III. ÚS 297/05
III.ÚS 297/05 ze dne 20. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 297/05

Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2005 v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MASO-Impuls, s. r. o., se sídlem Praha 6, Přerušená 189, zastoupené JUDr. Janem Ševčíkem, advokátem v Jihlavě, Farní 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2003, čj. 37 Cm 74/2002-34, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2005, čj. 6 Cmo 242/2004-56, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 6. 2005, brojí stěžovatelka proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2005, čj. 6 Cmo 242/2004-56, jakož i proti jemu předcházejícímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2003, čj. 37 Cm 74/2002-34, s tím, že porušují právo na spravedlivý proces, příp. princip rovnosti účastníků soudního řízení či "rovnosti zbraní", vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, shora označeným rozsudkem městského soudu bylo ve věci žaloby o zaplacení částky 500 000,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, kterou proti stěžovatelce podala společnost UNION-IMPEX, s. r. o., rozhodnuto tak, že se řízení ohledně částky 500 000,- Kč zastavuje a že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni částku 252 461,26 Kč, současně byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit žalobkyni náklady řízení. Proti podané žalobě se stěžovatelka bránila tím, že mezi ní a žalobkyní nedošlo k uzavření kupní smlouvy, od níž žalobkyně svůj nárok odvozuje, neboť Ing. J. Š., který za ni jednal, tak činil v rozporu s pokyny jednatele. Soud však dospěl k závěru, že stěžovatelka ve smyslu § 15 a § 16 obchodního zákoníku neprokázala, že by žalobkyně o této skutečnosti věděla, a tak je kupní smlouva platná. Přitom odmítl návrh stěžovatelky na provedení dokazování výslechem jejího jednatele a zaměstnance, neboť by se fakticky jednalo o tvrzení proti tvrzení žalující strany, jež vědomost o dané skutečnosti popírá.

Proti rozsudku soudu prvního stupně v části, jíž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 252 461,26 Kč a nahradit náklady řízení, podala stěžovatelka odvolání, ve kterém mimo jiné namítala neúplné zjištění skutkového stavu, neboť nebyl proveden jí navržený důkaz výslechem jejího jednatele P. D. a zaměstnance Ing. J. Z.a ke skutečnosti, zda Ing. J. Š. byl oprávněn za ni jednat. V důsledku tohoto postupu jí měla být odňata možnost jednat před soudem. Vrchní soud však rozhodnutí městského soudu rozsudkem rovněž napadeným touto ústavní stížností potvrdil. S poukazem na ustanovení § 15 odst. 1, 2 obchodního zákoníku přitom konstatoval, že vzhledem k okolnostem případu, zejména k tomu, že za stěžovatelku, stejně jako v minulosti, uzavřel spornou kupní smlouvu Ing. J. Š., z této smlouvy je zřejmé, že závazek se týká stěžovatelky, jež také příslušné zboží převzala a na základě platebních příkazů jednatele P. D. postupně uhradila kupní cenu, a za situace, kdy žalobkyně vědomost o možném překročení zmocnění k uzavírání smluv popírá, lze mít za to, že zmíněná smlouva byla pro obě strany závazná. Vrchní soud za daných okolností označil obranu stěžovatelky za účelovou, a provádění dokazování, jak bylo navrženo stěžovatelkou, za nadbytečné, neúčelné a neekonomické.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že zásada spravedlivého řízení byla porušena tím, že zejména soud prvního stupně hodnotil důkazy, které ani neprovedl, když stěžovatelkou navržený výslech jejího jednatele a zaměstnance považoval "fakticky" pouze za tvrzení, nikoliv za důkaz, přestože by mělo platit, že pokud účastník nabídne soudu relevantní a zákonem předpokládané důkazy k podpoře svých tvrzení, je soud povinen takové důkazy provést, když zejména v situaci tzv. štěpení důkazního břemene je na stěžovatelce, aby prokazovala znalost žalobkyně o stěžovatelčiných interních poměrech. Dále stěžovatelka poukazuje na zásadu volného hodnocení důkazů ve spojení se zásadou, že jako důkaz může sloužit vše, co je schopno prokázat skutkový stav věci, a tvrdí, že soud prvního stupně v rozporu s nimi dospěl (v podstatě) k závěru, že neexistence písemného dokladu znamená nemožnost prokázat existenci vědomí žalobkyně o neoprávněnosti Ing. J. Š. jednat za stěžovatelku, přičemž nastalou situaci označuje jako non liquet. Odvolacímu soudu stěžovatelka zejména vytýká, že tato pochybení soudu prvního stupně aproboval. S ohledem na tyto skutečnosti navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ustavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přitom dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, jenž je i co do dalších formálních náležitostí a podmínek v souladu se zákonem o Ústavním soudu, a tak přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh zjevně neopodstatněný. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, nutno ji přitom zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje případnému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Jádro ústavní stížnosti možno spatřovat v tom, že nebyly provedeny stěžovatelkou navržené důkazy. Nutno v souladu s konstantní judikaturou předeslat, že Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Vedení dokazování tedy, jak již naznačují výše uvedené teze, je věcí obecných soudů a předpokladem ingerence Ústavního soudu do daného procesu je samozřejmě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Podmínky, za nichž k takovému porušování může dojít, stanovil Ústavní soud prostřednictvím své, dnes již bohaté judikatury. Z ní plyne, že samotná skutečnost, že obecný soud nevyhoví návrhu účastníka řízení na provedení důkazu, takové porušení nepředstavuje. Soud ale musí dostát své povinnosti o podaném návrhu rozhodnout a svůj postup adekvátně odůvodnit; je proto vyloučeno, aby ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm - ve vztahu k jeho zamítnutí - nebyla zmínka žádná nebo jen okrajová či obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, usn. č. 1, včetně nálezů, na které toto usnesení odkazuje). Příslušné zdůvodnění musí být řádné, tj. srozumitelné a s pravidly logiky souladné (formální hledisko), navíc musí být soudem uplatněny ústavně relevantní důvody/argumenty (materiální hledisko), jak je vymezil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, č. 26).

