nezletilými do menšího bytu své matky, což mělo podle názoru soudu prvního stupně zhoršit jejich výchovné podmínky, neboť domácnost prvního vedlejšího účastníka, který je finančně zajištěn, poskytuje nezletilým oproti nezaměstnané stěžovatelce lepší materiální a tedy i výchovně příznivější podmínky.

V závěru soud prvního stupně uvedl, že v řízení postupoval podle ustanovení § 26 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině").

Stěžovatelka podala v předmětné věci odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 10. 3. 2005 č. j. 59 Co 148/2004-355 tak, že ve výroku pod bodem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku pod bodem I., III., IV. a V., a z výroku pod bodem I. vypustil datum 19. 7. 2004, ve výroku pod bodem II. změnil výrok označený II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že stěžovatelka je povinna platit na výživu nezletilých částku 500,- Kč měsíčně na každého z nich, splatnou vždy do desátého dne v měsíci předem k rukám prvního vedlejšího účastníka, počínaje dnem právní moci rozsudku, a pod bodem III. změnil odvolací soud výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně tak, že českému státu se náhrada nákladů řízení nepřiznává, jinak byl výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky potvrzen.

Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání je důvodné jen částečně, ale jinak, než bylo navrhováno.

Dokazování bylo v odvolacím řízení doplněno o konstatování obsahu přestupkových spisů obou účastníků, z nichž bylo zjištěno, že v obou případech bylo řízení zastaveno, ale předmětná rozhodnutí nejsou dosud pravomocná.

Vzhledem k tomu, že odvolacímu soudu bylo z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatelce bylo soudním rozhodnutím přiznáno výživné nerozvedené manželky ve výši 6 500,- Kč, musela se tato skutečnost podle jeho názoru promítnout i do rozhodnutí soudu o její povinnosti přispívat na výživu nezletilých za stavu, kdy děti byly svěřeny do výchovy prvního vedlejšího účastníka. Proto odvolací soud uložil stěžovatelce povinnost přispívat na výživu nezletilých částkou 500,- Kč měsíčně na každého z nich, a tuto povinnost limitoval na dobu trvání manželství účastníků s tím, že po jeho zániku zanikne rovněž povinnost prvního vedlejšího účastníka přispívat na výživu stěžovatelce.

III.

Ústavní soud si vyžádal zapůjčení spisu vedeného Okresním soudem ve Zlíně pod sp. zn. 15 Nc 171/2002, z něhož zjistil mimo výše citovaných rozsudků následující skutečnosti:

Řízení o úpravě práv a povinností k nezletilým bylo zahájeno u Okresního soudu ve Zlíně na návrh stěžovatelky, která v něm uváděla, že podala návrh na rozvod manželství, neboť první vedlejší účastník ji fyzicky napadá a ona nevidí žádnou možnost na obnovu vztahu. Protože se o nezletilé vždy řádně starala a má zájem tak činit i nadále, navrhovala, aby všichni tři nezletilí byli svěřeni do její výchovy pro dobu po rozvodu manželství a prvnímu vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo přispívat na jejich výživu částkou, kterou nechť určí soud (na č. l. 5-6). Tento návrh později stěžovatelka rozšířila tak, aby o úpravě práv a povinností k nezletilým bylo rozhodnuto i po dobu trvání manželství účastníků (č. l. 53).

První vedlejší účastník naproti tomu navrhoval, aby nezletilí byli svěřeni do společné péče obou rodičů (č. l. 11 -14).

Městský úřad Vizovice, sociální odbor, ve své zprávě (č. l. 21) sděluje, že rodina bydlí v prostorném a dobře vybaveném rodinném domě, který je ve společném jmění manželů. Vztah obou rodičů je vyhrocený již delší dobu, ohledně výchovy dětí se rodiče nejsou schopni domluvit na zásadních věcech, neboť mají na věc rozdílné názory, které prosazují a komunikace mezi nimi je problematická. První vedlejší účastník poukazuje na údajné psychické problémy stěžovatelky, které se zvýraznily po narození trojčat, a proto navrhuje její psychiatrické vyšetření. Protože je pracovně vytížen, péče o děti a domácnost obstarává převážně stěžovatelka. Pokud by mu byly děti svěřeny do výchovy v době po rozvodu manželství, zajistí mu pomoc v případě nutnosti rodina jeho matky nebo si zajistí pečovatelku. Ze zprávy dále vyplývá, že vztah dětí k oběma rodičům je pěkný, děti navštěvují mateřskou školu, a v této době stěžovatelka začala pracovat u jedné z firem. Přesto se snaží děti vést k všestranným aktivitám - lyžování, plavání, práci na počítači, takže to budí dojem, že stěžovatelka má na ně vzhledem k jejich věku až příliš velké nároky. Pracovnice sociálního odboru dále připojila, že i podle hodnocení dětské lékařky je péče rodičů o děti velmi dobrá, takže k ní nejsou žádné výhrady.

