III. ÚS 297/12
III.ÚS 297/12 ze dne 14. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem v Brně, Jiráskova 41, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. prosince 2011 sp. zn. 9 To 635/2011 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. prosince 2011 sp. zn. 9 To 636/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 26. 1. 2012 stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí, přičemž s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na osobní svobodu, garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), se domáhal jejich zrušení.

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 28. listopadu. 2011 sp. zn. 70 Nt 4256/2011 bylo podle § 73a odst. 2 písm. a) trestního řádu (dále též jen "tr. ř.") rozhodnuto, že je přípustné přijetí peněžité záruky učiněné M. R., matkou stěžovatele jako obviněného, s tím, že její výše se určuje částkou 2,5 mil. Kč. Toto usnesení Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil napadeným usnesením ze dne 29. prosince 2011 sp. zn. 9 To 635/2011 a rozhodl, že se podle § 73a odst. 2 písm. b) tr. ř. předmětná nabídka nepřijímá. Usnesením městského soudu ze dne 12. prosince 2011 sp. zn. 70 Nt 4256/2011 byl stěžovatel podle § 73 odst. 1 písm. a), b) a c) a § 73a odst. 2 písm. a) tr. ř. propuštěn z vazby na svobodu za současného přijetí záruky za další chování stěžovatele, písemného slibu stěžovatele, vyslovení dohledu probačního úředníka a přijetí (výše zmíněné) peněžité záruky s tím, že jsou jimi nahrazovány důvody vazby uvedené v § 67 písm. a) tr. ř., dále pak tímto usnesením byly stěžovateli uloženy povinnosti ve smyslu § 73 odst. 3 a 4 a § 73a odst. 3 tr. ř. Napadeným usnesením krajského soudu ze dne 29. prosince 2011 sp. zn. 9 To 636/2011 bylo citované usnesení městského soudu podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušeno, přičemž byla odmítnuta nabídka záruky za chování stěžovatele i jeho písemného slibu a také nebyl stanoven dohled probačního úředníka.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadená usnesení krajského soudu, na jejichž základě byl ponechán ve vazbě, byla přijata po neveřejném zasedání bez jeho slyšení, takže se nemohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Daný postup, kdy nebyl respektován požadavek osobního slyšení, považuje stěžovatel za rozporný s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, byť nešlo o případ prodlužování trvání vazby. Krajskému soudu rovněž vytýká, že hodnotí jeho vinu, přičemž však prý ve svých závěrech vychází jen z výpovědi spoluobviněných, resp. že se ve svých tvrzeních opírá o důkazy - výpovědi či listiny, k nimž se neměl možnost vyjádřit, a dále namítá, že závěr tohoto soudu o tom, že část z vylákané částky 28 mil. Kč skončila v jeho rukou, nemá mít žádnou důkazní podporu, resp. že se krajský soud bez jeho slyšení a řádného odůvodnění přiklonil k některým tvrzením spoluobviněných. Dále tomuto soudu vytýká, že přihlíží k jeho dřívějším odsouzením, ač by k nim přihlížet neměl, a že tím narušuje jeho právní jistotu. Stejně tak nesprávné mají být závěry krajského soudu o jeho silných vazbách do Velké Británie. Tuto zemi skutečně navštěvoval, ale krátkodobě, a jde-li o celní kontrolu, při níž byla nalezena částka 82 000 Euro, tento finanční obnos patřil z větší části osobě, kterou doprovázel a která tam zamýšlela zakoupit nemovitost, což mělo být prokázáno již v době celní kontroly. Krajský soud se přitom vůbec nezabýval jeho vazbami na Českou republiku, kde má svou rodinu - manželku, rodiče a dvě nezletilé děti, ke které se vrací. On sám trpí cukrovkou a vysokým krevním tlakem, má bandáž žaludku, v České republice má svého lékaře a veškeré zdravotnické zázemí. Upozorňuje, že městskému soudu byla rovněž předložena nabídka zaměstnání, pokud by byl propuštěn z vazby. Napadl-li krajský soud objasněnost majetkových poměrů složitelky peněžité záruky, učinil tak bez jakýchkoli důkazů a bez jeho slyšení, přestože ani městský soud s doklady o původu finančních prostředků "žádný problém neměl". Jeho právní jistota byla narušena i tím, že krajský soud peněžitou záruku kategoricky odmítá, současně však připouští, že by mohla být složena, ale v takové výši, že to zcela přesahuje možnosti složitelky. Závěrem stěžovatel vyslovuje nesouhlas s právním názorem krajského soudu, že o propuštění obviněného na svobodu je možno rozhodovat teprve poté, co je pravomocné rozhodnutí soudu stanovující výši peněžité záruky a co je příslušná částka složena, neboť obvyklá praxe je taková, že je-li složena peněžitá záruka, rozhodne soud o propuštění z vazby. Městský soud tak nepochybil, jestliže nevázal další rozhodnutí na zmíněnou právní moc, zvláště jestliže stížnost státního zástupce nemá ani odkladný účinek.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

V ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že v řízení před obecnými soudy, které rozhodovaly o jeho žádosti o propuštění z vazby, nebyl slyšen, přičemž se dovolává judikatury Ústavního soudu. Za klíčový lze v daném ohledu považovat nález ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (Sb. n. u.), svazek 36, č. 60, vyhlášen pod č. 239/2005 Sb.], kde Ústavní soud konstatoval, že v souladu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem dříve, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. V souvislosti s uvedeným rozhodnutím Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 718/05 (Sb. n. u., svazek 40, usn. č. 2) konstatoval, že jeho smyslem bylo zajištění práva obviněného být slyšen v řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, právě v určitých časových intervalech. Tehdy musel Ústavní soud vyjít ze stávající (nikoli vyčerpávající) právní úpravy a spojit povinnost slyšení obviněného se zákonným přezkumem vazebních důvodů ve smyslu ustanovení § 71 odst. 3 až 7 tr. ř. Touto cestou pak založil povinnost soudu slyšet obviněného, je-li ponechán ve vazbě, pravidelně a opakovaně. K tomu dodal, že tento právní názor bude nadále nutno interpretovat tak, že primární povinností obecných soudů je slyšení vazebně stíhaného obviněného v oněch určitých pravidelných časových intervalech s tím, že nestane-li se tak na základě rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě ex lege (§ 71 odst. 3 a 4 tr. ř.) z důvodu, že opravný prostředek proti rozhodnutí státního zástupce nebyl podán, učiní soud slyšení obviněného i na základě jeho pozdější žádosti o propuštění z vazby. Okolnost, že obviněný nebyl vyslechnut v řízení vyvolaném jeho žádostí o propuštění z vazby, sama o sobě protiústavní zásah nepředstavuje, byl-li stěžovatel krátce před vydáním napadeného rozhodnutí slyšen s ohledem na zákonný přezkum trvání vazby.

Jak lze z vyžádaného spisu městského soudu sp. zn. 70 Nt 4256/2011 zjistit, o ponechání stěžovatele ve vazbě podle § 71 odst. 3 tr. ř. rozhodl státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně usnesením ze dne 20. 9. 2011 č. j. 3 KZV 31/2011-157, přičemž stěžovatel proti tomuto usnesení (patrně) stížnost nepodal, a tudíž nemohl být ani příslušným, tj. krajským soudem vyslechnut. Ještě předtím, dne 14. 9. 2011, stěžovatel k uvedenému státnímu zastupitelství podal žádost o propuštění z vazby na svobodu, této žádosti městský soud vyhověl, avšak státní zástupce jeho rozhodnutí napadl stížností, ke které se stěžovatel vyjádřil, načež krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a tomuto soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Dne 21. 11. 2011 pak městský soud za přítomnosti stěžovatelova obhájce vyslechl stěžovatelovu matku M. R. (jako poskytovatelku peněžité záruky) a manželku S. R. (jako navrhovatelku záruky za další chování stěžovatele), jakož i Ing. J. Š. (jako osobu, která vypracovala příslib zaměstnání). Následně městský soud vydal shora označená usnesení, proti nimž opět státní zástupce podal stížnost. O ní rozhodl krajský soud v neveřejném zasedání, aniž by stěžovatele vyslechl, ústavní stížností napadenými usneseními.