Rozhodnutí soudu prvního stupně lze skutečně interpretovat způsobem naznačeným v ústavní stížnosti a ve vztahu k této variantě by bylo možno argumentaci stěžovatelky označit za případnou (možná je ovšem i interpretace, že takový důkaz by měl za daných okolností natolik nízkou důkazní "hodnotu", že by na závěrech soudu nic změnit nemohl, i kdyby stěžovatelčino tvrzení prokazoval). Nelze však přehlédnout, že odvolací soud korigoval závěry soudu prvního stupně, když v souvislosti s námitkou stěžovatelky, že soud prvního stupně neprovedl jí navržené důkazy, zdůraznil tu skutečnost, že Ing. J. Š. za stěžovatelku v minulosti uzavíral smlouvy a že stěžovatelka uvedené zboží přijala a posléze i zaplatila, a tak by bylo provádění dalších důkazů nadbytečné. Je tedy zřejmé, že obecné soudy svůj závěr o odmítnutí návrhu stěžovatelky nakonec řádně odůvodnily. Nehledě na to, že stěžovatelka argumentaci, o niž byl tento závěr opřen, v ústavní stížnosti nenapadá, nelze dle názoru Ústavního soudu pokládat uvedené důvody za zjevně irelevantní, nasvědčující přítomnosti prvku libovůle v soudním rozhodování, neboť ve světle skutečnosti, že stěžovatelka jednání svého zaměstnance nejen v rámci realizace nezpochybnila, ale dokonce je aprobovala převzetím zboží (i jeho zaplacením), se její tvrzení ohledně neplatnosti smlouvy může jevit jako účelové a další dokazování v daném ohledu jako nadbytečné. Ostatně i pro případ, že by Ing. J. Š. jednal nad rámec svých oprávnění, bylo by beztak nutno v dané věci uvažovat o tzv. ratihabici předmětného právního úkonu konkludentní formou.

Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.