III. ÚS 2941/09
III.ÚS 2941/09 ze dne 27. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu L. T., právně zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem v České Lípě, Sokolská, 270, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. 7 To 25/2009 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 13. 1. 2009 sp. zn. 54 T 6/2008, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 11. 2009 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1, článkem 37 odst. 3, článkem 38 odst. 2 a článkem 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona, za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.

O odvolání stěžovatele a státního zástupce, který je podal v neprospěch stěžovatele do výroku o trestu předmětného rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. 7 To 25/2009 tak, že obě odvolání podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 3. 2009.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že obecné soudy v původním řízení nepostupovaly důsledně podle § 2 odst. 5 tr. řádu, neboť prováděly dokazování jednostranně v neprospěch stěžovatele, zatímco jeho obhajobě nevěnovaly dostatečnou pozornost. Stěžovatel tvrdil, že se obecným soudům nepodařilo náležitě objasnit skutkový stav; zejména opomenuly vyžádat znalecké posudky ohledně jeho příčetnosti či zmenšené příčetnosti v době spáchání trestného činu. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že mu nebyl prokázán úmysl usmrtit a že jeho jednání mělo být kvalifikováno jen jako trestný čin dle § 222 tr. zák. K otázce zavinění soudy prý opomněly vyslechnout svědkyni S., opomněly rovněž provést rekonstrukci trestného činu. Dle stěžovatele došlo k trestnému činu jen souhrou nešťastných náhod.

V trestní věci stěžovatele bylo rovněž podáno dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 8. 2009 sp. zn. 3 Tdo 831/2009 tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu o mimořádném opravném prostředku stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti toliko konstatuje, vyjadřuje s ním stručně nesouhlas, a odvozuje od jeho doručení běh lhůty k podání ústavní stížnosti. V záhlaví ústavní stížnosti stěžovatel jako napadená rozhodnutí však výslovně označil toliko rozsudek soudu nalézacího a usnesení soudu odvolacího. Rovněž v petitu (závěrečném návrhu) ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího; Skutečnost, že stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatel nenapadl, má pro řízení o ústavní stížnosti zcela zásadní význam. Platí totiž, že Ústavní soud je vázán petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Dle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Lhůtu k podání ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud prodloužit ani prominout, neboť jde o lhůtu kogentní. Ústavní soud zároveň připomíná, že pokud jde o zachování lhůty proti rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, toto ustanovení míří především na tzv. nenárokové dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, které je přípustné, jen pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce význam.

Ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu tak představuje výjimku z pravidla, plynoucího z podmínky vyčerpání všech procesních prostředků, podle nějž je povinností stěžovatele napadnout ústavní stížností vždy to rozhodnutí, jímž bylo o posledním procesním prostředku k ochraně práva rozhodnuto. Stěžovatel totiž již nemůže podat ústavní stížnost jen proti předchozímu rozhodnutí (když ne z jiného důvodu, tak proto, že mu mezitím uplynula lhůta) a ochrany svého práva se může dovolávat jen tím, že zpochybní závěr o nepřípustnosti mimořádného opravného prostředku, kterým bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumáváno věcně (tj. rozhodnutí, jímž byl mimořádný opravný prostředek zamítnut nebo odmítnut pro zjevnou neopodstatněnost nebo z jiných kvazimeritorních důvodů. Blíže viz Wagnerová, E.; Dostál, M.; Langášek, T.; Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, 2007, str. 340 či usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06, III. ÚS 2461/07, III. ÚS 2601/07, III. ÚS 939/09, dostupná v internetové databázi NALUS).

S ohledem na výše uvedené je v projednávané věci tudíž nutné zdůraznit, že dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. tr. ř.) není vždy posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Bylo-li dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, nestalo se tak pro nepřípustnost ,,z důvodů závisejících na uvážení" dovolacího soudu, nýbrž z jiných důvodů, které na uvážení nezávisejí. Proto v tomto případě neplatí (srov. znění výše citovaného ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. Dobrodiní ustanovení § 74 odst. 4 tohoto zákona se zde neuplatní, neboť ,,mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje" nebyl ,,odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení".

S ohledem na výše uvedené musel Ústavní soud na projednávanou ústavní stížnost hledět jako na návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem, neboť běh této lhůty se odvíjí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, k němuž muselo bezesporu dojít dříve, než ve věci rozhodoval dovolací soud (12. 8. 2009), zatímco projednávaná ústavní stížnost byla k poštovní přepravě podána dne 13. 11. 2009.

K uvedenému lze ještě poznamenat, že pokud by se stěžovatel domníval, že k porušení jeho ústavně chráněných práv nebo svobod došlo rozhodnutím dovolacího soudu, musel by v petitu ústavní stížnosti napadnout též rozhodnutí dovolacího soudu (což v tomto případě neučinil). Ústavní soud je zásadně vázán petitem ústavní stížnosti a nemůže podrobovat ústavněprávnímu přezkumu taková rozhodnutí, která nejsou stěžovatelem napadena. Naopak, pokud by se stěžovatel domníval, že rozhodnutím prvoinstančního a druhoinstančního soudu došlo k porušení jeho ústavně chráněných práv nebo svobod, avšak vytýkané vady nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. řádu, bylo jeho právem podat ústavní stížnost již proti rozhodnutí druhoinstančního soudu a to ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení. V takovém případě totiž posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), bylo již odvolání.

S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako opožděnou [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2009

Jan Musil v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.