Vzhledem k tomu, že městský soud stěžovateli vyhověl, nelze mu ani vytknout, že jej nevyslechl [k tomu srov. § 73d odst. 3 písm. d) tr. ř. (v nyní platném znění)]. Otázkou je, zda tak neměl učinit krajský soud a zda toto případné opomenutí nemá za následek porušení ústavnosti. Jde-li o první bod, má Ústavní soud - i s ohledem na výše zmíněnou judikaturu - za to, že tak krajský soud učinit měl. Pokud se jedná o bod druhý, Ústavní soud vzal v úvahu, že krajský soud o stížnosti státního zástupce rozhodoval dne 29. 12. 2011, přičemž s účinností od 1. 1. 2012 byl zákonem č. 459/2011 Sb. do trestního řádu zakotven institut vazebního zasedání, v jehož rámci bylo upraveno také právo obviněného na osobní slyšení. Touto cestou byl odstraněn ústavněprávní deficit tehdy platné právní úpravy, která nezaručovala osobám vazebně stíhaných, že budou v určitých intervalech před soudem slyšeny. Stěžovatel tedy již v době, kdy podával nyní souzenou ústavní stížnost, měl zákonem zajištěný prostor pro realizaci tohoto svého práva. Jak také plyne ze spisu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1884/12, stěžovatel byl vzápětí, dne 3. 2. 2012, městským soudem vyslechnut (ve vazebním zasedání), když bylo podle § 72 odst. 1 tr. ř. rozhodováno o jeho ponechání ve vazbě (toto řízení bylo vedeno pod sp. zn. 70 Nt 1809/2012). K tomu nutno dodat, že při výše zmíněném soudním "jednání" dne 21. 11. 2011 měl stěžovatel možnost chránit svá procesní práva prostřednictvím svého obhájce, jenž byl u něho přítomen a mohl vyslýchaným osobám klást otázky. Městský a potažmo krajský soud pak rozhodovaly na základě takto učiněných výpovědí a listin, které předložil sám stěžovatel, pouze každý z těchto soudů z nich plynoucí skutečnosti zhodnotil jinak, takže v tomto bodě se nelze zcela ztotožnit s námitkou, že stěžovatel neměl možnost se vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Další část ústavní stížností představuje v zásadě polemiku s řádně odůvodněnými závěry krajského soudu, dle nichž i nadále existují důvody útěkové vazby ve smyslu § 67 písm. a) tr. ř., resp. že poskytnuté záruky nelze považovat za dostatečné v tom smyslu, aby bylo "vyváženo" riziko, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, přičemž stěžovatel po Ústavním soudu v podstatě požaduje, aby skutečnosti, z nichž obecné soudy vycházely (zejména z vazeb stěžovatele do zahraničí a z možnosti, že disponuje značnými finančními prostředky, jež mohou pocházet i ze stíhané trestné činnosti), a které zjevně nelze označit za irelevantní, sám posoudil (a větší "váhu" přitom položil na vazby, které má na Českou republiku). K tomu se Ústavní soud však necítí oprávněn, přičemž odkazuje na svou bohatou judikaturu, včetně usnesení ze dne 4. dubna 2012 sp. zn. I. ÚS 2574/11, vydaného v dané trestní věci. Uvádí-li stěžovatel, že krajský soud hodnotil jeho vinu, a v této souvislosti namítá, že neměl možnost se vyjádřit k výpovědi spoluobžalovaných, z nichž soud také vycházel, resp. že se krajský soud bez jeho slyšení a "bez řádného odůvodnění přiklonil k některým tvrzením osob spoluobviněných", je třeba vzít v úvahu, že ve vazebním řízení soud zásadně vinu obviněného neposuzuje, nýbrž zkoumá "pouze" existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby, přičemž v rámci svého (nyní vazebního) zasedání dokazování neprovádí (a naplnění předmětné podmínky může vyvodit ze skutečností, které plynou nejenom z "procesních" důkazů, ale také z dalších podkladů obsažených v trestním spise). Účelem vazebního zasedání s účastí obviněného je umožnit mu, aby se vyjádřil k okolnostem podstatným pro rozhodnutí o vazbě, nikoliv zajištění jeho účasti při "provádění důkazů". O jaké skutečnosti se přitom jedná, muselo být stěžovateli dostatečně známo z dosavadního průběhu trestního řízení, a stěžovatel se tak mohl k nim vyjadřovat (např. také v předmětné žádosti o propuštění z vazby).

Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti také polemizuje s právním názorem krajského soudu, jde-li o otázku, zda soud může rozhodnout o propuštění z vazby, jakmile je složena peněžitá záruka. Z ústavní stížnosti a ani Ústavnímu soudu jinak není zřejmé, jaké by daný právní názor krajského soudu na řešení této čistě procesní otázky měl mít dopady do oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod, přičemž námitka věcné nesprávnosti tohoto názoru, jak rovněž plyne z konstantní judikatury tohoto soudu, opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.

Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.