III. ÚS 2953/09
III.ÚS 2953/09 ze dne 8. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem v Chomutově, náměstí 1. máje 97, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 6. 2009 č. j. 4 To 140/2007-494 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 2. 2. 2007 č. j. 1 T 148/2002-480, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozsudků pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Označeným rozsudkem odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "t. z."). Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 t. z. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.

Trestný čin poškozování věřitele stěžovatel spáchal tím, že dne 14. 2. 2000 jako jednatel a dne 12. 4. 2000 jako likvidátor obchodní společnosti EBEN, s. r. o., prodal podíly k nemovitostem (označeným v napadených rozhodnutích) za nižší ceny, než byla jejich hodnota stanovená znaleckým posudkem. Finanční prostředky, které těmito prodeji získal, nepřevedl ani nezaevidoval do účetnictví obchodní společnosti EBEN, s. r. o., když rozhodnutím valné hromady společnosti ze dne 14. 2. 2000 byla společnost zrušena s likvidací od 1. 4. 2000. Svým jednáním tak snížil majetek společnosti a dalším osobám způsobil, že nemohly dosáhnout svých, v rozsudku specifikovaných, pohledávek.

Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením důkazů, jak je provedly obecné soudy. Tvrdí, že okresní soud se nedostatečně vypořádal s výslechem svědkyně, o jejíž výpověď stěžovatel opíral důkaz o své nevině. Odvolací soud se svědeckou výpovědí této svědkyně odmítl zabývat s odůvodněním, že se jedná o svědka nevěrohodného, který se snaží zbavit stěžovatele viny. S tímto postupem obecných soudů stěžovatel zásadně nesouhlasí a tvrdí, že obecné soudy tak porušily jeho právo na spravedlivý proces. Na podporu svých tvrzení dále stěžovatel předkládá přehled a citaci některých právních názorů Ústavního soudu, které dle jeho názoru nebyly obecnými soudy v jeho věci respektovány.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady, se jím může Ústavní soud zabývat také věcně. Po přezkoumání formálních náležitostí a předpokladů Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost nesplňuje základní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy, ale je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přísluší mu zasahovat do činnosti jiných orgánů veřejné moci pouze v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv nebo svobod navrhovatele a náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

Ústavní stížnost musí směřovat proti rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, neboť ústavní stížnost je koncipována jako subsidiární prostředek (ultima ratio) k ochraně základních práv, kdy před jejím podáním musí být vyčerpány všechny přípustné procesní prostředky.

V projednávaném případě Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením odvolání stěžovatele zamítl a stěžovatele poučil o přípustnosti dovolání. Je tedy nepochybné, že v daném případě bylo dovolání posledním zákonem stanoveným procesním prostředkem k ochraně práva stěžovatele.

V trestním řízení soudním lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení § 265a odst. 2 [písm. a) až h)] zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, obsahuje taxativní výčet rozhodnutí, která lze považovat za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je dovolání přípustné. Mezi tato rozhodnutí náleží mimo jiné také rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému pod písmeny a) až g). V daném případě je takovým rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako soudu odvolacího, ze dne 15. 6. 2009 č. j. 4 To 140/2007- 494, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a v němž byl stěžovatel řádně poučen o přípustnosti dovolání.

Stěžovatel měl, s odkazem na poučení odvolacího soudu, uplatnit v zákonné lhůtě mimořádný opravný prostředek - dovolání. Z obsahu ústavní stížnosti však vyplývá, že stěžovatel dovolání nepodal a nevyčerpal tak všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.

Podle § 75 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Proto nezbylo soudci zpravodaji, než návrh, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2009

Jiří Mucha soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.