Obdobné hodnocení se objevuje i ve zprávě mateřské školy (na č. l. 22) s tím rozdílem, že hodnotí působení stěžovatelky na děti v době jejich předávání či přebírání jako chaotické a nedůsledné, neboť často mění svá rozhodnutí a "porušuje dohody".

Ve znaleckém posudku soudem ustanoveného znalce z oboru psychologie PhDr. V. H. (na č. l. 31- 49) byla stěžovatelka posouzena jako osobnost citově labilní, nevyrovnaná, vnitřně nejistá a úzkostlivá. Přes dobře vyvinuté intelektové schopnosti je u ní zjištěna slabší schopnost dlouhodobé koncentrace. Podle názoru znalce by byla výhradní péče stěžovatelky o všechny tři děti problematická s ohledem na další očekávané psychicky náročné zátěžové a stresující situace (rozvod, porozvodové uspořádání, včetně péče o tři děti nízkého věku). Znalec však zdůraznil, že stěžovatelka má své děti velmi ráda, je jim schopna cokoli obětovat, byť její péče o ně je až velmi úzkostlivá. U prvního vedlejšího účastníka shledal znalec dobré výchovné schopnosti a pěkný citový vztah k nezletilým.

Návrhem ze dne 14. 11. 2003 stěžovatelka požádala o vydání předběžného opatření, jímž by bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo výživné ve výši 1 000,- Kč na každé nezletilé dítě (na č. l. 66). Usnesením soudu prvního stupně ze dne 20. 11. 2003 č. j. 15 Nc 171/2002-72 byl výše uvedený návrh zamítnut s odůvodněním, že stěžovatelka nezletilé odvezla bez souhlasu vedlejšího účastníka do bytu své matky v P. a nebylo prokázáno, že vedlejší účastník na výživu nezletilých nepřispívá.

V rámci jednání konaného před soudem prvního stupně dne 26. 2. 2004 byl vyslechnut znalec PhDr. V. H., který odpovídal rovněž na dotazy obou rodičů, přičemž setrval na svých dřívějších závěrech (č. l. 120 - 123).

Součástí spisu jsou i oznámení přestupku, podávané stěžovatelkou proti vedlejšímu účastníkovi, kterého se měl dopustit formou slovního a poté fyzického útoku proti ní dne 29. 6. 2003 a dne 21. 1. 2004. Po projednání v přestupkové komisi města Vizovice bylo řízení zastaveno pro neprokázání skutku (č. l. 125 a 152).

Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 5. 3. 2004 č. j. 15 Nc 171/2002-149 upravil styk prvního vedlejšího účastníka s nezletilými (výrok I.) a zamítl návrh stěžovatelky na svěření nezletilých do její výchovy (výrok II.). V odůvodnění soud prvního stupně mimo jiné uvedl, že stěžovatelka nezletilé od styku s prvním vedlejším účastníkem izoluje a odvolal se v této souvislosti i na zprávu orgánu sociálně právní ochrany dítěte, který po provedení podrobných šetření navrhl, aby nezletilí byli svěřeni do výchovy prvního vedlejšího účastníka, neboť stěžovatelka s ním odmítá komunikovat.

