III. ÚS 2940/09
III.ÚS 2940/09 ze dne 25. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 25. března 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. D. T., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem v Praze 1, Charvátova 11, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2009 č. j. 18 Co 292/2009-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 13. 11. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") porušil jeho právo na spravedlivý proces, na právní zastoupení a na nerušené užívání vlastnického práva.

Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 5 C 168/2008, stěžovatel se žalobou podanou proti Intrum Justitia, s. r. o., domáhal z titulu náhrady škody zaplacení částky 16 564,80 Kč s příslušenstvím. Tuto částku musel stěžovatel vynaložit na právní pomoc poté, co jej žalovaná z pověření České kanceláře pojistitelů bezdůvodně vyzvala k zaplacení dluhu ve výši 138 997 Kč s tím, že odpovídá za škodu způsobenou nepojištěným vozidlem státní poznávací značky XXX XX-XX, jehož provozovatelem/vlastníkem měl být on, a že tuto částku uhradila uvedená kancelář poškozenému z dopravní nehody. Obvodní soud rozsudkem ze dne 3. 12. 2008 č. j. 5 C 168/2008-24 stěžovateli zcela vyhověl poté, co dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá za škodu podle § 415 a násl. občanského zákoníku. Obvodní soud porušení právní povinnosti spatřoval v tom, že žalovaná učinila závaznou výzvu, aniž by řádně prověřila okolnosti daného případu, a že tudíž nepostupovala vzhledem k předmětu svého podnikání profesionálně.

Toto rozhodnutí napadla žalovaná odvoláním, načež městský soud svým rozsudkem, jenž je napaden touto ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a uložil stěžovateli uhradit žalované náklady soudního řízení. Uvedený soud přitom konstatoval, že žalovaná není ve sporu pasivně legitimována. Pokud by totiž nějaká škoda vznikla, byl by za ni odpovědný přímo ten, kdo žalované udělil plnou moc, tj. Česká kancelář pojistitelů, ledaže by žalovaná překročila své oprávnění vyplývající z udělené plné moci, což však stěžovatel netvrdil a tato skutečnost ani z provedených důkazů neplyne. Kromě toho z obsahu zmíněné výzvy nelze vyvodit, že by povinnost k zaplacení směřovala přímo vůči stěžovateli a že by bylo nutné hned požadovanou částku zaplatit.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že poté, co obdržel zmíněnou výzvu, se musel jako osoba cizí státní příslušnosti, neznalá českého práva a nedostatečně jazykově vybavená, obrátit na advokáta. Na základě jeho pokynu si pak na příslušném úřadě zajistil výpis z evidence provozovatelů motorových vozidel, jenž byl vůči jeho osobě negativní. Tuto skutečnost jeho právní zástupce sdělil žalobkyni, která pak od vymáhání výše uvedené částky upustila. Zaplacení částky, kterou musel za právní služby uhradit svému právnímu zástupci, se posléze domáhal na žalované s výsledkem, jak byl zmíněn výše. Dále stěžovatel namítá, že městský soud jako soud odvolací porušil zásadu neúplné apelace ve smyslu § 119a a § 205a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") tím, že provedl důkazy, které přes poučení soudem prvního stupně podle § 119a o. s. ř. nebyly navrženy. Žalovaná dvakrát (před a po zmíněném poučení) navrhla provedení důkazu "spisem České kanceláře pojistitelů", aniž by specifikovala jednotlivé listiny v něm založené. Dle stěžovatele se má jednat o zcela obecný, a tudíž nedostatečný návrh. Jednotlivé listiny, údajně ze spisu uvedené kanceláře, začala žalovaná navrhovat až ve svém odvolání, přičemž důkazy předložila až v rámci odvolání. Odvolací soud tak učinil i přes výslovné upozornění, že se jedná o nepřípustné novum (§ 205a o. s. ř.). Dále stěžovatel považuje napadené soudní rozhodnutí za extrémně nespravedlivé, a to bez ohledu na to, zda bylo doplněno dokazování, či nikoliv, a vytýká odvolacímu soudu, že se zabýval jediným důkazem a že ostatní pominul, aplikaci tzv. jednoduchého práva pak považuje za svévolnou. Má za to, že zmíněná výzva nebyla pouhým dotazem, přičemž on nikdy nebyl osobou povinnou plnit uvedené kanceláři, žalovaná se prezentuje jako profesionál v oblasti vymáhání pohledávek, avšak to, kdo je provozovatelem vozidla, začala zjišťovat až poté, co jej vyzvala k úhradě dluhu. Skutečnost, že překročila svůj mandát, má plynout z jejího sdělení o tom, že další vymáhání předmětné pohledávky považuje za bezpředmětné. Důkaz záznamem policie o dopravní nehodě zde stojí zcela osamoceně, nebyl nikým podepsán a jeho jméno je tam uvedeno bez jakékoliv spojitosti, a proto není dostatečným základem pro vymáhání nároku. Žalovaná v rámci svého mandátu řádně neplnila své povinnosti, čímž způsobila, že se zbytečně musel obracet na osobu znalou práva a vynaložit v souvislosti s tím finanční prostředky v žalované výši. Konečně stěžovatel uvádí, že i pokud by byl napadený rozsudek správný, bylo by popřeno právo na právní zastupování a ve spojitosti s tím i na nerušené užívání vlastnického práva, a to (patrně) z důvodu, že předem vylučuje očekávání subjektů na náhradu právního zastoupení, čímž se toto právo stává právem majetných lidí. I na poskytování právních služeb nutno vztáhnout princip, že výkon práva jednoho je omezen právy druhého, resp. zdánlivým výkonem práva jednoho je zasahováno právo druhého, v jehož sféře může vznikat škoda.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že odvolací soud porušil procesní předpisy zakotvující princip tzv. neúplné apelace k jeho tíži. Žalovaná, jak plyne rovněž z protokolu o jednání ze dne 3. 12. 2008, v řízení před soudem prvního stupně jako o možných důkazech hovoří mj. o protokolu o dopravní nehodě, přičemž z dalších souvislostí je patrno, že tento protokol má být součástí spisu České kanceláře pojistitelů (č. l. 20). Po poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. výslovně navrhuje, že "setrvává na svých návrzích na provedení dalšího dokazování", a specifikuje k jaké skutečnosti (viz č. l. 21). Nelze se tedy ztotožnit s názorem stěžovatele, že by důkazní návrhy žalované, minimálně pokud jde o zmíněnou listinu, tj. protokol o dopravní nehodě, byly příliš neurčité. Ostatně obvodní soud daný důkazní návrh neodmítl z toho důvodu, že by nebyl dostatečně konkrétní, ale pro nadbytečnost. Uvedený důkaz, jenž byl k návrhu žalované (ze dne 9. 9. 2008) v odvolacím řízení proveden a hodnocen, tak již v řízení před nalézacím soudem uplatněn byl.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel obecně namítá, že napadené soudní rozhodnutí, jde-li o zhodnocení provedených důkazů, nebylo dostatečně odůvodněno, resp. městskému soudu vytýká, že hodnotil pouze jeden důkaz - záznam o dopravní nehodě. Podstatou těchto námitek je však nesouhlas s tím, jak městský soud tento důkaz hodnotil, neboť se stěžovatel snaží zpochybnit jeho věrohodnost ("nebyl nikým podepsán"), relevanci ("nemůže být základem odpovědnosti stěžovatele") či význam ("nelze jej klást na roveň výpisu z evidence provozovatelů motorových vozidel") a v této souvislosti poukazuje na jiné provedené důkazy, v souvislosti se kterými by měl být tento důkaz zhodnocen jinak. Následně stěžovatel polemizuje se závěrem, že žalovaná nepřekročila své oprávnění z plné moci, a není proto pasivně legitimována.

Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích upozorňuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. To platí tím spíše, když se jedná o tzv. bagatelní věc (předmětem daného sporu je zaplacení částky 16 564,80 Kč), kde zákon nepřipouští ani dovolání, které by zde jinak bylo "bez dalšího" přípustné [§ 237 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Zákonem o Ústavním soudu z ústavněprávního přezkumu v rámci řízení o ústavní stížnosti bagatelní věci sice vyloučeny nejsou, na straně druhé je Ústavní soud názoru, že nelze zcela přehlížet právě faktické důsledky zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu.

Ústavní soud nemůže vytknout městskému soudu, že by při svém hodnocení nějaký důkaz opomenul. Nebylo sporu o tom, že žalovaná si výpis z evidence provozovatelů motorových vozidel neopatřila, městský soud vzal však v úvahu výše zmíněný policejní protokol o dopravní nehodě, v němž byl jako držitel vozidla uveden stěžovatel, přičemž Ústavnímu soudu není zřejmé, z čeho žalovaná měla vyvodit, že jde o nesprávný údaj. Následně městský soud dospěl v podstatě k takovému závěru, že žalovaná, pokud postupovala dle zmíněného údaje, jednala dostatečně obezřetně, resp. v mezích svého pověření, a proto nemůže být ve sporu pasivně legitimována. S tímto závěrem lze jistě polemizovat, ovšem i kdyby se Ústavní soud ztotožnil s názorem stěžovatele, předpoklady ingerence do rozhodovací činnosti daného obecného soudu by naplněny nebyly, neboť se evidentně jedná o otázku věcné správnosti. Městský soud své rozhodnutí řádně zdůvodnil, přičemž jeho argumentaci nelze označit za svévolnou (či iracionální) nebo za nerespektující dopad nějakého ústavně zaručeného základního práva či svobody. Stěžovatel sice konkrétně poukazuje na své právo vlastnické, to však dle názoru Ústavního soudu vůbec na věc nedopadá. Jde-li o právo na právní zastoupení, míněno ale zřejmě "na právní pomoc" ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, citované ustanovení zakotvuje dané právo v souvislosti se soudním či jiným řízením, přičemž stěžovatel netvrdí, že by v daném soudním řízení byl na tomto svém právu krácen. K tomu lze dodat, že negativní závěr soudu o odpovědnosti žalované za uplatňovanou škodu byl vysloven nikoli obecně, ale vzhledem ke konkrétním okolnostem daného případu, nehledě samozřejmě na to, že napadené rozhodnutí nemá (nemůže mít) povahu právně závazného precedentu; z tohoto důvodu se nelze ztotožnit se stěžovatelovými úvahami, že by dané rozhodnutí nějak (obecně) vylučovalo možnost domáhat se náhrady škody, která vznikne shora daným způsobem. V souvislosti s tím možno poznamenat, že v takovýchto případech bude třeba pečlivě vážit mj. to, kdo a v jaké míře přispěl ke vzniku předmětných nákladů, přičemž nelze přehlédnout, že nikoliv za každých okolností je třeba vyhledávat nákladnou právní pomoc, někdy může k vysvětlení postačovat pouhý telefonický či písemný dotaz na pisatele dopisu (výzvy). Ostatně na tyto skutečnosti, byť implicitně, upozornil již městský soud.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.