III. ÚS 2972/12
III.ÚS 2972/12 ze dne 12. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Barbary Fuchs, zastoupené JUDr. Ing. Richardem Myslilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 32, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012 č. j. 21 Cdo 4773/2010-957, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2010 č. j. 18 Co 95/2009-923 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2009 č. j. 1 D 228/56-889, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Usnesením ze dne ze dne 11. 2. 2009 č. j. 1 D 228/56-889 Městský soud v Brně zamítl návrh Barbary Fuchs (stěžovatelky) a Harryho Fuchse na dodatečné projednání dědictví po Hildě Grünbaumové, zemřelé 30. 11. 1937 ve V. (I.), a dalším výrokem (II) řízení o dědictví po jmenované zůstavitelce zastavil.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 7. 2010 č. j. 18 Co 95/2009-923 rozhodl, že se toto rozhodnutí soudu prvního stupně "ve výrocích I. a II. mění jen tak, že se řízení zastavuje". Odvolací soud shledal správným závěr, podle nějž "odvolateli označený nemovitý majetek není jměním nově nalezeným, o němž by mohla být provedena potřebná úřední jednání podle § 179 nesporného patentu", a že "s ohledem na speciální úpravu restitučních nároků nelze ani pokračovat v projednání pozůstalosti zahájené v roce 1937". Jelikož podání navrhovatelů (návrh ze dne 13. 10. 2000) nemělo náležitosti návrhu na zahájení řízení, ale bylo podle svého obsahu pouze žádostí (podnětem) k projednání tvrzeně nově nalezeného jmění, popř. k pokračování v původním pozůstalostním řízení, není podle jeho názoru důvod, aby byl návrh zamítán a současně řízení i zastaveno, pročež je nahradil "zjištěnému stavu odpovídajícím výrokem, že se řízení ve věci zastavuje". Přitom zdůraznil, že "jde ... pouze o změnu, která žádným způsobem nezasahuje do právních vztahů vyplývajících již z rozhodnutí soudu prvního stupně, což znamená, že rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím potvrzujícím ve smyslu § 219 o. s. ř.". Odvolací soud účastníky též poučil, že proti jeho usnesení není dovolání přípustné.

Nejvyšší soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením dovolání navrhovatelů podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítl. V odůvodnění uvedl, že ačkoliv bylo usnesení odvolacího soudu vydáno po 1. 1. 2001, stalo se tak po řízení provedeném podle "dosavadních právních předpisů", a proto je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout podle "dosavadních právních předpisů" (srov. bod 15 a bod 17, Část dvanáctá, Hlava I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, přičemž takovým "projednáním" se rozumí též posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001 sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněném pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001). S odkazem na ustanovení § 240 o. s. ř. v takto rozhodném znění, jakož i na vlastní usnesení ze dne 17. 12. 2002 sp. zn. 35 Odo 317/2001 (uveřejněném pod č. 7 in Soudní judikatura, roč. 2003), dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dnem 3. 8. 2010 a jelikož nešlo o situaci nesprávně vymezené lhůty k dovolání, uplynula tato lhůta dnem 3. 9. 2010 (§ 240 odst. 1, § 243c a § 57 odst. l a 2 o. s. ř.); bylo-li dovolání proti němu podáno k poštovní přepravě až dne 22. 9. 2010, stalo se tak opožděně, přičemž zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§ 240 odst. 2 věta první o. s. ř.).

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), a to především nesprávným posouzením včasnosti podaného dovolání. Je názoru, že odvolací soud projednal a rozhodl o její odvolání podle občanského soudního řádu ve znění po 1. 1. 2001, což dovozuje jednak z toho, že by jinak soud musel připustit dovolání v souladu s tehdejším zněním § 238a o. s. ř., a dále i z odůvodnění usnesení odvolacího soudu (str. 5 odst. 3), v němž uvedl, že "ani podle stávající právní úpravy nemohou takové dva výroky v jednom rozhodnutí v rámci téhož řízení vedle sebe obstát". S odvoláním na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 175/04 stěžovatelka též tvrdí, že se jí od odvolacího soudu nedostalo řádného poučení dle § 5 o. s. ř. (že v řízení bude postupováno dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2000), čímž bylo do jejího práva na spravedlivý proces zasaženo rovněž, neboť v "důsledku absence poučení nemohla dodržet lhůtu pro podání dovolání". Za nesprávné pak stěžovatelka považuje i poučení odvolacího soudu, že dovolání není přípustné, neboť "odvolací soud v důsledku nesprávného právního posouzení věci došel k nesprávnému závěru o vlastnictví státu k nemovitostem..., v důsledku čehož zastavil řízení a rozhodl tak o meritu věci". S podrobným zdůvodněním konečně stěžovatelka považuje za nesprávné závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího, na nichž svá rozhodnutí "ve věci" založily.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, což činí tvrzením, že Nejvyšší soud nesprávně odmítl její dovolání jako opožděné.

Jde tedy především o to, zda se stěžovatelka domáhala svého práva v souladu s příslušnými procesními předpisy, anebo nikoli, jak uzavřel Nejvyšší soud. Případná nesprávnost hodnocení obecného soudu způsobilá založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence vskutku je, neboť by ji bylo lze identifikovat s odepřením spravedlnosti.