V odvolání proti výše uvedenému usnesení ze dne 23. 3. 2004 (na č. l. 155-163) stěžovatelka označila znalecký posudek znalce PhDr. V. H. za neobjektivní a nepravdivý a navrhovala vypracování nového (revizního) znaleckého posudku soudního znalce z jiného kraje z toho důvodu, aby byla v dostatečné míře zabezpečena jeho objektivita, a nebylo tak možno provedené vyšetření ovlivnit ústní nebo písemnou formou, jak takovou možnost připustil PhDr. V. H.. Stěžovatelka odmítla vedlejším účastníkem navrhovanou střídavou péči o nezletilé. K prokázání svých tvrzení navrhla stěžovatelka provedení celé řady důkazů.

K odvolání obou účastníků proti označenému předběžnému opatření Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 6. 2004 sp. zn. 16 Co 254/2004 (na č. l. 198-199) změnil výrok pod bodem I. usnesení soudu prvního stupně ohledně konkrétního vymezení doby styku prvního vedlejšího účastníka s nezletilými. Jinak napadené usnesení potvrdil. K důkazním návrhům stěžovatelky odvolací soud poznamenal, že jim není možno vyhovět, neboť v této fázi řízení postupuje podle ustanovení § 75 odst. 5 o. s. ř.

V odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 7. 2004 č. j. 15 Nc 171/2002-218 (na č. l. 226 - 228), jímž stěžovatelka napadá jeho výroky pod bodem I. až IV., je uváděn jako odvolací důvod nesprávně zjištěný skutkový stav a z toho vyplývající nesprávné právní hodnocení věci.

Podáními, doručenými soudu prvního stupně, se první vedlejší účastník domáhal výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 273 odst. 1 písm. a) o. s. ř. uložením pokuty stěžovatelce za nerespektování rozhodnutí o uložení předběžného opatření.

Stěžovatelka naopak navrhovala (podání na č. l. 247), aby byl předběžným opařením omezen souden upravený styk prvního vedlejšího účastníka s nezletilými z důvodu údajně nevhodného jednání prvního vedlejšího účastníka.

Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 11. 2004 č. j. 15 Nc 171/2002-252 soud návrhu vedlejšího účastníka vyhověl a uložil stěžovatelce pokutu ve výši 100,- Kč poté, co soud postupoval ve smyslu ustanovení § 272 o. s. ř., neboť stěžovatelka své povinnosti uložené jí soudem vůči vedlejšímu účastníkovi i přes upozornění soudu neplní. Proto soudu nezbylo, než postupovat podle ustanovení § 273 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uložit jí pokutu ve výši, která je v souladu se skutečností, že stěžovatelka je stále nezaměstnaná. Současně soud, v podstatě ze shodných důvodů, zamítl návrh stěžovatelky na zúžení styku nezletilých s prvním vedlejším účastníkem.

V odvolání stěžovatelky na č. l. 305 - 306 je navrhováno, aby soud podrobil znalecký posudek reviznímu znaleckému zkoumání, avšak pouze znalcem mimo rámec Jihomoravského kraje, neboť původní znalecký posudek znalce PhDr. H. je neobjektivní a je popírán zprávou dr. B., který si nechala vypracovat stěžovatelka, z něhož se má podávat, že je psychicky zcela v pořádku a žádnou psychickou či psychiatrickou poruchou netrpí. K prokázání tvrzení stěžovatelka dále navrhla vyžádání zprávy MŠ P., výslech její učitelky, matky stěžovatelky a zprávy ošetřující lékařky dětí.

V dalším podání, které Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně obdržel dne 19. 1. 2005 (na č. l. 311-312), stěžovatelka navrhuje, aby prvnímu vedlejšímu účastníkovi bylo stanoveno přiměřené výživné a byl mu zakázán styk s nezletilými. Oproti tomu první vedlejší účastník navrhoval, aby nezletilí byli buď přikázáni do jeho výchovy a stěžovatelce byl umožněn co nejširší styk, anebo aby nezletilí byli svěřeni do její výchovy s tím, že jeho styk s dětmi bude stanoven co nejšíře (č. l. 325).

Na jednání před odvolacím soudem dne 19. 1. 2005 (na č. l. 328) navrhovala stěžovatelka doplnění dokazování o vypracování revizního znaleckého posudku a na tomto jednání navrhovala výslech své matky. U dalšího jednání před odvolacím soudem dne 9. 3. 2005 (č. l. 348 - 351) byla k důkazům čtena zpráva MUDr. J. B., zdravotní dokumentace nezletilých MUDr. H. a byl konstatován obsah přestupkových spisů Městského úřadu ve Vizovicích s tím, že rozhodnutí v nich obsažená nejsou doposud v právní moci, dále listiny předložené stěžovatelkou do spisu. Stěžovatelka po jejich přečtení neměla již návrhy na doplnění dokazování.

