III. ÚS 2951/09
III.ÚS 2951/09 ze dne 10. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti V. G., zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem v Teplicích, J. V. Sládka 1363/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 Afs 38/2009-57, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2008, č. j. 15 Ca 126/2008-34, rozhodnutím Celního ředitelství Ústí nad Labem ze dne 5. 5. 2008, č. j. 1957-04/08-200100-21, č. j. 1957-05/08-200100-21, č. j. 1957-06/08-200100-21, a platebním výměrům Celního úřadu Ústí nad Labem ze dne 18. 9. 2007, č. 66/2007, 67/2007 a č. 68/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních orgánů a obecných soudů a tvrdí v ní, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst.1, 5, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní stížností napadenými rozhodnutími Celního ředitelství Ústí nad Labem byla zamítnuta odvolání stěžovatele podaná proti platebním výměrům Celního úřadu Ústí nad Labem, kterými byly stěžovateli dodatečně vyměřeny clo a daň z přidané hodnoty za automobily, dovezené do České republiky v březnu 2003.

Žalobu proti rozhodnutím správního orgánu Krajský soud v Ústí nad Labem též napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl; rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu pak byla zamítnuta i stěžovatelova kasační stížnost.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že správní orgán postupoval v rozporu s čl. 32 odst. 1 Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení (pozn. zde Evropské dohodě zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé, sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 7/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů), když u něj - na rozdíl od jiných osob - prováděl pravidelné kontroly bez řádného zdůvodnění, a tuto okolnost nevzaly obecné soudy při svém rozhodování v potaz. Postverifikační řízení dle Protokolu č. 4 probíhalo bez toho, že by byl o jeho zahájení vyrozuměn, nemohl se jej aktivně účastnit a neměl tím ani možnost iniciovat přezkum závěrů, které z něj vzešly. Byly tak porušeny základní zásady daňového řízení, zakotvené v § 2 odst. 1, 2, 6, 7, 8, 9 daňového řádu, jakož i zásady dokazování dle jeho § 31 odst. 2, 4 a 9, a v posledku došlo i k zásahu do jeho vlastnického práva.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie, tak i kritiky postupu v řízení, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinými ústavními stížnostmi téhož stěžovatele, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné - usneseními ze dne 10. 8. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1675/09 a sp. zn. IV. ÚS 1787/09, ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1827/09, ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 2160/09, ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1825/09 a sp. zn. IV. ÚS 2161/09, ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1676/09, jakož i ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2159/09 - odmítl.

Z označených rozhodnutí Ústavního soudu se přitom podává, že zejména Nejvyšší správní soud se přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem vypořádal se stěžovatelem uplatněnými námitkami a s poukazem na příslušné články Dohody o přidružení a jejího Protokolu č. 4 a za použití § 320 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a § 96 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyložil, proč postup celního úřadu při vydávání dodatečných platebních výměrů cla a daně z přidané hodnoty za dovoz osobních automobilů, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, byly správné, "když se u dovezených automobilů neprokázal jejich původ ze států Evropské unie". K vytýkanému postupu procesnímu pak Ústavní soud uvedl, že "kompetentní celní orgány vývozce při verifikačním řízení konaly náležitým způsobem", a jestliže se nepodařilo odstranit "pochybnosti o původu zboží a také o pravosti souvisejících dokladů" (zde kupních smluv a faktur s prohlášením o původu), "nárok na preference (celní zvýhodnění) nebyl přiznán důvodně (čl. 32 odst. 3 a 6 Protokolu č. 4 Dohody o přidružení)".

Tím je výše předznačený závěr o zjevné neopodstatněnosti dané ústavní stížnosti odůvodněn; jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2009

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.