III. ÚS 2973/08
III.ÚS 2973/08 ze dne 11. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti D. Š., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem Dvořákova 26, 728 84 Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 9. 2008 sp. zn. 7 Tdo 1064/2008, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení, a za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2007 sp. zn. 33 T 2/2007, uznán vinným pokusem trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák., ve znění před novelou č. 320/2006 Sb., účinnou od 1. 9. 2006, spáchaným ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 235 odst. 3 tr. zák., ve znění před novelou č. 320/2006 Sb., účinnou od 1. 9. 2006, k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

V trestní věci dále rozhodoval Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací, který rozsudkem ze dne 5. 2. 2008 sp. zn. 2 To 4/2008, z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek nalézacího soudu ohledně stěžovatele zrušil ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, k jehož výkonu jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele vrchní soud jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel ještě dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť měl zato, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud však v záhlaví označeným usnesením ze dne 18. 9. 2008 dovolání stěžovatele dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Trestná činnost, na níž se stěžovatel dle výroku o vině podílel, spočívala v tom, že (zkráceně řečeno) "dne 30. 3. 2006, bezprostředně po skončení schůzky, kterou měl poškozený J. N. s obviněným D. Š., jediným společníkem a jednatelem společnosti Jowinoil, s. r. o., v rámci sporů plynoucích z obchodního případu, týkajícího se prodeje pohonných hmot, ve kterém jako dodavatel vystupovala firma Jowinoil, s. r. o., a jako odběratel poškozený J. N., poté, kdy si předem obstarali údaje o poškozeném J. N. a jeho rodině a zajistili motorová vozidla k jeho převozu, obvinění P. L. a D. Š., společně s dalšími dvěma doposud neustanovenými muži, v Ostravě, na ulici Suchardově, v úmyslu vymoci v budoucnu od poškozeného J. N. vydání finanční částky nejméně ve výši 10.076.550,- Kč, postupovali tak, že nejprve jeden z doposud neztotožněných mužů poškozeného J. N. neočekávaně zezadu udeřil do hlavy a bezprostředně poté jej tito muži vtlačili na zadní sedadlo tam připraveného automobilu, který řídil obžalovaný P. L., tímto vozidlem, jakož i dalšími dvěma předem připravenými a střídanými osobními automobily, za přítomnosti obžalovaného D. Š., který seděl na místě spolujezdce, poškozeného N. odvezli na blíže neurčené místo poblíž Těrlické přehrady, přičemž dva dosud neustanovení muži poškozeného J. N. fyzicky napadali a tlačili mu hlavu mezi kolena, dále poškozenému vyhrožovali likvidací jeho rodinných příslušníků a jeho samotného, přičemž tyto hrozby zdůrazňovali znalostí jeho bydliště a osobních i rodinných poměrů a tímto jej donutili k podpisu 14 ks směnek na celkový směnečný peníz přesahující 10 000 000,- Kč ve prospěch obžalovaného D. Š. a k podpisu smlouvy o půjčce na částku 10 076 555,- Kč s datem splatnosti ke dni 24. 3. 2006 rovněž ve prospěch obžalovaného D. Š., přičemž jedno vyhotovení smlouvy podepsané poškozeným převzal obžalovaný P. L. a poté, kdy poškozeného převezli na blíže nespecifikované místo u obce Komorní Lhotka, prohledali jeho příruční zavazadlo, ve kterém měl uloženy finanční prostředky a odebrali mu nejméně částku 84 000,- Kč s tím, že se jedná o úroky z právě uzavřené smlouvy o půjčce a poškozenému předložili k vyplnění a podpisu blanket jednoduchého pokladního výdajového dokladu na částku 84 000,- Kč, datovaný dnem 30. 3. 2006, který poškozený v důsledku násilného jednání a obav o svou osobu i rodinu podepsal."

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě zopakoval argumentaci uvedenou již dříve v dovolání, která směřuje proti trestněprávnímu posouzení jeho jednání podle kvalifikované skutkové podstaty dle § 235 odst. 3 tr. zák., postihující pachatele, který činem dle § 235 odst. 1 tr. zák. způsobí škodu velkého rozsahu. Stěžovatel tvrdí, že "pokud je vydíráním někdo nucen ke splnění své povinnosti, nemůže mu tímto plněním vzniknout škoda. Může být sice spáchán trestný čin vydírání podle ust. § 235 odst. 1 tr. zák., neboť pachatel není oprávněn nutit povinného k plnění násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy, ale pokud poškozený svoji povinnost (závazek) pod tímto tlakem splní, škoda mu nevznikne, neboť plní jen to, co po právu plnit měl." Tak tomu mělo dle názoru stěžovatele být i v případě skutku, jehož se dopustil on vůči poškozenému N., neboť poškozený mu požadované finanční plnění skutečně dlužil. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy v jeho trestní věci "postulují pojem škody zcela jinak, než jak je vykládán doktrínou". Dle názoru stěžovatele nemohla poškozenému N. vzniknout škoda velkého rozsahu, protože jeho majetkovou sféru požadovaná mnohamilionová částka neopustila, neboť poškozený byl toliko donucen podepsat směnky a smlouvu o půjčce. Stěžovatel má zato, že přísnější kvalifikace dle § 235 odst. 1 tr. zák. se užije "jen tehdy, jestliže ke vzniku škody došlo jednáním popsaným v základní skutkové podstatě, tzn. zpravidla tehdy, je-li způsobení škody jen prostředkem a nikoli cílem k nátlaku na poškozeného". Stěžovatel nesouhlasí s posouzením svého jednání jako pokusu trestného činu dle § 235 odst. 1, 3 tr. zák. Trestný čin byl v jeho případě dokonán již tím, že poškozený byl přinucen podepsat předložené listiny.