IV.

Poté, co Ústavní soud takto zevrubně konstatoval obsah zapůjčeného spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 59 Co 148/2004 a zvážil obsah námitek stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

V předmětné věci považuje Ústavní soud za vhodné opětovně připomenout, že jeho úkolem je soudní ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto z této pozice právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této činnosti by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by pravomocným rozhodnutím soudních orgánů byla porušena základní práva a svobody stěžovatelky chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud ve smyslu své ustálené judikatury zastává názor, že je zásadně věcí obecných soudů zvážit podmínky svěření nezletilých dětí do výchovy jednoho nebo druhého z jejich rodičů (viz např. sp. zn. I. ÚS 48/04, II. ÚS 554/04, III. ÚS 100/3, případně IV. ÚS 60/04). Proto se v předmětné věci zabýval především otázkou, zda obecné soudy při rozhodování o rodičovské zodpovědnosti neporušily ústavní kautely, tj. zda při aplikaci konkrétních zákonných ustanovení nevybočily z rámce příslušných zákonných ustanovení, neboť v takovém případě by byla založena ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.

Podstatou předmětné ústavní stížnosti je zejména polemika stěžovatelky s rozhodnutím obecných soudů obou stupňů svěřit nezletilé do výchovy prvního vedlejšího účastníka. Tvrzení stěžovatelky, že skutková zjištění a z nich vyvozené skutkové závěry byly ovlivněny výlučně pro ni nepříznivým znaleckým posudkem, se nezakládá na pravdě. Jak vyplývá z protokolů o jednání, zejména před odvolacím soudem, tento soud reflektoval téměř všechny důkazní návrhy stěžovatelky, mimo vypracování dodatku či revizního znaleckého zkoumání, a to z toho důvodu, že vzal v úvahu jak výsledky znaleckého zkoumání soudem prvního stupně stanoveného znalce, tak i lékařskou zprávu MUDr. B..

Z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 59 Co 148/2004 bylo zjištěno, že oba rodiče nebyli schopni se dohodnout na výchově nezletilých, přičemž vždy upřednostňovali zájmy své, byť podsouvané jako zájmy nezletilých. V takovém případě bylo povinností obecných soudů rozhodnout, komu budou nezletilí svěřeni do výchovy za situace, v níž stěžovatelka navrhovala svěření nezletilých do své péče a současné omezení či dokonce úplné znemožnění styku prvního vedlejšího účastníka s nezletilými.

Pokud v posuzovaném případě obecné soudy svými rozhodnutími svěřily nezletilé do výchovy prvního vedlejšího účastníka mimo jiné i při vědomí toho, že stěžovatelka styk nezletilých s prvním vedlejším účastníkem neumožňovala, aniž její důvody měly racionálnější obsah, nelze rozhodnutí soudů cokoli vytknout, protože tak učinily na základě řádné zjištěného skutkového stavu věci a po náležitě provedeném dokazování.

K námitkám stěžovatelky ohledně hodnocení důkazů obecnými soudy, resp. neprovedení jí navrhovaných důkazů Ústavní soud poznamenává, že by se mohl zabývat hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy jen tehdy, pokud by zjistil, že tyto soudy postupovaly v řízení libovolně, případně nikoli nestranně, tj. že jejich závěry jsou v příkrém rozporu ve vztahu k skutkovým zjištěním nebo že tyto soudy při svém postupu podstatným způsobem porušily procesní principy obsažené v ústavním pořádku, případně že jejich rozhodnutí jsou zjevně nespravedlivá. K takovým závěrům však Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozsudky i příslušným spisem nedospěl. Obecné soudy v předmětné věci postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a zákona o rodině. Oba výše označené soudy respektovaly při svém rozhodování návrhy stěžovatelky, a ve věci rozhodly ve smyslu ustanovení § 26 odst. 1 zákona o rodině.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud proto neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozsudky obecných soudů, jakož i řízením, které jim předcházelo, byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2005

Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.