O nesprávnost ve smyslu "protiústavnosti" jde v obecné rovině (až) tehdy, jestliže soud vyložil a aplikoval podústavní právo způsobem, jenž výrazem flagrantního ignorování kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, který je v nauce a soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, které byly v dané věci Nejvyšším soudem užity (jmenovitě ve vztahu k ustanovením § 240 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000 ve spojení s bodem 15 a 17, Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.

Shrnutí posuzované procesní situace, jak je předestřel dovolací soud, reflektuje procesní úpravu opravných prostředků (dovolání) podaných proti rozhodnutím vydaných po řízení provedeném podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2000; o tom, že tak mělo být postupováno, pochyb není, a ani stěžovatelka netvrdí opak. Okolnost, že by odvolací soud postupoval v řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2001 přitom (oproti názoru stěžovatelky) z jeho odůvodnění dovodit nelze, a neplyne to ani z poučení, že dovolání není přípustné, neboť je v rámci úpravy účinné do 31. 12. 2012 evidentně správné, a to ať by odvolacím soudem vydané rozhodnutí bylo vyloženo jako "potvrzující" rozhodnutí věcné, jak takovou možnost naznačuje stěžovatelka, neboť chybí jím vydaný odpovídající výrok podle § 239 odst. 1, 2 o. s. ř., či jako rozhodnutí jen procesní, což je pak nevyhnutelným důsledkem úpravy, vtělené do ustanovení § 238a o. s. ř.

Zásah do práv stěžovatelky nelze spatřovat ani v tom, že se jí odvolacím soudem nedostalo ve smyslu § 5 o. s. ř. výslovného poučení o tom, že v řízení "bude postupováno podle občanského soudního řádu účinného do 31. 12. 2000", neboť povinnost takového poučení z dovolávaného ustanovení neplyne; bylo na stěžovatelce, aby, stejně jako ostatní dovolatelé v podobném postavení (v advokátním zastoupení), se s dotčenými přechodnými ustanoveními občanského soudního řádu přiměřeně seznámila. Stěžovatelka se přitom mýlí, dovozuje-li takovou poučovací povinnost z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 175/04, jelikož závěry v něm vyslovené dopadají na situace poučení o možnosti podání opravného prostředku (dovolání), kdy novelizací občanského soudního řádu došlo od 1. ledna 2001 ke změně lhůty k podání dovolání stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., a tudíž bylo - jak zde vyslovil Ústavní soud - zapotřebí dbát na to, aby byli účastníci řízení o lhůtě, ve které je možno podat dovolání, řádně poučeni tak, aby neutrpěli újmu na svých právech.

O tom však v dané věci nemůže být logicky řeč, jestliže se stěžovatelce dostalo poučení, že proti rozhodnutí odvolacího soudu není dovolání přípustné; pak přirozeně úvahy o lhůtě k jeho podání jsou evidentně mimosměrné. Hodnocení Nejvyššího soudu, že dovolání bylo opožděné (po uplynutí tehdy stanovené jednoměsíční lhůty) je tedy procesně správné; byl však zjevně k dispozici i silnější závěr, že dovolání nebylo - vůbec - přípustné, jak o tom byla stěžovatelka ostatně poučena. Výsledek řízení před dovolacím soudem tedy stěžovatelce nesvědčí opodstatněně.

Pak je namístě závěr, že podmínky, za kterých mohou být překročeny hranice ústavnosti, zde splněny nejsou, a stěžovatelce se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod napadeným usnesením Nejvyššího soudu doložit nezdařilo.

V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, jde o návrh, který byl podán po lhůtě pro jeho podání.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (ve znění do 31. 12. 2012) lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Bylo-li dovolání Nejvyšším soudem jako opožděně podané odmítnuto podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2000), nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", pročež neplatí (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. Ke stejnému závěru logicky vede podání dovolání, které objektivně není přípustné.

V ústavní stížnosti tedy stěžovatelka vycházela z nesprávného předpokladu, že jí svědčí dobrodiní ustanovení § 74 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; tak tomu však - jak bylo právě dovozeno - zjevně není.

Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu k ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu počítat nikoli od doručení rozhodnutí soudu dovolacího, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně. Stojí znovu - z pohledu tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces (přístupu k soudu) - zdůraznit, že tento nepříznivý důsledek nastal proto, že stěžovatelka poučení, které by ji zachovalo garance ústavněprávního přezkumu, ne zcela pochopitelně pominula; ostatně, i kdyby vycházela z toho, že dovolání se v její věci spravuje úpravou účinnou od 1. 1. 2001, pak dovolání přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jiné v úvahu nepřicházelo) jakožto podmínku vyčerpání veškerých procesních prostředků (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), uplatnit třeba nebylo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.

Již jen na vysvětlenou stěžovatelce se poznamenává, že i kdyby ústavní stížnost odmítnuta nebyla, nemohl by Ústavní soud přehlédnout, že v ní toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, aniž by proti nim uplatnila ústavně relevantní argumentaci. Zjevně tedy pomíjí, že Ústavní soud není další - běžnou - opravnou instancí v režimu obecného soudnictví (nadto v kontextu skutkovém), čehož se však ve skutečnosti svými námitkami dovolává. Ten důvod, pro který nebyl její návrh před obecnými soudy úspěšný, spočívající ve specialitě nápravy majetkové křivdy podle restitučních předpisů, se jeví být důvodem silným, jemuž v kontextu standardní ústavněprávní judikatury není zřejmě co vytknout.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh, který byl podán po lhůtě pro jeho podání, a jako takový jej podle § 43 odst. 2 písm. a) a odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.