Stěžovatel dále obecným soudům vytýkal, že se náležitě nezabývaly existencí či neexistencí jím vymáhaného dluhu.

II. Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti. Tato vyjádření byla stručná a odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí. Předseda senátu dovolacího soudu ve svém vyjádření poukázal na to, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti kopírují text dovolání a zrekapituloval podstatné argumenty z vlastního rozhodnutí. V následné replice pak stěžovatel na ústavní stížnosti a právních názorech v ní vyjádřených setrval.
III. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí ve světle námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR); není povolán k výkladu podústavního práva nebo k přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud může zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů pouze v případě porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Sjednocování výkladu ustanovení trestního zákona je doménou Nejvyššího soudu. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu zpravidla jen v případech takové interpretace právních norem, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus, nerespektování zásad subsidiarity trestní represe a humanismu demokratického trestního práva atp.). Porušení ústavně zaručených základních práv však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti spočívají v jeho nesouhlasu s hodnocením jednání popsaného ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu jako pokusu trestného činu vydírání dle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák., ve znění před novelou č. 320/2006 Sb., účinnou od 1. 9. 2006, spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Argumentace stěžovatele však vychází ze zkresleného chápání pojmu kvalifikované skutkové podstaty a odhlíží od ustálené judikatury i poznatků trestněprávní teorie, zejména pokud jde o aplikaci zákonných ustanovení dle hlavy osmé zvláštní části. Předně je třeba zdůraznit, že objektivní stránka trestného činu vydírání je naplněna i tehdy, jestliže pachatel způsobem uvedeným v ust. § 235 odst. 1 tr. zák. poškozeného nutil k jednání, jež by od něj mohl eventuálně vymoci i legálně, např. vymáháním finančního plnění prostředky práva občanského.

Kvalifikovanou skutkovou podstatu dle § 235 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění platném v době spáchání činu [srov. dnes § 175 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku č. 40/2009 Sb.] je třeba vnímat jako celek co do znaků objektivní stránky dle odst. 1 a 3. V rozporu s tím, co tvrdí stěžovatel, je tato kvalifikovaná skutková podstata naplněna typicky právě tehdy, přiměje-li pachatel vydíráním poškozeného k peněžitému plnění ve výši odpovídající škodě velkého rozsahu dle § 89 odst. 11 tr. zák. Vyšší typová nebezpečnost v takových případech spočívá mimo jiné v tom, že pachatel násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy chce dosáhnout na úkor poškozeného mimořádného majetkového prospěchu pro sebe či pro jiného. Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu je patrno, že trestné jednání, na němž se stěžovatel jako spolupachatel podílel, právě k takovému následku v majetkové sféře bezprostředně směřovalo. Pokus trestného činu je naplněn již jednáním, bezprostředně směřujícím k dokonání úmyslného trestného činu (§ 8 odst. 1 tr. zák.). Přísnější kvalifikace (podle kvalifikované skutkové podstaty) je v případě pokusu trestného činu odůvodněna i tehdy, jestliže těžší následek (v daném případě způsobení škody velkého rozsahu), k jehož způsobení jednání pachatele bezprostředně směřovalo, sice reálně ještě nenastal, avšak je jisté, že pachatel takový těžší následek chtěl způsobit nebo věděl, že jej může způsobit, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn (§ 4 tr. zák.). Tu skutečnost, že u pokusu trestného činu k dokonání činu a k reálnému vzniku těžšího následku nedošlo, musí ovšem soud zohlednit při stanovení druhu trestu a jeho výměry, jak to ukládá ustanovení § 31 odst. 2 písm. c) tr. zákona [stejně § 39 odst. 6 písm. c) nového trestního zákoníku].

V posuzovaném případu obecné soudy postupovaly v souladu s citovanými ustanoveními trestního zákona.

V podrobnostech lze odkázat na argumentaci v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (str. 10), stejně jako na dovolacím soudem citovaná rozhodnutí. Pokud jde o kvalifikaci trestného jednání stěžovatele jako pokusu kvalifikované skutkové podstaty, lze přiměřeně odkázat i na judikaturu týkající se trestného činu loupeže (viz č. 1/1980, č. 15/1996 Sb. rozh. tr.).

Protože v projednávaném případě nebylo porušení základních práv stěžovatele zjištěno, byla ústavní stížnost posouzena jako návrh zjevně neopodstatněný, jenž byl Ústavní soud nucen podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.